Dnešní Francie připomíná probouzející se sopku nebo sud s prachem. Už dlouho nezažila tak masové stávky a demonstrace i tolik výbuchů násilí. Rozbuškou byl vládní návrh důchodové reformy, se kterou přišel Emmanuel Macron původně už v roce 2017 a od té doby ji několikrát předělal, několikrát změnil argumentaci, proč má být potřebná a proč právě v téhle podobě.

Francouzi protestují nejen proti posunu odchodu do důchodu ve čtyřiašedesáti letech místo dosavadních teoretických šedesáti dvou, ale kvůli řadě dalších aspektů reformy, i kvůli všeobecné frustraci.

Jak se celá záležitost reformy promítá do politického života země? Rozložení politických sil je ve Francii do jisté míry podobné našemu. Vládne tam centristická pravice a opozicí jsou více či méně antisystémové síly, u nichž si lze těžko představit, že by mohly někdy být vládní alternativou. Tedy slepá ulička.

Nedávné hlasování o nedůvěře vládě spojené s důchodovou reformou jen vyostřilo rozpad politické scény na tyto dva nesmiřitelné tábory. Uvnitř heterogenní opozice se stále víc stýkají zájmy levice a krajní pravice, obě se chovají jako totální protivníci vlády.

Hlasování o nedůvěře vládě bylo neobyčejně dramatické, plné útoků, hluku a křiku ze strany opozice, které evidentně nešlo o reformu, ale o to svrhnout vládu a nejlépe i Macrona, kdyby to šlo. Kdo slyšel vystoupení předsedkyň poslaneckých klubů před hlasováním, neviděl valný rozdíl mezi vystoupením Mélenchonových Nepoddajných a Národního sdružení Le Penové. A obě strany, veškerá levice i krajní pravice, hlasovaly jako jeden muž pro nedůvěru.

Republikáni na pokraji rozpadu

A co bylo velmi podstatné: hlasovala pro ni i třetina poslanců klasické pravice Republikáni, takže nedůvěra neprošla jen o devět hlasů — v parlamentu o 577 křeslech. Tímto okamžikem se strana Republikánů štípla na dvě křídla, která bude velmi těžké udržet pohromadě, a není vyloučené, že se strana rozpadne. Těžko si představit, že by sestavovala příští vládu.

V situaci, kdy Macron nemá parlamentní většinu, k níž mu schází čtyřiačtyřicet hlasů, byli Republikáni poslední rok prakticky jeho jediným záchranným pásem. Jako jediná strana opozice se chovali státotvorně a jeho návrhy zákonů většinou podpořili. U hlasování o nedůvěře se jejich vedení rozhodlo žádný návrh na odvolání nepodpořit, vyvolalo by to údajně v zemi zmatek a bylo by to vodou na mlýn krajně pravicovému i levicovému extrému.

Navíc až na jisté nuance s prezidentovou reformou souhlasili, obsahovala v podstatě program jejich prezidentské kandidátky Valérie Pécresseové z roku 2022. Pécresseová šla do kampaně dokonce s věkem pětašedesáti let odchodu do důchodu.

Jenže třetina Republikánů teď zvedla navzdory rozhodnutí vedení strany ruku pro nedůvěru vládě. Jejich pohnutky byly různé, kromě zákulisních slibů hrálo roli, že i jejich voliči reformu odmítají a oni riskovali, že by přišli o jejich podporu.

Navíc právě tito poslanci způsobili, že Macron na poslední chvíli v onen čtvrtek odpoledne nedal o reformě hlasovat, ale uchýlil se k použití článku 49.3 ústavy, který umožňuje spojit hlasování o zákonu s hlasováním o nedůvěře vládě. Zmapoval si předem půdu a zjistil, že nemá odhlasování reformy parlamentem není vůbec jisté — a tím pádem by byl s ní a s jeho několikaletým úsilím konec.

Hlasovat proti jedné reformě je jedna věc, a pro pád vlády druhá. Vedení Republikánů se tak dostalo do neřešitelné situace: původně chtělo odbojné poslance vyloučit, ale pak usoudilo, že třetina poslanců je trochu moc.

V kleštích mezi Macronem a krajní pravicí

Ukázalo to, jak jsou Republikáni dnes slabí, bez lídra a jak se potácejí na hranici životaschopnosti. Republikáni už velmi oslabili v loňských volbách, dobyli jen jedenašedesát křesel a poprvé v dějinách jsou slabší než krajní pravice — Le Penová jich získala devětaosmdesát.

Už několik let mění předsedy, hledají svou identitu. Část z nich chce spolupráci s Macronem, část naopak být tvrdou opozicí. Jednou si zvolí někoho centrističtějšího, podruhé tvrdě pravicového — což je případ současného předsedy Erika Ciottiho.

Strana je v kleštích mezi pravicově liberálním Macronem, který převzal velkou část jejího programu, a dokonce přetáhl do svých vlád část jejích nejvýraznějších politiků, a krajně pravicovým, dnes silným Národním sdružením. Pravostředový volič tak dá hlas spíš Macronovi a výrazně pravicový zase straně Le Penové.

Přežití mohou Republikánům, po desetiletí jednoho z pilířů francouzské republiky, zajistit snad jen jejich místní a regionální tváře. Stále mají hodně starostů a místních politiků, které lidé znají.

Strana Le Penové jako součást mainstreamu v kravatách?

A potom tu je Národní sdružení, které od minulých voleb velmi posílilo a stalo se pomalu už součástí běžné politické scény, a Le Penová zase jednou z nejznámějších tváří v zemi. Před pár lety by si nikdo nic takového nedovedl představit.

Je to díky transformaci, kterou Le Penová ve straně uskutečnila. Ovšem jen navenek, protože uvnitř to je stále ta stejná síla a ideologie. Navenek se odstřihla od hnědého dědictví minulosti, změnila jméno strany z Národní fronty na sdružení, obměnila vedení, do čela prosadila mladičkého, politicky obratného Jordana Bardellu (28 let), a podařilo se jí prorazit krunýř neakceptovatelnosti pro běžného obyvatele. Pomalu už je vnímána jako součást hlavního proudu.

Ona i její strana opustily ve své rétorice, nikoliv ovšem ve svém myšlení, téma imigrace a ohrožení národa, akceptují členství v Evropské unii i euro. A vytvářejí image strany bránící lidové vrstvy, které se dnes necítí dobře. A ty vrstvy je dnes volí, daleko víc než levici. Rétorika strany Le Penové se dnes jako vejce vejci podobá rétorice komunistů, když byli kdysi silní.

Když loni přišli do parlamentu poslanci Národního sdružení, ve své naprosté většině poprvé, všichni trnuli, jak se tam budou chovat, čekaly se skandály, bouchání do stolů, konflikty. Ale nestalo se nic takového. Naopak, dělají vše pro to, aby vypadali jako seriózní síla, chovají se klidně, dodržují pravidla parlamentní rutiny.

Dostali instrukci, aby chodili v saku a v kravatě, takže navenek působí jako standardní strana zapadající do mainstreamu. Jedná se o podobný vnější přerod, jak ho praktikovaly i jiné evropské extrémní pravice, v Rakousku či v Itálii. Chytrá, perfidní taktika. Cílem je samozřejmě dobýt moc a potom se ukáže.

Levice zradikalizovaná Mélenchonem

Naopak silou, která dnes v parlamentu i na veřejnosti působí nejvíc rozruchu, vyvolává konflikty, křičí a jde vládě po krku, je levicová koalice Nupes — Nová lidová, ekologická a sociální unie, která má 131 poslanců. Tak jako spiritus agens krajní pravice je už léta Le Penová, tak tuto sílu vytvořil a vede charismatický demagog a rétor Jean-Luc Mélenchon. Povedlo se mu vnutit celé levici krajní radikálnost a manipulovat s ní, jak potřebuje.

Několikrát neuspěl v prezidentské volbě, své třetí místo v minulé ale prezentuje, jako by byl téměř zvolen hlavou státu a chová se, jako by kampaň stále pokračovala a on byl na krok od konečného vítězství. Založil si stranu Nepoddajní, kde už její název ukazuje antisystémovost a sílu, která jde proti všem. Je ovšem stranou jednoho muže, který o všem rozhoduje, bez vnitřní demokracie.

Ač má bývalý socialistický ministr Mélenchon už svůj věk, svou radikálností přitáhl hodně mládeže, která s chutí přísahá na krajně levicové požadavky a hesla. Obklopen mladými ženami jde Mélenchon v čele každé demonstrace a průvodu, agresivní rétorikou podněcuje polarizaci společnosti a násilné projevy.

Podporoval Žluté vesty, podporuje současné demonstrace a křičí o „policejním násilí“. Je ho všude vidět a slyšet, otevřeně říká, že chce skončit se současnou „pátou“ republikou, tedy se současným režimem. Jeho taktikou je čím hůř pro Francii, tím lépe pro něj.

Zvolil si zvláštní formu politické prezentace, nekandidoval do parlamentu, své poslance instruuje mobilem z parlamentní tribuny pro veřejnost. Jako by všechno jiné než prezidentský úřad bylo pro něj málo. Inspiroval se snad u Jarosława Kaczyńského, který také působí jako šedá eminence z pozadí?

Štípnutí socialisté na pokraji klinické smrti

Jak se mu podařilo zmonopolizovat levici, která mívala ve Francii kromě enkláv trockismu a maoismu i mohutné státotvorné podhoubí? Využil dramaticky slabých výsledků levicových stran v prezidentských volbách v roce 2022, kdy třeba kandidátka socialistů, kdysi jedné ze dvou nejsilnějších parlamentních stran, pařížská starostka Anne Hidalgová získala jen 1,75 %.

Mélenchon všechny přesvědčil, včetně zelených, komunistů a dalších na levici, že v parlamentních volbách přežijí jen v koalici Nupes. V ní si ovšem on a jeho Nepoddajní prosadili hlavní roli, socialistům ponechali v parlamentu jen třicítku křesel, a ti se tak stali přívažkem jeho beranidla, s nímž chce dobýt moc.

Vedlo to k velkým sporům mezi socialisty, z nichž část Mélenchonovu radikálnost a politiku totální opozice nesdílí. Proti rozpuštění v radikální koalici byl bývalý prezident François Hollande a další tradiční socialisté, odmítají politiku totální opozice a tvrdí, že strana musí mít vládní program.

Vedlo to k rozštípnutí strany, část vystoupila a na posledním kongresu byl jen tak tak zvolen do čela politik podporující členství socialistů v Nupes. Výsledkem je, že o socialistech dnes není slyšet na rozdíl od Mélenchona a jeho útočných Nepoddajných. Jsou dnes nejradikálnější silou v zemi, zároveň příliš slabou, aby získali moc.

Macron možná otvírá cestu Le Penové

Obrázek politické Francie je dnes smutný a nemůže nepřipomínat naši scénu. Žádná alternativa k vládní síle, klasické strany oslabené a rozštěpené, bez ideologické buzoly. Silné v kramflecích jsou naopak obě opoziční síly, je to opozice totální. Stojí na opačném konci politického spektra, ale objektivně mají mnoho společných cílů.

Klasické strany nemají žádného výrazného politika či političku a až v roce 2027 skončí Macronovi mandát, lze se obávat, že jedinou výraznou postavou, která se bude ucházet o prezidentský úřad, bude Marine Le Penová. Tím, jak vyluxoval obě klasické strany, jí Macron otevřel cestu. Všichni ji znají, je tu pomalu od nepaměti a tváří se, že kope za lidové vrstvy. Jako bychom viděli Andreje Babiše.