Toulala jsem se lesem, když jsem v dálce zahlédla zářivě červená světla. Zvědavost mi nedala a já se vydala směrem k nim.
Procházky lesem doslova zbožňuji. Jedna taková mi však jednou během horkého léta přidělala vrásky na čele. Podivná světla mě totiž zavedla hluboko do lesa mezi stromy a já jsem pak marně hledala cestu zpět. Z prekérní situace mě nakonec vysvobodila šipka, kterou kdosi sestavil z kůry.
Procházky mě nabíjejí
Přírodu mám ráda odmalička. Do lesa chodím často a s chutí. Pročistím si tam hlavu, přijdu na jiné myšlenky a odpočinu si. Dá se říct, že tahle činnost patří k mým nejoblíbenějším.
Jsem už tři roky rozvedená, žiji sama a opravdu zbožňuji, když se můžu jen tak projít a kochat se přírodou. Rázem zapomenu na všechny útrapy.
Sešla jsem z cesty
Do lesa jsem zašla i onoho letního dne. Byl krásný podvečer, zkrátka čas jako stvořený na příjemnou procházku. Neváhala jsem proto ani vteřinu a vyrazila do svého oblíbeného borového lesa, jenž se nachází nedaleko mé chalupy.
Ušla jsem asi půl kilometru a najednou dostala hroznou chuť na borůvky. Uhnula jsem z cesty a hledala modré bobule, když jsem si najednou všimla něčeho podivného. Přede mnou v dálce zářila jakási červená světla. Velice ostře.
Na rovinu říkám, že jsem nikdy nic podobného neviděla. Zajímalo mě, co to je, a snažila se tomu přijít na kloub.
Kolem mě byly jenom stromy
Ušla jsem zhruba dvě stě metrů, ale světla zářila dál ve stejné vzdálenosti a já se k nim nijak nepřibližovala. Vzdala jsem to a rozhodla se vrátit na cestu. Jenže když jsem se ohlédla za sebe, polil mě studený pot. Vůbec jsem nevěděla, kudy zpátky!
Ocitla jsem se poměrně hluboko v lese a neviděla kolem sebe nic než stromy. Riskla jsem to, prostě jsem se obrátila a šla přibližně stejnou cestou nazpátek.
Smiřovala jsem se s nejhorším
Prodírala jsem se lesem asi deset minut, ale cesta nikde. „Do háje,“ láteřila jsem a do očí se mi hrnuly slzy. Zkusila jsem změnit směr, ale marně. Bloudila jsem lesem a nevěděla si vůbec rady.
Pomalu se přitom začínalo stmívat a mě začala pomalu zachvacovat panika. Už jsem se smiřovala s tím, že tu strávím noc, a přepadaly mě ty nejčernější myšlenky, když jsem pár metrů před sebou spatřila jakousi hromádku.
Do lesa chodím pořád
Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že to je šipka sestavená z borové kůry. Ukazovala doprava. Nechápala jsem to, ale naposledy jsem zkusila štěstí a vydala se vpravo. A udělala jsem moc dobře!
Po zhruba pěti minutách jsem našla cestu z lesa a došla až ke své chalupě. Když jsem se vysprchovala a vzpamatovala se, intenzivně jsem dumala, co ta podivná světla znamenala, proč jsem zabloudila a jaká dobrá duše mi pomohla z lesa ven.
Odpověď neznám ani po dvou letech, i když se mi od té doby už nic podobného nepřihodilo. Na procházky do lesa jsem ale nezanevřela a vychutnávám si je dál.
Martina D. (53), Šumava
