Kultura second handů je v Česku dlouhodobě velmi populární. Už v 90. letech spousta rodičů zásobila šatníky svých dítek kousky z druhé ruky, motivací v té době však byla především spořivost. Až v posledním desetiletí je společnost začala vnímat v jiných souvislostech – díky rostoucímu povědomí o tom, jak moc textilní průmysl přispívá ke klimatické změně, se z nich stala součást udržitelného životního stylu. A v některých případech také ukázka dobrého vkusu, jako se to podařilo například výběrovému second handu 1981, který letos oslavil pětileté výročí.

Módní průmysl je trnem v oku ochráncům životního prostředí. Odpovídá za deset procent celosvětových emisí uhlíku a spotřebovává ohromné množství vody, která je potřeba pro pěstování bavlny – jen pro výrobu jednoho bavlněného trička je zapotřebí 2 700 litrů pitné vody, což je množství, které by jednomu člověku vystačilo na dva a půl roku života. Problém tkví také ve znečišťování vody chemikáliemi, které se do ní dostávají barvením látek a jejich dalšími úpravami.

A i když s sebou výroba každého kousku nese spoustu negativních externalit, přesto dochází k tomu, že velká část z nich přijde úplně vniveč. Ročně se totiž vyrobí kolem 80 miliard tun oblečení, jenže i když ho spotřebitelé nakupují o 400 procent víc než v 80. letech, v některých zemích skončí ročně na skládkách až 300 tisíc tun svršků. A jelikož se v současnosti oděvy vyrábějí z nerozložitelných látek, hoví si tam pěkně dlouhou dobu, během které vypouštějí do ovzduší, půdy a vody škodlivé chemikálie.

Nejjednodušší krok k zodpovědnější spotřebě je tak zásobit svůj šatník právě takovým oblečením, které někdo jiný pokládá za nepotřebné. Jenže ne každý se chce vrhnout do útrob „hrabáren“, kde se válí jeden oděv přes druhý. Barbora Vilišová a David Homola se tak před pěti lety rozhodli otevřít trochu jiný second hand. V projektu 1981 začali vracet zpátky k životu kousky, které splňují jejich přísná kritéria. Chtěli lidem ukázat, že second hand může být zdrojem skutečně neotřelých módních kreací.

Foto: 1981

1981 začínal nárazovými prodejními akcemi, nyní cílí na roční obrat 20 milionů

„Vintage oblečení pro nás nebyl jen způsob, jak originálně a dostupně zaplnit lidem šatník. Naším cílem bylo vdechnout starým kouskům nový smysl,“ říká Vilišová. Nejprve začali svůj kurátorovaný výběr od ověřených evropských dodavatelů nabízet prostřednictvím nárazových akcí, s příchodem pandemie se kvůli omezení hromadných událostí vrhli na provoz vlastního kamenného obchodu v Nuslích i e-shopu, který nyní plní až 100 novými kousky každý den. A během pěti let se jim podařilo přispět ke změně vnímání „sekáčů“.

„Kultura nakupování v second handech se zásadně proměnila. Když se podívám třeba 10 let zpátky, pamatuji si, že tehdy bylo nakupování v sekáči něco, za co se lidé styděli. Chodili do nich proto, aby ušetřili. Dnes do takového obchodu lidé nechodí z nouze, ale proto, že chtějí být unikátní – druhý takový kousek totiž nikde nenajdou. A myslí také na udržitelnost, což nikdy dříve nehrálo takovou roli, jako je tomu dnes,“ vysvětluje David Homola.

Právě v second handu 1981 navíc nenajdete jen tak ledajaké kousky. Jeho zakladatelé totiž staví na tom, že i retro výběr může být stylový a může splňovat parametry kvality. Týmu deseti lidí projde pod rukama každá mikina, trenčkot, košile, džínová bunda či sukně – pečlivě je přeberou, vyperou, vyžehlí, nafotí na e-shop, v některých případech dají dohromady i hravý editorial. Možná i právě díky zajímavé prezentaci se podnikavé, světem marketingu kované dvojici podařilo „sekáč“ povýšit na vyhledávaný zdroj módní inspirace.

„Já sám jsem díky našemu projektu ulovil například kabát Hugo Boss, který mám už skoro pět let a nosím ho dodnes. Je vlněný, kvalitně ušitý, má skvělý střih a perfektně mi sedí. Obecně nenakupuji normálně, tedy v obchodech,“ dodává Homola. Kromě zmíněného kabátu stačil projekt během své pětileté existence zachránit přes 150 tisíc dalších kusů nepotřebného oblečení.

Aby se do oběhu mohlo vrátit ještě více oblečení, otevřela letos dvojice podnikatelů vedle nuselského obchodu i rozsáhlé studio, které se nachází v bývalé továrně na automobily v Karlíně. Poptávka po oděvech z druhé ruky totiž roste a stávající zázemí již nestačilo – maximální kapacita byla totiž jedna tuna měsíčně, a už když se v projektu 1981 blížili k této hranici, pociťovali, že se dostávají na pokraj svých možností.

Foto: 1981

Podle Homoly je pro mnohé lidi nakupování v second handu sport

„V naší stávající pobočce v Nuslích máme domácí vybavení tvořené běžnými domácími spotřebiči. Velký problém tak nastával především se sušením, zejména v zimě. Do Karlína jsme nakoupili průmyslové pračky, žehličky a také velkou plynovou sušičku, takže budeme moci připravit mnohem více oblečení. Nyní máme kapacitu na pět tun měsíčně,“ říká Homola.

Studio nebude fungovat jako obchod pro zákazníky, ale ryze jako zázemí pro celý tým. Přesune se do něj e-shop včetně přípravy oblečení a jeho následné expedice, díky dostatku denního světla jsou zde také ideální podmínky pro focení. Už nyní patří second hand 1981 k těm, které od evropských dodavatelů odebírají nejvíce oblečení – v současné době má pět stabilních z Anglie, Nizozemí, Francie a Německa, jednoho navíc v záloze, kdyby bylo potřeba vykrýt náhlou vlnu sezónní poptávky.

Díky organickému růstu letos Barbora Vilišová a David Homola cílí na obrat 20 milionů korun. Udržitelná móda jednoduše táhne. „Být cool a zároveň žít udržitelně jde dnes ruku v ruce, zejména to tak vnímá mladá generace. Pro mnohé je to také svého druhu sport – nikdy totiž nevíte, na co u nás narazíte. A mezi stovkami kousků můžete narazit na opravdovou raritu, což je aspekt, který lidi hodně baví,“ uzavírá Homola.

Foto: 1981

Vnímání oblečení z druhé ruky se v poslední dekádě proměnilo