Tam v Oděse, kde se kouří a zpívá

Celou dobu ruské agrese čekám, kdy její dračí ocas máchne do Oděsy. Představa, že by toto město potkal osud Mariupolu, je jak noční můra. Je snad naděje, že pomine, neboť zkáza, ale stačilo by i poničení, Oděsy, to by byla zkáza či poničení už nejen nějakého konkrétního města, to by byl zločin na lidstvu, na jeho celku, na jeho vážnosti a úctě k sobě samému. Rusové toho už udělali dost, ale pokud by tohle Rusové podnikli, pak veškeré další řeči jsou zbytečné. Snad to vědí, snad to ví i Putin, který je z Petrohradu-Leningradu, což je také urážka toho města.

Člověk může Oděsu milovat, aniž tam někdy fyzicky byl. U mnohých ten citový vztah vypukl v okamžiku, kdy si o ní četli v povídkách Isaaka Babela, který třeba napsal: „V Oděse jsou hřejivé, příjemné a osvěžující jarní večery s pronikavou vůní akátů a nad tmavým mořem měsíc, který stále a neodolatelně září.“