Jakou Evropu si představuje polský premiér Mateusz Morawiecki? A je to v souladu s tím, jakou Evropu chce Brusel nebo Česká republika? Morawiecki na to odpověděl ve svém rozsáhlém projevu na univerzitě v německém Heidelbergu. Reflex připravil překlad jeho řeči, která by měla rezonovat především v centrále Evropské unie.
Dějiny Evropy – a jejich největší rána, jakou byla 2. světová válka – uvrhly moji zemi a s ní i řadu dalších na téměř půl století za „železnou oponu“. Společně s mými vrstevníky jsme vyrůstali, chodili do školy, začínali jsme pracovat nebo studovat ve stínu komunistických zločinů. Miliony mladých Evropanů žijících za železnou oponou věděly, že se na jedné straně nachází svoboda, zatímco na druhé straně panuje ruský kolonialismus. Pro jedny suverenita, pro druhé, imperialistická dominance. […]
Právě boj porobených národů Střední Evropy byl bojem za národní suverenitu. Tato věc spojovala všechny patrioty, protože jsme věděli, že se naše svobody a práva mohou uskutečňovat pouze v hranicích znovuzískaných suverénních států.
Což se také stalo. Obzvlášť výrazně to bylo vidět v obdobích sociálních a ekonomických krizí. A v době nedávné krize covid-19 jsme se rovněž přesvědčili, že základ ochrany zdraví občanů tvoří v Evropě dobře fungující národní státy. Předtím jsme v období krize způsobené zadlužením některých zemí mohli názorně vidět konflikt mezi jihoevropskými státy jako Řecko, Itálie nebo Španělsko a nadnárodními institucemi, které bez demokratického mandátu činily za tyto státy ekonomická rozhodnutí.
V obou případech jsme dospěli na samu mez nadnárodního vládnutí. V Evropě totiž neexistuje lepší záruka svobody národů, jejich kultury, sociální, hospodářské, politické nebo vojenské bezpečnosti než národní státy. Mohou být posíleny mezinárodními a nadnárodními organizacemi jako Evropská unie, ale tyto organizace nemohou v Evropě národní státy nahradit. Evropa vznikla mnohem dřív než americká republika, jejíž jednota se utvářela rovněž prostřednictvím občanské války. Proto je odvolávání se na tuto historickou analogii hodně zavádějící.
Co s Evropou?
Politický systém, který nerespektuje suverenitu ostatních, nerespektuje demokracii nebo elementární vůli národů, jinými slovy nerespektuje suveréna – musí dříve nebo později vyústit v utopii nebo tyranii. Křesťanská Evropa zrodila civilizaci, která respektovala lidskou důstojnost nejvíce ze všech. Tato civilizace je hodna ochrany. Především před tvrdými a stále silnějšími civilizacemi, které neberou hodnoty demokracie a svobody v úvahu. Chceme budovat silnou Evropu odpovídající globálním výzvám 21. století. Právě rozsah, rozpětí Evropské unie z ní činí výraznou sílu ve světě, ne však její stále méně srozumitelný systém rozhodování.
Potřebujeme Evropu silnou silou národních států, ne Evropu vybudovanou na jejich troskách. Taková Evropa nebude nikdy silná, protože politická, ekonomická a kulturní síla Evropy čerpá z energie, kterou jí dodávají právě národní státy.
Alternativu představuje buď technokratická utopie, kterou si nejspíš představují někteří lidé v Bruselu, nebo neoimperialismus, který novodobé dějiny už zdiskreditovaly. Boj národů v Evropě za svobodu neskončil rokem 1989. Nejlépe je to dnes vidět za naší východní hranicí. […]
Co se děje na Ukrajině?
Za co právě teď vlastně bojují Ukrajinci? Ve jménu čeho jsou ochotni položit svůj život? Proč se nevzdali druhé nejsilnější armádě ve světě? Boj Ukrajinců za právo samostatně rozhodovat o své národní existenci, to je další heroický projev obrany národního státu a obhajoby svobody. Ale k tomu, abychom měli vůli bojovat, je také třeba skutečně věřit v to, za co se bojuje.
Ukrajinci dnes nebojují jen za svou svobodu. Od 24. února 2022 bojují každým dnem rovněž za svobodu Evropy. A na tom, jak bude tento boj probíhat, zaleží i naše budoucnost. Porážka Ukrajiny bude porážku Západu, bude porážkou celého svobodného světa, a to porážkou horší než Vietnam. Porážkou, po níž půjde Rusko beztrestně za svým cílem, a svět, jaký známe, se drasticky změní. Porážka svobodného světa může Putina povzbudit stejně, jako appeasement třicátých let povzbudil Hitlera. Putin se bohužel může podobně jako Hitler spolehnout na obrovskou podporu ruské společnosti. Máme tak co dělat s hrozbou eskalace. Cestou, jak se jí vyhnout, je rázné ukončení dalšího vykrmování bestie.
[…]
Do posledního dne před 24. únorem jsem slyšel, že Putin na Ukrajinu nezaútočí. Mnoho evropských politiků se rozhodlo tomu uvěřit, neboť počítali s tím, že bude možné s Ruskem nadále uskutečňovat Wandel durch Handel (změnu prostřednictvím obchodu) na úkor Střední Evropy.
Vraťme se v této souvislosti k otázce: za co bojují Ukrajinci? Kdyby se shlédli pouze v hmotných dobrech a nespojovalo je společenství, už by se dávno vzdali. Právě s tím Putin počítal. Předpokládal, že se Ukrajinci místo války rozhodnou pro mír za každou cenu. Ale v tom se zmýlil. Proč? V čem spočíval omyl Kremlu? Vždyť Putin není šílenec, jak se nám snaží namluvit mnozí z těch, kteří s ním po dvacet let obchodovali. Putin příliš uvěřil ve vlastní vizi světa. Nebyl schopen vzít na vědomí, že Ukrajinci jsou národem. A že také mají svůj národní stát, který má sice daleko k dokonalosti, ale stále jde o stát, za nějž jsou ochotni položit vlastní život.
Ruská propaganda tvrdí, že nic takového jako ukrajinský národ neexistuje. Neshodují-li se fakta s teorií, tím hůře pro fakta, tvrdí se v jednom aforismu. Proto se Rusko Ukrajincům snaží svou surovou pěstí vysvětlit, že nemají právo na vlastní národní identitu. Ale vnuci vojáků, kteří dnes nasazují své životy v boji za svobodnou Ukrajinu, budou jednou ve škole hrdě říkat – můj děda bojoval u Chersonu! A můj čelil útoku na Kyjev! Můj děda padl u Mariupolu.
A dnešní vojáci, oni budoucí dědové, vědí, že bojují rovněž za to, aby jejich vnuci mohli žít ve svobodné zemi. Mějme na paměti, že národ je společenství živých, zemřelých a těch, kdo se mají teprve narodit.
Evropa je v současnosti svědkem zločinů uskutečňovaných ve jménu protinárodní ideologie. A právě to hraje Putinovi do karet – snaha zlikvidovat všechny odlišnosti, zničit národní identity a rozpustit je ve velkém ruském impériu. V Ruském miru. V ruské propagandě jsme mnohokrát slyšeli falešné obvinění Ukrajinců z fašismu. Přesně tak, jak to řekl Stalin: „Nepřátele označujte za fašisty nebo antisemity. Je jen třeba tato epiteta opakovat dostatečně často.“
Je třeba říci jasně: fašista je ten, kdo chce likvidovat jiné národy. Fašistou je každý, kdo chce v rozporu s mezinárodním právem vnutit ostatním národům svou vůli, a dopouští se přitom porušování lidských práv a ponižování lidskou důstojnost. Fašistou je dnes Vladimir Putin a všichni spolupachatelé ruské agrese. Jako Evropané máme povinnost se ruskému fašismu postavit. Právě v tom spočívá evropská identita.
Jaké poučení si musíme odnést z války na Ukrajině?
Ukrajinci nám dnes připomínají, jaká by dnes měla být Evropa. Naším cílem musí být Evropa svobodných lidí a Evropa svobodných národů. Každý Evropan má právo na osobní svobodu a bezpečnost.
Demokracii je možné uskutečňovat na úrovni měst, regionů nebo národů všude tam, kde existují vazby vycházející ze společné identity. Bylo by snad demokratické hlasování, v němž by140 milionů Rusů hlasovalo „pro“ připojení Ukrajiny k Rusku a 40 milionů Ukrajinců „proti“?
Jaké další závěry ještě vyplývají z roku války na Ukrajině? Pro mne je evidentní jedna otázka. Politika dohadování se s Ruskem zbankrotovala.
Ti, kdo si po desetiletí přáli strategické spojenectví s Ruskem a činili evropské státy závislými na ruské energii, setrvávali v děsivém omylu. Pravdu měli ti, kdo před ruským imperialismem varovali.
Ti, kdo po řadu let financovali ruské přípravy na válku, odzbrojovali Evropu a vnucovali slabším než oni partnerství s Ruskem, ponesou politickou spoluzodpovědnost za válku na Ukrajině a také za současné ekonomické a energetické problémy stovek milionů Evropanů.
Putin se zachoval jako dealer, který poskytuje svým obětem první dávku zdarma, protože ví, že se narkoman jak nebo tak vrátí a nakonec přistoupí na jakoukoli cenu. Putin je mazaný, ale nebyl vůbec geniální – Evropa mu podlehla tak snadno především kvůli své slabosti. Její slaností bylo uskutečňování vlastních partikulárních zájmů na úkor ostatních zemí.
Budou-li jednotlivé národy Evropské unie usilovat o nadvládu nad ostatními, může se Evropa znovu stát obětí stejných omylů. A všechna rozhodnutí o zastavení ruského agresora bude možné znovu odvrátit. Může k tmu dojít v případě, že několik největších států uzná, že se jejich elitám více vyplatí obchodování s Kremlem, bez ohledu na prolévanou krev. Dnes je to krev ukrajinská, zítra to mže být krev litevská, finská, česká, polská, ale také krev německá nebo francouzská… Je naší povinností nic takového nedopustit.
Lekce, jaké nám uděluje válka na Ukrajině, nás mají přinutit k tomu, abychom si položili zásadní otázku – čím jsou dnes evropské hodnoty a co je ohrožuje?
Kam směřujeme?
Pokud jde o materiální blahobyt, žijeme v nejlepším období našich dějin. Ale nezahubil v nás tento blahobyt ducha? Budeme ochotni bránit naše domy, naše blízké, svůj národ, budeme-li napadeni?
Napětí mezi sféru ducha a sférou hmoty není samozřejmě ničím novým. Nacházíme se koneckonců na univerzitě, na níž působil jako profesor G. W. Hegel. A málokdo v literatuře ztvárnil tento problém tak výstižně jako velký Thomas Mann, svědomí Německa v době německých nacistických zločinů. Právě Mannovi hrdinové teskní po vyšším, vznešenějším smyslu života než pouhé hromadění statků a jejich konzumpce.
Mnoho Evropanů v posledních desetiletích uvěřilo, že konsumpce podlévaná omáčkou rituálních výroků o „evropských hodnotách“ představuje poslední etapu dějin. Jsme proti podobnému chápání. Otloukání „evropských hodnot“ ostatním o hlavu, aniž se shodneme na jejich definici, aniž chápeme, jaké změny ta která země potřebuje, má, řečeno v duchu Thomase Manna, pro Evropskou unii sebezničující účinek.
Symbolem Evropy byla kdysi starověká agora. Místo, kde si mohl každý rovnoprávný občan vzít hlas. Dnes evropskou agoru příliš často zastupují kabinety bruselských institucí, v nichž důležitá rozhodnutí probíhají za zavřenými dveřmi.
Jak se svého času o mechanismu fungování institucí EU vyjádřil jistý politik: „Něco nadekretujeme… A když nikdo nespustí křik… protože většina lidí nemá ponětí o tom, c bylo ustanoveno, pokračujeme krok za krokem dál, až k bodu, ze kterého se už nedá vrátit zpátky.“ Touto jednoduchou cestou by se EU stala byrokratickou diktaturou.
Souběžně s novými geopolitickými okolnostmi se nyní řeší i osud Unie. Bude demokratickým společenstvím, nebo byrokratickou mašinérií, centralistickou strukturou? Politika je vždy spojena s volbou. Ale tato volba musí probíhat u volební urny, ne v zátiší kabinetů byrokratů. Opravdu si přejeme celoevropskou kosmopolitní elitu disponující obrovskou mocí, i když postrádá jakýkoli mandát vyplynuvší z voleb? Varuji všechny, kdo sní o vytvoření superstátu spravovaného úzkou elitou. Budeme-li ignorovat kulturní rozdíly, bude to mít za následek oslabení Evropy a řadu revolt, možná i nové jaro národů jako v roce 1848.
Němci tehdy vynaložili obrovské úsilí ve snaze vytvořit sjednocený stát. Na politické výsledky svého snažení museli čekat dvacet let, ale dosáhli svého. Dnes stojíme před podobným dilematem. Rozhodnou-li se ti, kdo dnes ovládají Evropu a kdo se podobají tehdejším aristokratům metternichovského typu, pro vládu elit a prosazování svých hodnot shora, narazí na odpor. Tato reakce může přijít dříve či později, ale bude neodvratná.
Jaké jsou naší hodnoty?
Je třeba se vrátit k základní otázce: Čím jsou evropské hodnoty? A co je ještě vážnější: Čím je Evropa? Její dějiny nezačaly teprve před několika desítkami let. Evropa to je víc než dvě tisíciletí. Evropa vyrůstala z odkazu starověkých Řeků, Římanů a z křesťanství. To jsou naše kořeny, z nich vyrůstáme, nemůžeme se od nich odetnout. Neexistuje Evropa bez gotických katedrál a neexistuje ani Evropa bez univerzitních budov. Evropa se odevždy vznášela na křídlech víry a rozumu. A univerzitní model vzdělávání, jaký vznikl v Evropě, se rozšířil do celého světa, na což jsme pyšní. Stalo se tak proto, že evropská univerzita je prostorem pro diskusi a střetávání protikladných důvodů – což je nejlepší prostředí pro odhalování pravdy.
V Evropě nemůže být místo pro cenzuru nebo ideologickou indoktrinaci. Zažili jsme to už v minulosti, kdy nám komunistická moc přikazovala, co máme myslet. Zažívali to rovněž Němci za Hitlera, kdy se pálily knihy.
Postupme dál
Evropa musí být katedrálou dobra a univerzitou pravdy!
Rovněž je třeba na tomto místě zdůraznit, že různé zákazy a arbitrární rozhodnutí o tom, co smí nebo nesmí být prezentováno v univerzitních zdech, či politická korektnost ohrožují odvěké poslání akademie – jímž je hledání pravdy.
Stejným způsobem, jakým střežíme materiální dědictví, jsme povinni střežit také dědictví duchovní, vytvářené příslušníky různých kultur a jazykových tradicí. Silou Evropy byla po staletí její různorodost. Máme společné hodnoty, ale každý národ má svou vlastní identitu. Glajchšaltování, „uravnilovka“, to je cesta, která nikam nevede.
Německo a Francie jsou dvě klíčové země Evropy. V průběhu pětasedmdesáti let mezi roky 1870 a 1945 svedly tři krvavé války – k vzájemnému porozumění se jim podařilo dospět až po té poslední. Toto porozumění se dnes projevuje ve specifických politických vztazích mezi Berlínem a Paříží. Jistá specifická oboustranná citlivost k pravdě a vzájemná ohleduplnost obou metropolí vyrostla na základě tragické minulosti. V zájmu evropské rovnováhy, ale také s ohledem na ještě tragičtější minulosti je nutné, aby fungoval podobný model citlivosti a vnímavosti vůči pravdě a zájmům Varšavy. Ve Varšavě nemáme dnes pocit, že podobný citlivý přístup existuje.
Základy ke vzájemnému porozumění Francie a Německa položili dva velcí Evropané – Charles de Gaulle a Konrád Adenauer. Oba chtěli v Evropě nastolit trvalý mír. Oba pochopili, že podmínkou spolupráce je vzájemná úcta a vědomí vlastních kořenů. Kancléř Adenauer prohlásil: „Odvrátíme-li se dnes od zdrojů naší evropské civilizace zrozené z křesťanství, nevyhneme se při pokusu o obnovu jednoty evropského života porážce.“ Generál de Gaulle měl rovněž hluboké vědomí velkého dědictví evropské kultury a zároveň „hrůzy z vnitřní války“. De Gaulle řekl: „Dante, Goethe a Chateaubriand patří celé Evropě v míře, v jaké byli naplno Italy, Němci nebo Francouzi. Evropě by moc neposloužili, kdyby byly osobami bez státní příslušnosti a kdyby mysleli nebo psali v nějakém esperantu nebo volapüku.“
Naší základní identitou je identita národní. Jsem Evropan, protože jsem Polák, Francouz, Němec, a ne proto, že popírám svou polskost nebo němectví. Pokusy o likvidaci této různorodosti, které dnes probíhají v Evropě, a pokusy o stvoření nového člověka vykořeněného z jeho národní identity představuje vytrhavání kořenů a podřezávání větve, na které všichni sedíme.
Někteří lidé se pokoušejí popřít podíl Evropy na rozvoji světa, neboť vidí pouze temné stránky dějin. A je pravda, že se státy odpovídající za vykořisťování a kolonialismus, za imperialismus a za strašné zločiny – jako německý nacismus, ruský komunismus nebo zločiny v koloniích – musejí vyrovnat se svou minulostí. Součástí našeho evropského DNA je směřování k pravdě a spravedlnosti. Ale historická Evropa pro nás není pouze důvodem k hanbě. Celý současný fenomenální rozvoj vědy a blahobyt je, a dá se to tak říci, dítětem Evropy. Cestou dalšího rozvoje Evropy není politická „mcdonaldizace“, ale čerpání z její vlastní různorodosti. Pokusy o umělé sjednocení Evropy vyžadující odstranění národnostních a politických rozdílů povedou v praxi k chaosu a ke konfliktům mezi Evropany. Nejlepší cestou k úspěchu Evropy v globálním světě je spolupráce spojená s konkurencí.
Miliony lidí z celého světa navštěvují každoročně Paříž, Řím, Kolín, Madrid, Vídeň, Krakov nebo Prahu. Bohatství těchto krásných měst a jejich přitažlivá síla vyplývají právě z toho, že každé z nich má svoji neopakovatelnou identitu.
Chceme jinou Evropu
Nechceme Evropu, která nám klade ultimátum: buď se začneš dobrovolně léčit ze své národní příslušnosti, nebo na tebe budeme vyvíjet veškerý politický a ekonomický nátlak.
Polsko přijalo během posledních měsíců miliony uprchlíků. Ukrajinci nalezli v našich domovech útočiště. V našem pojetí evropských hodnot je bezpochyby zahrnuta láska k bližním a pomoc potřebným. Dostalo se nám však minimální pomoci. A právě v tomto kontextu jsme rovněž svědky rozdílného traktování států ve stejných situacích. Taková je přece definice diskriminace – nebo se snad mýlím?
Polsko pociťuje tuto diskriminaci rovněž kvůli naprostému nepochopení reforem, které musel uskutečnit stát zbavující se nejprve komunismu a později postkomunismu. Jde o zasahování evropských institucí do vnitřních sporů v členské zemi pod heslem „obrany zákonnosti“. Chci na tomto místě důrazně připomenout, že v Polsku máme stejné pojetí, chápání slova „zákonnost“ jako v Německu. A jen nemnoha věcmi jsem si stejně jistý jako tím, že můj politický tábor chrání skutečnou zákonnost v mnohem větší míře, než tomu bylo v prvních pětadvaceti letech po roce 1989. Chrání před oligarchizací života, před dominancí uzavřených profesních korporací, před korupcí. Chrání před patologiemi. Toto však není předmětem mého zásadního výkladu, a tak své úvahy v tomto ohledu ukončím.
V hlubším smyslu se dnes nicméně odehrává spor mezi suverenitou států a suverenitou institucí. Mezi demokratickou vládou lidu pocházející zdola a vládou úzkých elit pocházející shora. Během dvou tisíciletí existence Evropy se nikdy nikomu nepodařilo politicky si podřídit celý kontinent. Nyní se to rovněž nepodaří. Vize zcentralizované Evropy skončí na stejném místě jako koncepce konce dějin hlásaná před třiceti lety. Čím rychleji se s touto vizí rozloučíme a přijmeme demokracii jako zdroj moci v Evropě, o to lepší bude naše budoucnost. Je třeba dodat, že neexistuje konec dějin, dějiny se urychlují a vytvářejí výzvy nezměrných dimenzí!
Bohužel velká část současných unijních elit se pohybuje v alternativní realitě. Budou-li unijní elity umanutě trvat na své vizi zcentralizovaného superstátu, čeká je vzpoura dalších evropských národů. Čím víc se budou držet své vize, tím bude vzpoura tvrdší. Nepřeji si polarizaci, rozdělení a chaos. Chci Evropu silnou a konkurenceschopnou.
Jak posílit EU?
Jak může Evropa zaujmout pole position v závodu o postavení globálního leadera? Politika Unie se především musí změnit. Nemůže směřovat k větší centralizaci, k předání moci do rukou několika klíčových institucí a nejsilnějších států, ale k posílení rovnováhy mez národy ze severní, západní, střední, východní a jižní Evropy. A musí se také soustředit na dokončení unijní integrace se západním Balkánem, Ukrajinou a Moldávií – v souladu se zeměpisnými hranicemi Evropy.
Zde je namístě si položit otázku: nakolik vážně všichni bereme věc vytvoření silné a vlivné Evropské unie?
Proevropskost nachází dnes svůj výraz v našem vztahu k politice rozšíření, ne v soustřeďování se ne sebe samé a v centralizaci EU.
Státy, které se rády prezentují jako proevropské a navrhují turbointegraci, jsou divnou shodou často zároveň nejvíc skeptické k politice rozšiřování a hrají politický poker.
Není možné se odvolávat na hodnoty jednotící Evropu a zároveň Evropu dělit na ty, kteří si zaslouží v ní být, a na ty, jímž je přístup k Evropě uzavřen.
Větší společný trh, diferencovanost jeho ekonomických trumfů, to by z nás učinilo silnější hráče v mezinárodní světové aréně.
Často slyším, že k tomu, aby se EU mohla rozšířit, se musí zreformovat. Za touto tezí se často skrývá federalizační projekt, což je v podstatě návrh na centralizaci.
Za heslem „federalizace“ se totiž skrývá shora nařízená koncentrace rozhodovacích procesů.
Autoři této centralizace označované jako „federalizace“ předpokládají, že se rozhodovací proces musí změnit v tom smyslu, že se upustí od principu jednomyslnosti, který bude v řadě nových oblastí nahrazen hlasováním kvalifikovanou většinou. Argumentem pro toto řešení je, že dosažení jednomyslnosti ve skupině více než třiceti států je mimořádně obtížné.
Je pravda, že dosažení jednolitého názoru je ve větší skupině států obtížnější. Je však otázkou, musí-li nás to nutně přivádět k závěru, že rozhodnutí musí prosazovat většina – proti zájmům menšiny v jiných oblastech.
Moje návrhy
Mám jiný návrh:
Zdržme se zasahování do věcí, u nichž zůstává národní zájem rozdělen.
Učiňme jeden krok zpátky, abychom mohli udělat dva kroky vpřed.
Soustřeďme se na oblasti, v nichž římská smlouva (EHS) přiznala Unii kompetence, ale v ostatních se řiďme principem subsidiarity.
Proces „záplavy“ dalších oblastí unijními kompetencemi pozorujeme už několik desítek let. V mnoha členských zemích je hodnocen kriticky. Navíc se v poslední době zrychluje. Otázka, nakolik státy ještě zůstanou „pány smluv“, jak to svého času definoval Ústavní sud v Karlsruhe, je dnes ještě více aktuální. Má-li totiž EU zavádět do svého rozhodovacího procesu změny, které budou mít demokratickou legitimaci a umožní jednání v duchu vzájemné důvěry, musejí členské státy opět získat plnou moc nad smlouvami. Jejich právo rozhodovat nemůže být přeneseno na „bruselské ústředí“ a „mocenskou koalici“.
Jinými slovy, udělejme si přehled o oblastech podléhajících Bruselu a na základně principu subsidiarity obnovme odpovídající proporce. Více demokracie, více konsensu, více rovnováhy mezi státy a institucemi EU. Snižme počet oblastí podřízených unijním kompetencím – a Unie bude i s pětatřiceti státy demokratická a snáze řiditelná.
Větší centralizace přináší jen nárůst stejných omylů. Představuje oslyšení hlasů těch států, které měly v případě Putina pravdu. Znamená předání moci lidem jako Gerhard Schröder, kteří zavlekli Evropu do závislého postavení vůči Rusku a vystavili celý kontinent existenční hrozbě.
Uvedu příklad. Pouze před několika měsíci, v červnu 2021došlo k pokusu uspořádat setkání Evropské rady s Vladimirem Putinem. Jako kdyby se Rusko do té doby nechovalo agresivně. Kde bychom byli nebýt odporu Polska, Finska a baltských zemí kdyby zůstal odmítnut princip jednomyslnosti?
O polské zahraniční politice – v této souvislosti – rozhodují v demokratických volbách polští občané, pro něž představuje agresivní soused reálný problém. Nejsou to lidé, kteří žijí o tisíce kilometrů dále a vnímají Rusko pouze prizmatem tvorby Puškina, Tolstého nebo Čajkovského.
Dnes nestačí mluvit o obnovení Evropy. Musíme hovořit o nové vizi pro Evropu. Takovým způsobem, aby se mír a bezpečnost staly trvalým základem pro vývoj v následujících desetiletích.
Lze-li uznat poslední měsíce z nějakého hlediska za vydařené, týká se to určitě spolupráce v oblasti bezpečnosti. Spolupráce transatlantická, a především NATO se projevilo jako nejúčinnější obranné spojenectví v dějinách. Bez zapojení USA – a patrně také Polska – by už Ukrajina přestala existovat.
NATO posílené rychlým přistoupením Finska a Švédska má pro evropskou bezpečnost klíčový význam. Je nezbytné je posilovat a rozvíjet. Zároveň musíme rovněž posilovat vlastní obranyschopnost. To Polsko právě dnes dělá. Budujeme moderní armádu nejen proto, abychom bránili sebe, ale také proto, abychom pomáhali našim spojencům. Vydáváme na obranu 4 procenta HDP, což je možné pouze díky nápravě veřejných financí, kterou uskutečnila moje vláda, po propadech, jež v nich zanechali naši předchůdci.
A navrhujeme, aby se na výdaje na obranu nevztahovalo kritérium Maastrichtské dohody, tj. limit 3 procent – což je pro bezpečnost Evropy mimořádně důležité.
Evropa se odzbrojila sama, neboť sledovala ruskou agresi jako zajíc reflektory automobilu. Nyní všude chybí munice a základní druhy výzbroje umožňující odpovědět na ruskou invazi, nemluvě o dalších hrozbách, které se mohou objevit v jiných částech světa.
Mým přáním je, aby evropské sáty byly vojensky natolik silné, aby v případě napadení nepotřebovaly pomoc zvenčí – ale aby samy mohly takovou pomoc poskytnout. Dnes tomu tak není. Bez americké pomoci by Ukrajina už neexistovala. A Kreml by vztáhl své ruce na další oběti.
V období détente v sedmdesátých letech došlo k řadě omylů. Toto období ukončil útok SSSR na Afghánistán. Západ odpověděl adekvátním způsobem. Naproti tomu v posledních dvaceti letech ruská agrese podobné znepokojení nevyvolala. K vystřízlivění došlo pozdě – 24. února 2022.
Co ještě potřebujeme pro posílení postavení Evropy
Všichni máme ještě v paměti volební heslo Billa Clintona: ekonomika, hlupáku! V oněch dobách panovalo všeobecné přesvědčení, že peníze jsou lékem na všechny bolesti a že dokonce i v takových zemích jako Rusko a Čína peníze způsobí demokratizaci veřejného života.
Věci se však vyvinuly jinak.
Dnes už víme, že ekonomika musí jít ruku v ruce se sociálními aspiracemi a s požadavky bezpečnosti. Mnoho problémů současné Evropy vyplývá z frustrace mladých lidí, jejichž perspektivy jsou často horší než perspektivy jejich rodičů. Svět, v němž jedno procento nejbohatších lidí soustřeďuje ve svých rukou více majetku než zbývajících 99 procent, to vyvolává pohoršení. Ale tak se v poslední době věci mají. Daňové ráje, jež lze mnohem výstižněji označit jako daňová pekla, okrádající střední třídu a rozpočty Německa, Francie, Španělska, Bádenska-Württemberska a mnoha dalších.
Síla Evropy vyplývá především z mohutného základu, jaký představuje silná střední třída. Pocit, že na rozvoji a blahobytu mohou participovat nejen úzké skupiny těch nejbohatších, ale celé společnosti – to byl od padesátých let a v podstatě od konce 2. světové války hlavní hybný motor rozvoje západního světa.
Bohužel dnes toto přesvědčení slábne – a nerovnosti stále narůstají. To je velmi nebezpečné, neboť tím na jedné straně posilují radikální postoje a hnutí dožadující se likvidace současné ekonomické a politické struktury a na druhé straně to bere chuť k práci a k rozvoji.
Tento proces musíme odvrátit, neboť nám hrozí porážka v soutěži s našimi rivaly – s tvrdými a otužilými civilizacemi neberoucími žádné ohledy, které mají sociální a ekonomické vztahy uspořádány jinak než my.
Naším úkolem jako politických leaderů je zajistit takové životní podmínky, aby každý člověk byl schopen se uživit z poctivé práce. Evropský trh práce je povinen zajistit důstojné výdělky, umožnit mladým lidem vstup na dráhu profesní kariéry a poskytnout jim pocit stability. Navíc musíme rovněž vytvořit co možná nejlepší podmínky pro zakládání rodin. Dobře fungující rodiny tvoří základ zdravého, šťastného a stabilního života.
Nebuďme závislí!
Musíme rovněž zabránit tomu, že by se Evropa stávala závislou na jiných. Velkou výzvou je spolupráce s Čínou. Jde o obrovskou zemi s velkými ambicemi. Jako Evropa musíme být pro Čínu přinejmenším rovnocenným partnerem. Závislost na Číně nikam nevede. Proti tomu musí Evropa aktivně pracovat. Vedle vítězství Ukrajiny ve válce a naší nezávislosti na ruských surovinách je toto další velká výzva do následujících let.
Neexistují omyly, které by nebylo možné napravit. Alespoň částečně. Když slyším, že naše vláda měla, pokud jde o Rusko a Ukrajinu, pravdu, cítím zadostiučinění. Ale rád bych se i toho největšího pocitu satisfakce zřekl ve prospěch evropské vůle bojovat. Ve prospěch politické vůle dále pokračovat v podpoře Ukrajiny ještě silnější než doposud. A především ve prospěch konfiskace ruských aktiv ve výši 400 miliard euro. Samo jejich zmrazení nestačí. Rusko musí nést zodpovědnost za své zločiny a za materiální škody, které způsobilo. Brutální agresoři musejí vědět, že jejich země dříve nebo později za ztráty a za způsobené násilí zaplatí.
Všechny vůdčí představitele Evropské unie dnes vyzývám – je čas uskutečnit úplnou a trvalou konfiskaci ruských aktiv a převést je na obnovu Ukrajiny a na snížení cen energií pro občany Evropy.
Evropa je výrazně sinější než Rusko. Ale kromě našeho potenciálu musíme mít zároveň vůli k tomu jej využít. Dovolíme-li Rusku tuto válku vyhrát, riskujeme víc než jen ztrátu Ukrajiny. Riskujeme marginalizaci celého našeho kontinentu. Zásadní závěr je totiž prostý. Ve světě se počítají pouze silné, efektivní a sebejisté státy. Putin zaútočil, protože byl přesvědčen, že Evropané jsou slabí a apatičtí. Po roce vidíme, že se mýlil. Alespoň zčásti. Evropa nezahynula. Dokud my žijeme. Ale zatím ještě nevyhrála.
[…]
Evropa musí dokázat svou sílu a hodnotu. Je to naše chvíle „být či nebýt“. Ale na rozdíl od Shakespearova Hamleta nemůžeme váhat. Německý básník Ferdinand Freiligrath v roce 1844, kdy Němci byli jako ruiny zámku v Heidelbergu – impozantní, ale nenaplnění – varoval: „Deutschland ist Hamlet!“ Němci příliš váhají, místo aby jasně stanuli na straně dobra.
Naše příležitosti
Na konec ještě shrňme ony čtyři základní záležitosti, jimiž jsem se zde zabýval.
Zaprvé, nemůžeme vytvořit budoucnost bez toho, že bychom vyvodili závěry z minulosti. Dějiny potvrzují, že politika, která nerespektuje suverenitu a vůli národa, dříve nebo později dospěje k utopii nebo diktatuře. Evropu čeká světlá budoucnost v míře, v jaké bude ctít různorodost vlastních národů.
Zadruhé, budoucnost Evropy se utváří v boji za svobodu, který vede naším jménem Ukrajina. Naší povinností je poskytnout Ukrajincům podporu. Nezlomnost ducha Ukrajinců musí pro nás být inspirací a ukazatelem cesty pro naše další jednání.
Zatřetí, demokratické společenství států opírající se o dědictví Řeků, Římanů a křesťanství pečující o mír, svobodu a solidaritu tvoří základ evropských hodnot. Na základě těchto hodnot se utvářela evropská integrace a právě tyto hodnoty mohou být duchem uvádějícím náš kontinent do pohybu.
Hrozbu, která může tyt síly oslabit, je centralizace. Vláda nejsilnějších zemí a arbitrární svěření budoucnosti Evropy do rukou bezduché byrokracie snažící se uskutečnit „reset hodnot“. Takovýto „reset“ neboli byrokratická centralizace pod pláštíkem „federalizace“ představuje do budoucna pouze setbu velkých konfliktů a sociálních revolt.
Začtvrté, má-li Evropa vyhrát závod o pozici globálního leadera, musí se změnit. Musí být připravena přijímat nové státy, ale vzhledem k početnějšímu společenství také na částečné omezení svých kompetencí. Musí posilovat svůj zbrojní potenciál proti vnějšímu ohrožení. Proti ekonomickým a sociálním výzvám musí budovat egalitární (rovnostní) a ordoliberální systém (volného trhu ručeného a jištěného státem). Ordoliberální blahobyt, který je tak dobře známý v Německu. A musí rovněž bojovat s daňovými pekly převlečenými za daňové ráje. Unie musí dodržovat rozumná spojenectví, ale rovněž budovat nezávislost a vyhnout se tak nebezpečí, že by se mohla stát obětí energetického a ekonomického vydírání.
Přetrvá naše civilizace?
Evropa byla kdysi středem světa vzbuzujícím respekt na každém světadílu. Zajímá nás ještě, zda Evropa a naše civilizace přetrvají?
A nejen to, zda přetrvá – ale v jaké podobě?
Máme ambici být leadrem?
Nesmiříme se s druhořadou rolí?
Máme odvahu zajistit, aby Evropa byla znovu veliká?
Aby Evropa zvítězila?
Věřím, že tomu tak je.
Evropa má velký potenciál. Vyplývá z jejích dějin a z jejího dědictví, ale rovněž z jejích současných předností a trumfů. Ale Evropa dnes potřebuje vůli a odvahu. A jsem přesvědčen, že když budeme tvrdě pracovat – pro Polsko, pro Německo a pro celou Evropu – tak Evropa zvítězí.
Z polštiny přeložil Josef Mlejnek. Text je zkráceným záznamem vystoupení polského premiéra na Heidelberské univerzitě 20. 3. 2023.
