Vždy jsem si zakládala na dobrých sousedských vztazích. Už moje babička mi říkala, že je to důležité pro klidný život.
Prudce jsem se posadila na posteli. „Co to bylo?“ Probudila mě totiž strašná rána. A teď přišla další a hrozný křik.
Jejich hodinka
Pak chvíli ticho. Vzápětí hysterický smích a neopakovatelná sprška velmi peprných nadávek. Podívala jsem se na radiobudík. No jistě, jsou tři, že jsem si to nemyslela. To je přece Novotných hodinka. Začátek jejich představení.
Poslední dobou už skoro každodenního. Vyndala jsem si špunty z uší. Na tenhle bengál jsou naprosto neúčinné. Vstala jsem, v kuchyni natočila skleničku vody a zapila prášek, abych se trochu uklidnila. Ale nezabíral tak, jak bych si představovala.
Tyhle sousedy mi byl čert dlužen, povzdechla jsem si. Kolikrát už? A pořád je to stejné.
Dům plný vzpomínek
V tomto bytě žiju už pěkných pár let. Bydleli jsme tu s manželem a našimi dětmi. Vychodily tu školu, odstěhovaly se do vlastního a manžel mě před pěti lety opustil navždy.
Zůstala jsem tu sama, jen s krásnými vzpomínkami na všechny, kdo v tomto domě a v mém bytě žili. Ale nezoufala jsem si. V bytě nade mnou bydlela Věrka. Znaly jsme se už z mládí. Jezdily jsme společně s dětmi v kočárcích. Vzájemně jsme si je hlídaly a vypomáhaly si i jinak.
Není nad dobré sousedy
Někdy Věrka potřebovala založit, aby měla na nákup, než přijde výplata. Jindy jsem zase já potřebovala vejce nebo něco jiného, co jsem zapomněla koupit, a už bylo zavřeno. Znáte to asi také. Stačilo jen vyběhnout těch pár schodů a zazvonit.
Když nás doma mužský naštvali, tak jsme si to vzájemně pověděly a oběma se nám ulevilo. Nakonec i chlapi si celkem padli do oka. Slavili jsme pak dokonce společně třeba silvestry. No a teď z nás obou byly vdovy.
Byly to milé časy
Občas jsme spolu zašly do kina či do divadla, na kafíčko. Nebo jsme si jen tak společně sedly k televizi, daly si kafíčko a dortík. Bylo nám spolu dobře. Pak ale Věruška onemocněla a brzy mě opustila. Strašně mě to sebralo.
Byla jsem z toho tak vyřízená, že jsem ani nevšimla, že do Věrčina bytu se nastěhovali noví nájemníci. Zaregistrovala jsem to až v den, kdy se u sousedů konala kolaudace.
Chtěla jsem být vstřícná
Říkala jsem si, že i s novými sousedy je třeba vycházet dobře. Upekla jsem proto štrúdl a zazvonila po hodně dlouhé době opět na zvonek Věrčina bytu. Dveře se rozlítly a již lehce ovíněná sousedka mě srdečně zvala dál.
Byt byl zcela předělaný a všude byla spousta lidí. Tehdy jsem si ještě říkala, že je to fajn, že Novotní, tak se sousedé jmenují, mají tolik přátel. Že bude až tak veselo, jako další a další dny, to mě ani ve snu nenapadlo.
Je to otázka zvyku
Chápala jsem, že noví sousedi jsou asi trochu hlučnější, že si na to budu muset zvyknout, že to vyřeší čas. Trochu se mi zastesklo po Věrušce i jejím manželovi a jejich tiché domácnosti, ale to už se nejspíše nevrátí.
„My jsme taková veselá parta,“ smála se na mě sousedka a chtěla, abych jí hned tykala. Ale to já nemám ve zvyku.
Jeden velký flám
Ten první velký mejdan jsem tedy brala s rezervou. Bylo mi jasné, že se nevyspím. Ale co, vždyť oslavují svůj nový byt. Jenže oslavy u Novotných probíhaly celkem pravidelně. Minimálně jednou až dvakrát týdně.
Zpočátku jsem u nich několikrát zazvonila a žádala je, aby byli trochu tišeji. Moc to nepomáhalo. Pochopila jsem, že oba manželé se dost rádi napijí a ti jejich parťáci na tom nejsou o moc lépe.
Pořídila jsem si proto špunty do uší, přestěhovala ložnici na druhý konec bytu a doufala, že je to časem přestane bavit.
Hádali se pořád
Mnohem horší než ty pijácké večírky ale byly jejich hádky. Když zůstali doma sami, nedokázali to vydržet. Vždy se strhla nějaká mela, lítaly různé předměty, prali se, mlátili. Všechno jsem to slyšela. Bylo to prostě k nesnesení.
Bolestný křik sousedky mi rval uši. Stejně jako její hysterický smích, který zněl mým bytem i tentokrát. Nastalo zlověstné ticho a pak se ozval hrozný výkřik. Netrvalo dlouho a rozezvučel se zvonek u mých dveří.
Mohlo to dopadnou jinak?
Tři hodiny ráno a u dveří stojí potácející se paní Novotná, vyděšená a bledá jako stěna. „Pojďte, pojďte honem. Stalo se něco strašnýho!“ volala. Táhne mě z bytu k sobě do obýváku. Ta spoušť se nedá slovy popsat.
A uprostřed toho je spadlý celý jeden díl knihovny. A pod ním pan Novotný. Bylo zřejmé hned, že je mrtvý, ale přece jen jsem zavolala sanitku i policii. Těžko říct, zda tu knihovnu na sebe svalil soused, nebo ji povalila jeho žena.
Sousedka situaci neunesla a skončila na psychiatrii. Mám tedy klid, ale pořád si říkám, jestli jsem nemohla udělat něco, abych té tragédii nějak zabránila.
Romana L. (61), Poděbrady
