Slyšte, lidé! – Hudební výlet do Španělska 2023

Katalánský muzikant Arnau Obiols má akademické hudební vzdělání – vedle dalších oborů studoval například jazzové bicí. Po skončení školy se ještě zaměřil na obor improvizace v hudbě a absolvoval speciální kury a workshopy na toto téma v Nizozemsku. Dnes se vedle hudbě věnuje občanskému aktivismu a organizuje také hudební a umělecké festivaly. Jeho nové album se jmenuje Mont Cau a je to čtvrté CD, které vydal pod svým jménem. Kromě toho však publikuje také pod pseudonymem Butzurada, případně jako součást různých kapel. Zatímco na svých vlastních albech čerpá z lidové hudby Katalánska a sousedních oblastí, v jiných projektech se věnuje například modernímu jazzu a improvizované hudbě. Spolupracuje také s dalšími umělci, jako jsou tanečníci, spisovatelé a básníci nebo sochaři.

Ana Alcaide pochází z Madridu a žije v Toledu a vystudovala klasickou hru na housle. Proslavila se ovšem jako virtuoska na severský lidový nástroj zvaný nyckelharpa. Kromě toho se dlouhodobě zabývá hudbou mimoevropských kultur. Za téma svého alba Ritual si zvolila starou perskou poezii. Verše vybírala mimo jiné ze sbírek Rúmího a Sa’dího z 13. století a Chvádžeho Háfize ze století čtrnáctého. Album pak natočila ve spolupráci s íránským hudebníkem a zpěvákem Rezou Shayestehem.

Z Andalusie na jihozápadě Španělska a konkrétně z přístavního města Cádizu pochází kytarista Pipo Romero. Vychází z folku, flamenca a klasické hudby, inspiruje se prostředím svého rodného města a také lidovou hudbou z celého světa. Úspěch v mezinárodních žebříčcích i na festivalech zaznamenal už se svým prvním albem Folklórico z roku 2017. Novinka Ikigai je jeho třetí album. Název pochází z japonštiny a znamená koncept hledání smyslu života a s ním spojené uspokojení. Album je zároveň poctou španělské lidové hudbě, i když je Romero nenatočil na klasickou španělskou kytaru, ale na kytaru s kovovými strunami.

Galicijské dívčí trio Tanxugueiras čerpá z galicijské tradiční hudby, založené především na zpěvu a rytmu tamburín, kterou ovšem dívky propojují s moderní elektronickou produkcí a s prvky žánrů, jako je například R&B. Právě tato složka je na novém albu Diluvio ještě posílena. Písně vycházejí i textově z folkloru, ale pojednávají také o současných tématech, o politické svobodě, o přátelství i o nutnosti vzepřít se jakékoli diktatuře. Tanxugueiras jsou v Galicii i v celém Španělsku velmi úspěšné. Když například album Diluvio v roce 2023 vyšlo, okamžitě se dostalo na první místo prodejní hitparády a zůstalo několik týdnů na předních příčkách. Rozhovor s triem Tanxugueiras, který jsme vysílali loni v létě, si můžete pustit z našeho webu www.hudebnirozhovory.cz. 

Dúa de Pel jsou dvě ženy – Eva Guillamón a Sonia Megías. První píše texty, zpívá a hraje na perkuse, druhá skládá hudbu, aranžuje, zpívá a hraje na ukulele. Jejich tvorba stojí na pomezí písničkářství, poezie a soudobé vážné hudby. Zpívají především španělsky, ale výjimečně i anglicky a v neposlední řadě se inspirují také brazilskou hudbou a dalšími kulturami. V roce 2015 například koncertovaly v Salvadoru se zvláštním programem ovlivněným kulturou Střední Ameriky. Věnují se také průnikům folkloru a vážné hudby. Vystupovaly v Číně, Argentině a Japonsku, vytvořily speciální hudební programy pro muzea v Madridu a Londýně. Jejich aktuální album se jmenuje Madera de Pájaro a obsahuje písně inspirované hudbou Skotska, Kuby, Zimbabwe, Běloruska, Trinidadu a dalších zemí.

Maison Bélier je nový projekt hudebníka, skladatele a producenta Juanlu Leprevosta z barcelonské skupiny Calima, který si ke spolupráci přizval zpěvačku Elsu Formisano Conesu. Dvojice se věnuje skladbám s prvky reggae, rumby, bolera, ale také písničkářské tvorby a v neposlední řadě decentní elektroniky. Na albu Las cosas del querer se duo věnuje různým druhům lásky, ať už je to láska otcovská, láska k hudbě, láska k ženě nebo láska obecně.  

Společný projekt mají v Barceloně usazený řecký hudebník Christos Barbas a španělský hráč Efrén López. První z nich hraje na blízkovýchodní flétnu zvanou ney a na turecký typ loutny lavtas, druhý pak střídá různé strunné nástroje. Pánové spolupracují už 18 let, hráli společně v různých kapelách a nyní se představují čistě jako akustické duo na albu Atlas. Hudba dua by měla vyjadřovat mnohoznačnost tohoto názvu. Atlas byl totiž v řecké mytologii Titán, kterého Zeus přinutil, aby svými rameny podepíral oblohu. Atlas je dále pohoří na severu Afriky a atlas je samozřejmě soubor map celého světa. Pánové na svém albu hrají jednak své nové kompozice, dále tradiční středověkou hudbu a také písně z období Osmanské říše, doplněné o improvizované pasáže.

Skupina Vigüela hraje lidovou hudbu z vnitrozemské španělské oblasti Kastilie – La Mancha s hlavním městem Toledem. Členové kapely doprovázejí svůj zpěv nejrůznějšími rytmickými nástroji, jako jsou tamburíny, zambomba, což je obdoba našeho fanfrnochu, nebo i nůžky na stříhání ovcí. Velký důraz je kladen na zpěv, protože účelem těchto písní bylo předávat sdělení a také emoce. V rozhovoru pro naše rádio to kapela před časem shrnula slovy: „Nepotřebujete kytaru nebo jiný nástroj. Stačí vám hlas a k tomu jakýkoli nástroj, který se používá při práci, nebo třeba kameny, kterými tlučete o sobě.“ Skupina Vigüela má v repertoáru písně pracovní i svatební, duchovní, světské, radostné, smutné i tak specifické jako například písně toreadorské. Člen skupiny Juan Antonio Torres Delgado vysvětluje: „Cítili jsme, že je potřeba oživit hudbu středního Španělska. Naše tradiční žánry jsou odlišné od andaluského flamenka a hudby, kterou můžete slyšet v jiných částech Španělska, ale jsou s nimi spojeny.“

Z flamenca hudebně vychází andaluský pianista a skladatel, který si říká Dorantes. Nehraje však čistou podobu žánru, ale obohacuje jej o prvky jazzu, kubánské hudby a také hudby klasické. Dorantes nedávno vydal sólové klavírní album Identidad, které obsahuje koncertní nahrávku ze Sevilly z října 2022. Pro Dorantese, velmi zkušeného hudebníka, to bylo vůbec poprvé, kdy takto oficiálně nechal zaznamenat svůj sólový klavírní koncert. Album vyšlo digitálně v rekordním čase, pouhé dva týdny po natočení.

Skupina Aulaga Folk vznikla v roce 1999 v městečku Casas del Monte v Extremaduře na západě Španělska. Od počátku se zaměřila na lidovou hudbu svého regionu, ať už zapsanou ve zpěvnících, nebo takovou, kterou si ještě zpívají příslušníci nejstarší žijící generace. Prvky těchto písní pak kapela propojuje se zvukem moderních nástrojů a s elementy dalších žánrů. V současné době skupina hraje především vlastní tvorbu s lidovými prvky, případně zhudebňuje verše obyvatel svého rodného kraje. Skupina Aulaga Folk vystupovala a slavila úspěchy na různých akcích po celém Španělsku a také v Portugalsku. Nové album El Rodar del Bolindre vyšlo na podzim 2023. Kapela na něm propojuje prvky lidové hudby s avantgardní hudbou a s rockem a vedle hudby španělské se inspiruje také irským a portugalským folklorem. Aulaga Folk má sedm členů – Juan Carlos Centeno zpívá a hraje na flétny, Javier Colmenar zpívá a hraje na kytary a buzuki. Dále Emilio Muñoz hraje na baskytaru, Jaime Sanguino na bicí, Ana Lobo na housle, Miguel Escribano na kytaru a klarinet a Lourdes Sánchez zpívá a hraje na perkuse.