Pokud si dnes zvolíme nestranického prezidenta, budeme v Evropě jednou z mála výjimek. Když se podíváme na přímo volené hlavy státu na starém kontinentu, najdeme dnes totiž jen trojlístek prezidentů, kteří to dotáhli na prezidenta bez otevřené stranické podpory. Samozřejmě do tohoto výčtu nejsou započítání prezidenti, kteří po prvním zisku funkce opustili mateřskou stranu a napodruhé mandáty obhájili jako „nestraníci“.
Prezidenti se stranickou knížkou
Nestranického prezidenta v tomto smyslu neměla evropská kolébka přímé volby – Francie, ačkoli současný prezident Emmanuel Macron šel před šesti lety do voleb s vlastní čerstvě založenou stranou.
Nestraník nikdy nestál za časů přímé volby ani v čele Rakouska, Irska, Finska, Polska, Chorvatska, Rumunska, Srbska ani Makedonie či Moldávie.
Jediného nestranického prezidenta mělo dosud Portugalsko, ale to byl první demokraticky vybraný držitel této funkce António Ramalho Eanes, shodou okolností také generál, ale hlavně osobnost portugalského návratu k demokracii v polovině 70. let.
Islandský Drahoš
Výjimku z převahy prezidentů, kteří někdy v politice měli stranickou knížku, představuje v dnešní Evropě zejména Island. Tam měli v době samostatnosti pět prezidentů a jednu prezidentku, ale jen dva z nich patřili během své kariéry mezi straníky. Ostatně jako ryze nestranický kandidát byl Islanďany zvolen i současný držitel této funkce Guðni Thorlacius Jóhannesson. Tento historik a univerzitní profesor se stal hlavou státu v jednokolové volbě poprvé v roce 2016 a po čtyřech letech mandát obhájil s 96 procenty hlasů. Jako akademik bez předchozí politické zkušenosti ho s trochou nadsázky můžeme označit za političtější verzi našeho Jiřího Drahoše, protože také vzešel z akademického prostředí.
Slovinská Nerudová
Když zůstaneme u českých paralel, najdeme v čele jedné evropské země také obdodu Danuše Nerudové. Podobá se jí totiž v listopadu zvolená nová slovinská prezidentka Nataša Pirc Musarová.
Tato vystudovaná právnička se nikdy do žádné politické strany přímo nezapojila, ačkoli názorově patří k liberální levici, a dlouho dávala přednost kariéře novinářky, v níž to dotáhla až k moderování hlavní zpravodajské relace v několika televizích. Později v zemi stála v čele úřadu, který dohlíží na ochranu informací občanů, nebo pracovala pro Europol. Posledních osm let provozovala vlastní advokátní kancelář, která se stala prestižní i díky tomu, že se Pirc Musarová ujala obhajoby Melanie Trumpové, když se její manžel stal prezidentem USA a ve Slovinsku ledaskdo začal komerčně využívat její jméno. Advokátka Pirc Musarová loni vyhrála volby nad kandidátem hlavní opoziční strany, pravicových slovinských demokratů, a, i když jí její kandidaturu později podpořily dvě malé mimoparlamentní (práti a zelení), stála se nejenom první ženou v čele Slovinska, ale také vůbec prvním nestranickým politikem v čele země mezi Jadranem a Alpami.
Litevský Pavel
Třetím současným nestraníkem v čele evropského státu, kterého si vybrali sami občané, je litevský prezident Gitanas Nausėda. Osmapadesátiletý vystudovaný ekonom byl zvolen ve volbách v roce 2019 a jeho příběh je v řadě prvků podobný Petru Pavlovi. „Gitanas Nausėda měl jako ekonomický poradce velké banky SEB před vstupem do politiky velký prostor v médiích, kde hodně vystupoval posledních deset let. Nezávislé a kvalifikované analýzy mu v nich daly pověst kompetentní osobnosti,“ představil litevského prezidenta pro Reflex litevský analytik společnosti Teneo pro střední a východní Evropu Andrius Tursa. Podle něj Nausėdu zvolila jako nestraníka široká koalice levicových voličů i části příznivců pravice, kteří nebyli úplně identifikovaní se stranickou kandidátkou litevských konzervativců, která se s ním střetla v druhém kole. První Nausėda oslovil sloganem o sociálním státu, druhé ekonomickou odborností. Jako nestraník nebyl v tomto ohledu litevským premiantem, protože už před ním nejvyšší státní funkci v pobaltské republice vykonávali bez otevřené stranické podpory diplomat a navrátilec z emigrace v USA Valdis Adamkus a bývalá evropská komisařka pro rozpočet Dalia Grybauskaitė, ale oba byli neformálně blízcí litevské konzervativní pravici.
Opravdu „čistý“ nestraník Nausėda je oproti nim v domácí politice méně viditelný, spíše úřednický prezident. Vyhýbá se s výjimkou války na Ukrajině silnějším politickým názorům a třeba ani jasně nepodpořil, ale ani nekritizoval očkování proti covidu. Občas se dostane do malé rozmíšky (třeba kvůli „uznání“ Tchaj-wanu) s vládou, kterou pikantně vede jeho soupeřka z druhého kola. To by se ostatně hypoteticky mohlo zopakovat u nás, kdyby se po příštích volbách stal premiérem Andrej Babiš a na Hradě seděl Petr Pavel.
Kiska: straník-exprezident
Menší politická angažovanost „litevského“ Pavla očividně míří k jeho snaze být za rok znovuzvolen, v čemž je zatím považován za favorita, ale zároveň ho odlišuje od „slovenského Pavla“, za kterého můžeme označit bývalého prezidenta našich východních sousedů Andreje Kisku. Ten po tom, co jako málo známý podnikatel dost překvapivě porazil v prezidentských volbách „slovenského Babiše“ – Roberta Fica, po pěti letech opustil prezidentský palác, založil novou stranu a chtěl být premiérem. Do parlamentu se dostal, ale jen těsně a z politiky následně rychle vycouval.
Prezidentské volby s nezávislými kandidáty mohou tedy být i dost „stranotvorné“, ale o tom až někdy jindy. Teď sledujme, zda bude Česká republika čtvrtou evropskou zemí se zvoleným nestraníkem v čele.
