Nejlepšyje Albanyje 2022

Stage 02

Nejdřív se musím vrátit ke včerejšímu bydlení. Jasnou výhodou bydlení u tenisového kurtu je, že pokud potřebuješ tenisák, máš jich hromadu hned pod oknem. Pak je taky jasný, že Srbové maj vyřešený problém s energiema. Celou noc nám v pokoji a v koupelně jelo podlahové topení a nepřišli jsme na to, jak ho vypnout. Tak jsme to vyřešili přidáním klimy. Ale už o dnešku. Ráno jsme vstali v 7, dali hygienu a řízek a v 8 jsme byli na trati. Prvních 80 km byl celkem opruz, který nám zpestřil vůz s odpadkama, za kterým jsme jeli snad 20 km než se nám ho podařilo předjet. Pak už jsme vyjeli do kopečků, provoz zmizel a cesta se začala klikatit. A to je něco pro nás, tak jsme začali tahat. Po cestě jsme zjistili, že tady  má pokladník dědinu, udělali jsme fotku a příští rok tam bude kandidovat na starostu.

Pak přišlo 200 km a ne není to překlep, fakt 200 km neskutečných zatáček, jedna za druhou, horama, dolama, lesama, provoz nula a my jsme tahali jak draci, až jsme někde v půlce zastavili na řízek. Hned se vynořily dvě koťata, tak jsme se s nima podělili. Pak jsme zas tahali, až jsme přijeli pod Kopaonik. Předloni, když jsme tady byli, tak zrovna dělali asfalt, takže teď je téměř nový, voňavý a rovný. Tím bylo zapříčiněno, že v nás trochu bouchly saze a výjezd nahoru byl regulérní závod. A nepotkali jsme ani jedno auto a to ani v protisměru. Extáze. To už jsme vyjeli na Kopaonik, to je jedno z největších lyžařských středisek na Balkáně. Dali jsme pár fotek a už jsme valili na ubytko v Pazaru. Jen co jsme do něj vjeli, tak nás přivítal řev z mešity. Asi už o nás věděli. GPS z bookingu nás zavedla do nějaké uličky, ale ubytko nikde. Tak jsem zavolal panu domácímu, poslal mu fotku ulice, kde jsme a za chvíli už byl u nás a dovedl nás k bydlení, které samozřejmě bylo v úplně jiné části města, něž byla pozice na Bookingu. Když jsem mu to říkal, že tam má asi chybu, jen se smál a mávl rukou, že je to jedno, prostě si pro hosty pokaždé dojede. Prostě Balkan Style. Jak tak kecáme, tak jsme se zeptali, jestli je možné zajít si někam do hospody na pivo a čevapi. Chvíli se zamyslel a pak nám oznámil, že čevapi jo, s pivem ne. Ok tak dá se někde koupit pivo? No možná v nějakém obchodě. Ty voe co to je? Irán? No my se určitě nenecháme odradit a není boha (nebo Alláha) aby jsme pivo nenašli. Ve třech obchodech nic, ale pak se objevil Lidl a v něm, světe div se, pivo. Tak jsme koupili zásoby a dnes budeme ve střízlivém Pazaru jediní dva pod vlivem. Je fakt, že se na nás v obchodě nejeden Rumcajs díval úkosem, ale to nás nijak nerozhodilo. Na čevapi jsme si na doporučení pana domácího skočili na náměstí k Junusovi, sice jsme je zapíjeli vodou, ale jinak fakt bomba, jedny z nejlepších, co jsme kdy jedli. Zítra přejedeme přes Černou Horu do Albánie a čeká nás výjezd na Theth a pak přejezd do Komani, kde by jsme chtěli v sobotu jet říčním trajektem na sever Albánie. Navigace píše 10 hodin jízdy, už se těšíme. Ještě jsme pak v ubytku vyřešili jednu kočku, která u nás chtěla bydlet a večírek může začít. Pivo a rum musí být, a pěkně venku před úbytkem, alláh nealláh.

Stage 3

Jak se ukázalo, Alláh je mocný. Včera jsme si trochu popařili a on s tím měl evidentně problém, páč nám přichystal parádní ráno. Venku padaly provazy vody a sem tam to oživil blesk a hrom. Začali jsme řešit co s tím a jak to vypadá dál na trase. Bohužel, všechny meteoaplikace ukazovaly nemlich to samé, po trase brutální déšť a bouřky až na místo. Ok, tak prostě pojedeme jinam a trasy pak nějak překopeme. Ovšem neuvěřitelné se stalo skutečností. Chčije na všechny myslitelné směry kudma by jsme mohli jet a to dost hustě a celý den a to až do vzdálenosti 400 km od nás. Jenom kdyby jsme se vraceli, tak z toho po cca 200 km vyjedeme. Ty voe, tak to je fakt na prd. Tak jsme seděli a čekali, jak se to vyvine a čas běžel, venku se pořád ženili všichni čerti a aplikace místo aby nám dávaly nějakou naději, své prognózy ještě zhoršovaly. Tak jsme to čekání nakonec rozsekli rumem a prostě počkáme do zítra. Ano, není to zrovna motorkářské řešení, ale co už, prostě se nám do toho humusu nechtělo, navíc, jak se říká, bez světla na knonci tunelu. Tím pádem se bohužel vyprdnem na říční trajekt a do Albánie vjedem přes místo, od kterého nás každý odrazoval. Ano je to záhadné a tajemstvími opředené Kosovo. Neplatí tam naše zelená karta, prý se tam válej u cesty mrtvá zvířata a děcka házej po motorkářích šutry. Už se tam těšíme. A nemyslete si, že jsme díky nepřízní shora konvertovali. V oku hurikánu se nám podařilo otočit Lídl, takže pivo máme. Je ale fakt vtipné, že zrovna my dva uvíznem ve městě plném abstinentů..  Jo a jinak Pokladník si ráno omylem přihnul z petky s rumem a nahlásil, že nemůže řídit. Pak jsme si ale uvědomili, tady v Pazaru to není problém, bo policajti u sebe určitě nemaj alkoholtester, když to tu je samý abstinent... Kostky jsou vrženy, keď Boh dá, spravíme si náladu na Ohridu. A mimochodem, večer jsme se dali do řeči s jedním týpkem, co byl na otočku v Bělehradu a prej to bylo o hubu, celou dobu brutální chcanec a jel to tam a zpátky celkem 12 hodin…

Stage 4

Ráno jsme si přivstali a v 7:30 už jsme byli na trati. Cíl je Ohrid a navigace ukazuje 9 hodin jízdy. Ty voe, to musíme dát rychlejc. No realita byla nakonec jinde, ale to až na konci. Jak jsme vyrazili, tak se ukázalo, že ten Alláh nás fakt nemá rád. Nejdřív byla mlha, pak chvilku slunko aby nás navnadil a pak to přiklopil dekou a deštěm. No nic, tak jsme na Srbsko Černohorské celnici skočili do nepromoků a vijo. Černá hora nás přivítala 30 km japonské cesty Samajama, což v dešti bylo fakt výživné. Ale makali na tom a až to opraví, bude to super svezení. Pak jsme už točili na Kosovo a cesta super, dost to připomínalo Beskydy. Škoda že pršelo, bylo by to super svezení. A už jsme na hranicích s Kosovem.

Byla tam fronta, tak jsme je natvrdo předjeli. Jak dávám celnikovi pas, tak se za mnou ozve Pane řidiči, kam jedete? Ty voe jsem málem spadl s motorky. Česká policajtka v takové prdeli světa. Tak jsme hodili pár slov, prý je tam v rámci nějaké evropské spolupráce, tak to asi vyrobila nějaký průser, že ji dali zrovna tam. Po odbavení jsme vyrazili, plní obav, směr Kosovo. To už vylezlo slunko, takže nepromoky šly do kufru. Na celnici jsme zaplatili 10e za pojištění motorky a jazda. Musím říct, že to v Kosovu bylo úplně stejné, jako jinde na Balkáně a shodli jsme se, že do budoucna není důvod se mu vyhýbat. Po rychloprůjezdu jsme přejeli do Albánie a pokladník tak mocně řadil, až mu upadl konec řadičky. Naivně jsme ho asi 15 minut hledali a pak se otevřela naše pojízdná dílna. Za 5 minut bylo hotovo. Osmička šroub, čtyři matky a nalezený kus hadičky a je to lepší jak originál, prostě Balkán Tuning. Za dobu opravy u nás zastavili 2x albánci a nabízeli pomoc, Super, děkujeme.

A valíme dál. Jedeme total prdelema, ale asfalt cajk, provoz nula a krajina super. V dědinách občas běží děcka k cestě a chtěj si plácnout, pokud nemáme plné ruce práce, tak se snažíme jim vyhovět a pak koukáme do zrcátek jak poskakujou radostí. Po cestě jsme se ještě zastavili vybrat nějaké Albánské chechtáky, ať máme ne benál a kafe. Cesta dneska fakt masakr, ale užili jsme si to, Ohrid dobyt v 18:30. Takže ne 9 hodin, ale 11... ale asi máme náš cestovatelský rekord, dnes jsme navštívili celkem 5 zemí za jeden den a sice Srbsko, Černou Horu, Kosovo, Albánii a Severní Makedonii. A motorky máme zmazané, jak by jsme jezdili po kališti za šachtou. Večer jsme pošmejdili po Ohridu a vlezli do jedné hospy na čerstvou rybku a pivko. Zítra valíme zpátky do Albošky a přes celou Albošku až do Boky Kotorské. To bude jízda, navigace píše 8 hodin.

Stage 5

Ráno jsme jako vždy vstali v 7 a dali si snídani na balkoně. Pod  balkonem 5 dělňasů předstíralo práci…v neděli…jejich přístup tomu odpovídal. Pak jsme se sbalili a vyrazili k motorkám. Ovšem nějaký místní blb se postavil tak, aby jsme nemohli vyjet. Stoprocentně schválně, bo je dementní impotent a chtěl si užít, že nevyjdeme. Ale kaj na synky z Havířova. Pokladník si sundal kufry a procouval kolem a já jsem to překrosil přes vedlejší zahradu a vjezd. Ten musel být nasraný, jak zjistil, že jsme pryč. Ještě jsme udělali rychlou údržbu řadičky a v 8:30 vio směr Albánie. Za jednou dědinou v Albánii jsme dojeli svatbu, a z jednoho auta to borec vše točil. Tak maj nečekaně na svatebním videu dvě motorky a pár porušení předpisů souvisejících zejména s plnou čarou, double plnou čarou a speedingem. Dnes to celé odsýpalo, cesta super, až na jednu část s výmolama, ve kterých by se v klidu ztratil Maluch. Pak jsme se napojili na cestu z Tirany a začal provoz, ale i tak jsme švihali. Vtipné bylo, když jsme na jedné dlouhé rovné cestě, ale s plnou čarou v 50 ce předjížděli asi 130 kou auta a kousek dál stáli policajti.

Museli nás vidět a hlavně slyšet, ale jak jsme je míjeli, tak jeden zival venku a druhý už asi spal v autě. A Alláh nám to ani dnes nedal zadarmo. 5 km před černohorskou čarou to tak brutálně spadlo, že jsme museli do nepromoků. Ještě, že se nepřevlíkalo na čas, bo Pokladnik se do toho tak zamotal, že se z toho málem nevymotal.

Dojeli  jsme na čáru a tam po dešti, tak jsme je zas sundali. Pak jsme dojeli k moři a začali koukat, kam složíme hlavu. Zvítězil jak jinak Bar. Měli jsme mít zítra volný den, ale kašlem na to jedem po pobřeží, kam dojedem tam dojedem. Pivo a rum nám stále chutná,  i když se do toho nečekaně vložil pan Jim Bííím...

Stage 6

Večírek v Baru se vydařil, Jim Biiim ho bohužel nepřežil. Ráno jsme si přispali do 7:30 dali hygienu a vyrazili k moři. Pan domácí se dost divil, bo foukal vítr a byla celkem kosa. Ale kua motorkáři snad něco vydrží ne? Hupli jsme tam dali pár temp a zavzpomínali na Venclovského, bo La Manche byl určitě horší. O něco. Pak jsme dali snídani a o půl desáté vyrazili na trať. Dnes nás nic nehoní, plán je jet po pobřeží a až nás to přestane bavit, tak najdeme bydlení. Před Kotorem je tunel a v něm jsme najeli do kolony. Což je na motorce super, bo všechny zplodiny máš z první ruky. Jak se předjíždí kolona v úzkém tunelu? Blbě a drze. Jak jsme vyjeli ven, tak za námi jela sanitka pod majákama, tak jsme ji uhnuli a pak valili za ní, je to fajny předjezdec, škoda že pak odbočila jinam. Naštěstí se to ale už pomalu rozjelo, nicméně jsem stihl ještě seřvat chorvatského důchodce, který jel autem na dvouproudovce prostředkem. To se mi ulevilo... Výživná byla taky celnice mezi Černou Horou a Chorvatskem, autem minimálně na hodinu. Na motorce jsme se nasrali dopředu a za 10 minut jsme byli v EU. Jako obvykle, nikdo z autařů s tím, že jsme se předběhli, neměl problém, díky za to. Před Dubrovníkem jsme dojeli pár na motorce, předjeli a jeli dál. Týpek se nás chytil a jel nazabito, furt těsně za náma. Evidentně se dotklo jeho ega, že jsme si dovolili ho předjet a před kočenou nechtěl ztratit glanc. Tak jsme na něj po nějaké době mávli, ať jede a na chvíli zpomalili a nechali ho odjet, bo jinak byl schopný se tam rozštípat. A pak jsme jeli a jeli a čuměli víc na moře než na cestu, až jsme dojeli na Pelješac. Chvilku jsme hledali ubytování na blind, ale Chorvati jsou přežraní a ubytovat dva motorkáře jen na jednu noc jim nevoní a nebo to ubytování stojí za prd. Podle mně se obecně v Chorvatsku změnil přístup k turistům, řekl bych, že dost k horšímu. Kdysi tě naháněli, dnes abys je mále prosil. Tak jsme si bukli ubytko přes Booking v Trsteniku. Jak jsme z toho slezli, tak hned do plavek a do mořa. Dnes je speciální den, bo máme na večeři Trenčianskou Fazulu s Párkom, řádně po motorkářsku vytuněnou, jak říká Kašpárek. Standardní večírek proběhne ve znamení Republiky. Zítra pojezdíme něco vnitrozemím, cíl je se na pohodu dostat někam zpět k Boce Kotorské. 

Stage 7

Včerejší Republikový večírek se vyvedl, navíc nám na terase rostou mandarinky, takže vitamínu C bylo dost. Taky jsme se dobře bavili při dokreslování Navigátora do letošní fotky z Baru, aby z té dovolené taky něco měl. Ráno jsme vstali v 7:30, dali hygienu a koupačku. Zase jsme intenzivně mysleli na Venclovského. V 9:30 jsme byli na trati a valili směr nový most na Pelješacu. Musím teda říct, že paráda, navíc Chorvati postavili nejen most, ale taky úplně novou rychlostní komunikaci skrz celý Pelješac a k tomu dva tunely ten delší 2,5 km. A to jsme tady byli v roce 2017 a nebylo kopnuté do země. Vím, že jim dost pomohli číňáci, ale i tak jako smekám teda. U nás by se ještě řešily povolení… Pak jsme valili směr Dubrovník, tam si udělal pokladník celkem 2675 fotek a už jsme valili do vnitrozemí přes Bosnu ke Kotoru. V jednom městě si navigace vybrala slabší chvilku a tahala nás po takových ďurách, že jsme se několikrát museli vracet. Jak tak stojím a koukám do navigace, jako kam teda jedem, tak hned vedle mne zastavil Bosňák a jak nám může pomoct.

Toto se nám na Balkáně stalo X krát, že zastavíme hned je někdo u nás s nabídkou pomoci. Super, moc za to děkujeme a vážíme si toho. Skvělí lidi. Pak jsme vyjeli na vedlejší cestu a cca 40 km byla cesta široká tak 3 metry, celkem mazec, ale ty výhledy, propasti a příroda a nikde nikdo, fakt masakr. Pak jsme dorazili nad Boku Kotorskou a shora z kopce je výhled jako vždy total brutal. Pokladník si udělal dalších 3476 fotek a už jsme se spouštěli úzkou cestou serpentinama dolů. Musím pochválit Balkánce, bo všichni jak jsme je dojeli, tak se nám snažili maximálně uhnout a klidně i zastavili, aby nás nechali jet. Akorát to pak zašpuntoval jeden Polák... Večírek bude Republikový Standard. Zítra konec flákání, budík na 7 a v 8 jazda. Zamáváme moři a směr Durmitor. Jo a bydlíme ve vesnici Prcanj, tak to s tím rumem nebudeme přehánět, bo co kdyby náhodou...

Stage 8

Dnešním dnem jsme dali vale moři a už se taháme směrem domů. Ráno vysočina a kafe s výhledem na moře a v 8 jsme byli na trati. Jeli jsme na trajekt, který zkracuje cestu kolem Boky Kotorské a pak už rovnou do hor. Jak jsme přejeli pobřežní hory, byla celkem kosa, tak jsme si po týdnu pozavírali větráky v komboškách a valili směr Durmitor. Cesta byla super, provoz téměř nula a rychlé zatáčky, tak jsme jeli jak draci. V jednom místě stála u cesty hlídka, ale jen nám ukazovali, ať zpomalíme. Což se lehce minulo účinkem. Pak se ovšem po pár kilometrech za jednou zatáčkou objevil policajt s radarem a už na nás mával, ať zastavíme. Měli jsme naloženo a i když jsme se snažili, zastavili jsme asi o 200 m dál za další zatáčkou. Neviděl na nás, mizíme, nebo se vracíme? Co teď? No co, nebudem se chovat jak dementi, vrátíme se a uvidíme. Tak jsme to otočili a dojeli k němu. Vzal si moje papíry a prý jestli vím Vo co jde. No o co jako? Gospodin Jiri, jel jste v 60 přes 100 km/h. Aha, no ale je to tady super, žádný provoz, tak jsme asi trochu tahali... On na to, dám vám šek s pokutou, vy zajedete na nejbližší poštu, to je asi 20 km a tam to zaplatíte a vrátíte se zpět. A já vám vrátím papíry.  Začal jsem se tvářit provinile a říkám jestli by to nešlo vyřešit jinak. Samozřejmě jsem myslel nějaké to euro bez bločku. A on říká, no, je pravda, že jste se zachovali slušně a vrátili jste se. Pokud by jste ujeli, vysílačkou bych to nahlásil další hlídce a té už by jste neujeli. Ale vy jste se zachovali slušně a vrátili jste se, zopakoval. Koukl na mně a říká - Snažte se jet maximálně o 10 km více, než je předepsaná rychlost. Šlo by to? Asi jo říkám. OK, tady máte papíry, šťastnou cestu. A nechal nás jet... ty voe, já ten Balkán miluju ❤❤❤ !!!. Prostě normální týpek, co má pochopení a viděl, že nejsme žádní dementi a jen se chceme na prázdné silnici povozit. Boží. S Pokladníkem jsme pak zastavili a museli to rozdýchat. A jedem dále super svezení, provoz nula. Pak jsme odbočili na cestu kolem řeky Tara a hned nás staví policajt. Ty voe za celou dobu, co sem jezdíme, nic a dnes 2x? Zastavím a polda říká, že cesta je zavřená, sesunula se tam skála. Tak to je v p. my tam musíme, máme už tam bukle ubytko. No problem, dá se to objet jinudy a poradí nám kudy. Tak jedem. Objížďka překvapivě úplně super, nový asfalt, krásně rychle vingle. Samozřejmě, to by nebyl Balkán, aby nám do toho napadly nějaké vidle. Odbočili jsme podle směrovek, asfalt skončil a začal tvrdý makadam. Ok, to ještě jde. Ale ten taky skončil a jen úzká dost rozrytá šotolina, navíc vedoucí strmě někam do údolí. Navigace se nechytaly, před náma se už otáčel kamion, ty voe co teď? Proti nám jede auto, tak na něj mávnem, borci zastaví a ptáme se, jestli se tam dá projet. Prý auto blbě, kamion ne, ale na motorkách prý brrm brrrm a jsme tam, je to slabé tři kiláky. Ok, tak brrm brrrm a jedem. Sešup do údolí byl regulérní Hardcore, fakt prudký a dost hrbolaté šutry. Nahoru to samé, ale do kopce to vždy jde líp. No, dali jsme to bez ztráty květinky, ale zpocení komplet. Pak začal zase asfalt, to nám zvedlo náladu a valili jsme směr Durmitor. Před Durmitorem jsme dali pauzu, jdu si odskočit a jak tak koukám, najednou houba a další a další, mazec, akorát na motorku to nemám kam dát.

Durmitor jsme projeli, jako vždy pofotili a pokochali se a z druhé strany v Plužine máme ubytko. Cíl dobyt kolem 17:30, dáme rajskou s rýži, samozřejmě vytuněnou po Balkánsku a večírek může začít. Jinak dnešek byl ještě ve znamení zlobící elektroniky. Nejprve mi začal blbnout teploměr na motorce a v jednu chvíli ukazoval, že je venku -8°. Což bychom na chvíli i ocenili. A pak nám začala fandit navigace, sice jedeme svižně, ale 188 km za hodinu po zatáčkách fakt neujedeme...

Stage 9

Ráno klasika, kafe, májka a jazda. Než jsme vyrazili na trať, tak jsme se ještě stavili pro Očuz (vysvětlení viz Nejlepšyje Albanyje 2021). A pak už rychlostní přesun směr Sarajevo. Bylo zataženo a celkem kosa. Objížděli jsme Pivsko jezero a byl to samý tunel  a ty na motorce nesnáším, bo na Balkáně jsou neosvětlené, většinou na hrubo vyražené a nájezd do nich je jak skok do výtahové šachty. Navíc mám na helmě tmavé plégo, což tomu taky moc nepomáhá. A protestovala i navigace, nejdříve se poctivě přepínala z denního na noční režim, ale po asi 20 tunelu se na to vyprdla a prostě se vypla. Stejně ale nebylo kam uhnout, takže to bylo fuk. Ale je fakt, že po 284 tunelu už jsem chytl grif a dával to jak po másle. Na Bosenské straně tunely nebyly, zhusta nebyl ani asfalt, ale zato byla spousta děr a výmolů. No co, hlavně že jedem, ne? 

Pak jsme najeli na lepší cestu a nálada se zvedla. Na chvíli, bo ve vzduchu začal být cítit déšť. Za chvíli mokrá cesta, ale motorkáři, co jeli proti nám, nepromoky oblečené neměli, tak uvidíme. Na balkánském asfaltu bývá jeden problém. Pokud opravdu neprší, tak jde někdy blbě poznat, jestli je ještě suchý nebo už mokrý, bo barva je furt stejná. Naštěstí jak jsme dojeli do Sarajeva, už to bylo v klidu. Cílem bylo navštívit bobovou dráhu ze ZOH 1984, teda spíše její torzo. Dojeli jsme k odbočce k dráze a zákaz vjezdu. No, prostě to vidět chceme a pěšky tam nejdem. Tak jsme tam najeli a celý areál projeli zákaz nezákaz. Po cajtech ani vidu ani slechu. A to jsme si, kdyby nás chytli, připravovali historky jak dlouho jsme sem jeli, že máme doma od rodičů odznak z OH 84, který dostali v ROH a máme kladný vztah k bobům.

Areál je rozlehlý, pěšky tak na 2 hodiny. Je tam taky z jednoho místa suprový výhled na Sarajevo. Ještě jsme si vyzkoušeli ten pocit jet v olypijské dráze ( na začátku jsou dvě vedle sebe, nejedeme v roští ) a už jsme valili směr Bajina Bašta.

Po cestě jsme dali pauzu na krátkou sváču a hned se k nám hrnul týpek a lámání angličtinou se ptal, kam jedem. My že do Bajina Bašty. Tak se prej musíme otočit, před náma je nějaký rozbitý most a nedá se projet. Ty voe a kam teda? Poradil nám jak to objet, prý je to hodně rozbité ale na motorkách cajk. A podle mapy cca 40 km zajížďka. No co, jsme sem přišli jezdit ne, tak jedem. Nakonec to bylo celkem cajk, celou dobu asfalt, sice spousta výmolů a děr, ale zas super výhledy a nikde nikdo. Po 40 km jsme najeli na normální cestu a full gaz směr Bajina Bašta. Na hranicích jsme klasicky předjeli frontu a postavili se před fabku, ve které seděl Pop s fousama jak ZZ Top. Ještě jsem na něj mávl, že dík. Jak jsem pak nechal před sebou trochu místa, tak se tam milý Pop hned vetnul. Ty voe, neměl by duchovní být na hříšníky hodný a byt k nim vlídný a vstřícný? Kde je Podej poutníkům vodu a chleba? Tenhle asi spěchal do Monastiru na večeři, nebo na mrskání. Cíl dobyt kolem 17:00, dnes si zajdeme na poslední čevapi a pak zahájíme obvyklý večírek. Už se nám to krátí, kurňa.

Stage 10

Ráno jsme měli snídani v ubytku, a na terase jídelny se potloukalo par psích společníků, tak jsme se s nima podělili. Na trati jsme byli v 8:30, cíl byl ještě se povozit cca 150 km po zatáčkách, pak najet na dálnici a valit směr ČR kam dojedem tam dojedem, přespat a zítra dojet zbytek. Počasí v klidu, zatáčky super. Pak jsme dojeli do kolony, tak jsme ji spolu s dvěma motorkáři z germánska předjeli. Končila na konci tunelu tam nasraný policajt, že co si to jako dovolujeme. Náš pruh zatarasený policejním autem a přenosnýma zábranama, protisměr jel ve vlnách, náš samozřejmě vůbec. Tak jsme vjeli do mezery a ptám se policajta, za jak dlouho to pojede. Vyjel na mně, ať se nestarám, prý až to pojede, tak to pojede. Tak jsme čekali asi 15 minut a kecali s germánama. Já jsem mezitím změnil trasu v gps, tak jsme se otočili, vrátili se pár kiláků a jeli jinudy. Nevím, co se tam stalo, ale jak jsme odjížděli, tak borec, se kterým se ten policajt bavil říkal, že je to minimálně ještě na 20 minut. Což je po balkánsku tak 2 hodiny.

Projeli jsme Valjevem a na cestě k dálnici se rozloučil naposledy s balkánskýma horama, které pomalu mizely za horizontem, až se nakonec ztratily úplně. Smutná chvilka, zamáčkli jsme slzu, pak jsme najeli na dálnici, otočili plynem a vijo domů. U Bělehradu trochu pršelo a byla mokrá cesta, ale nepromoky jsme neoblíkali, co nateče, to vyteče, že. To nás střídavě provázelo celou cestu. Po nějaké době mně Pokladník dojel a gestikuluje, že má benzín na 20 km. No to je trochu problém, bo navigace ukazuje benzínku za 50 km. Tak jsme zastavili na nejbližším sjezdu a naštěstí jednu našli ve vesnici u dálnice, tak jsme tam sjeli. U benzinky cisterna a zavřeno. Tak najít další a jedem. Pokladník tam dojel na výpary. A zpět na dálnici a full gaz. Na maďarské celnici fronta jak za komárů na banány, tak jsme jeli dopředu a poprosili jeden  německý pár, ať nás pustí před sebe. Byli hodní, díky za to. Fronta byla proto, že se maďarští celníci chovali jak dementi, vše schválně dělali pomalu, každému čuměli do kufru a přitom nic aktivně neprohlíželi. My jsme taky museli z motorky a otevřít jeden celníkem vybraný kufr. Netrefil, Očuz jsme oba měli jinde. Oni takhle drtili i Maďary, včetně maďarského motorkáře, co jel před náma. Projeli jsme za tenhle výlet X hranic, ale tihle celníci suverénně vyhráli cenu Debil Výletu. A pak zpět na dálnici a jedem a jedem, až jsme zastavili na pumpě před Budapeští. Koukáme, kolik je hodin a kolik to máme domů. Bylo něco po 16 a ukazuje to něco přes 500 km a že by jsme byli doma kolem 21:30. Ty voe o půl desáté v Lékárně na pivku? No to je motivace. Nebudu to protahovat, prostě jsme to nakonec sjeli celé a cíl Lékárna byl dobyt ve 21:15. To jsme ještě stihli zmoknout u Třince. Celkem jsme včera dali necelých 1100 km, z toho asi 900 po dálnici.

A tím celé dobrodružství končí a teď je čas  na takové malé shrnutí. Celkem jsme projeli 10 států a to Česko, Slovensko, Maďarsko, Srbsko, Černou Horu, Kosovo, Albánii, Severní Makedonii, Bosnu a Hercegovinu a Chorvatsko. Poprvé se nám stalo, že jsme někde na den uvízli kvůli počasí a jak na sviňu v městě plném abstinentů. Celou dobu jsme řešili, jak tam bez podpůrného panáčka balí holky, ale na nic jsme nepřišli. Mám ale podezření, že v tom nějak figurujou ty jejich fousy, bo na co by je jinak nosili. Taky jsme poprvé byli v jednom dni v pěti státech a to v Srbsku, Černé Hoře, Kosovu, Albánii a Severní Makedonii. Nejlepší etapa byla hned ta druhá s nezapomenutelným racing výjezdem na Kopaonik, kdy jsme málem dřeli kuframa o zem. Nejtěžší místo byl sjezd a výjezd po úzké a strmé kamenité cestě při objížďce na Žabljak, kde měly i terénní auta problém a my jsme byli úplně durch mokří potem, ale dali jsme to bez ztráty květinky. Nejlepší čevapi měli v Srbsku v Novém Pazaru, na náměstí u Junuse, když pojedete náhodou kolem, určitě se zastavte. Řadička Made in Balkan vydržela v pohodě celou cestu a kdyby Pokladník chtěl, slouží dodnes. Cestou jsme potkali spoustu super lidí, vždy ochotných nezištně pomoct, za což všem ještě jednou moc děkujeme. Taky jsme potkali pár dementů za všechny bych vyzdvihl jednoho majitele penzionu v Chorvatsku, který smrděl jak bolavá noha, jeho apartmán jak dvě bolavé nohy a ještě se divil, že za pouhých 120 éček u něj nechceme bydlet. A samozřejmě nezapomenutelní hungoš celníkoš a jejich strhující výkon, kdy si nechali obřadně otevřít levý kufr, když kontraband v podobě Očuzu byl v pravém. Najeli jsme celkem necelých 4200 km a užili si každý metr jízdy. Počasí až na třetí den super, musím moc pochválit motorky, držely perfektně a provezly nás všema horama, dolama a ďurama, kam jsme je navedli. A suverénně nejlepší týpek letošního tripu je Černohorský polda, který nás nechal jet bez pokuty a to nám naměřil v 60 přes 100. Prostě měl pochopení pro dva týpky, co si užívají jízdu na parádní silnici v super počasí a s krásnou přírodou kolem. Tenhle člověk v tom místě a v té situaci prostě podtrhl a podepsal vše, proč tam vlastně jezdíme. Volné silnice plné zatáček, které vedou krásnou a různorodou horskou krajinou většinou úplně mimo civilizaci, krásné počasí, super lidi a neskutečný pocit svobody tady a teď. Proto se budeme vždy vracet. Prostě jako vždy, Nejlepšyje Balkán.

A ještě jedna příhoda na závěr, v Albánii jsme potkali dva týpky kolem 70 let, jak si taky jezdí a užívají ten pocit. Sice asi nejezdí denně hromadu kiláků, ale zas maj v důchodu čas, tak kam spěchat, ne? Už se na ten důchod těším, co Pokladníku a Navigátore? Nebo se ještě někdo přidá? Uvidíme...

Díky všem, kdo jste nás podporovali, četli naše příhody denně na FB a bavili nás svými komenty a doufáme, že jste se při čtení taky pobavili a třeba vás začal Balkán lákat. Pokud jo, tak jsme jen rádi. Taky díky ženě, že prudila přiměřeně (tenhle rým někam použiju).

No a teď co. Motorka zmazaná jak horník z rubání stojí v garáži, věci mám jakž takž vybalené a víkend před náma. Prý rostou hřiby, že bych zfrknul s ženou do Beskyd počumět do lesa? Na motorce?

A na závěr ještě fotka je z budíků, údaje za celou jízdu od baráku k baráku.

Stage 11

Protože jsme se měli vrátit až dnes, tak tohle sem vlastně taky patří. Beskydy taky nejsou k zahození...