Tak dlouho jim na Instagramu lidé do komentářů psali „napište něco!”, až to udělali. Nastupující generace herců jako Daniel Krejčík, Martina Babišová nebo Albert Čuba vydala knihy, v nichž demaskují umělecký svět, snaží se o generační výpověď nebo dokonce volí cestu společenské satiry, přitom jen přilévají do ohně zbytného contentu, jímž jejich postavy sami opovrhují.
Literární debut herečky Martiny Babišové Sundat se jak fénix má být podle anotace „autentickou generační výpovědí, která bez milosti ukazuje vzlety a pády jedné mileniálské outsiderky”. Tou má být rapperka Ema, bridgetjonesovská postavička, která se střídavě bojí, že nebude dostatečně dobrá, nebo ji doma začnou požírat kočky. O ni ale vlastně nejde. Babišová se totiž očividně rozhodla, že tohle bude generační výpověď vykřičená z amplionu.
„Ten pocit, že musíme bejt výjimeční, který máme ze sociálních sítí, je někdy únavný.” “Dnes jsou standardy krásy naschvál co nejvíc nedosažitelné, abychom si museli koupit co nejvíce produktů, co nás k nim přiblíží.” „Kdyby lidé věděli, o čem je feminismus, tak by proti němu nebyli.” „Všeobecně drogy nejsou tak černobílé téma, jak se nám často podsouvá.” “Žijeme v bublinách, které spolu neumí komunikovat.”
Co zrovna letí éterem
V útržcích by se dalo pokračovat dál, protože autorka vidí literární útvar jako nosič omletých klišé o mileniálech, o nichž by po několikaleté mediální masírce i vaše zahradní hadice nyní dokázala pohodlně konstatovat, že mají tolik možností, že neví jakou cestou se vydat. Babišová ale přesto neváhá knihu složit jako kompilát přežvýkaných sociologických, vztahových a dokonce i politických tezí, které zrovna letí éterem, nebo o nich aspoň někde mluvil Honza Vojtko.
Všechny situace i postavy tady totiž slouží k tomu, aby si hrdinka mohla určit ty nejvíc očividné terče, u toho poučit publikum a jít zase dál vstříc stále kratším a kratším kapitolám, dokud důvody k jednoduchému rozhořčení prostě nedojdou. Autorce se musí nechat, že je prudce aktuální. „Nenávist plodí nenávist,” zazní na večírku, na nějž umístí politika okamurovského typu, kvůli němuž „střelec zabil tři gaye v baru”, aby se pak hrdinka setkala se zabedněnou matkou, podle níž měli Ukrajinci Putinovi „dát území”.
Banalita?
Dojde i na trans lidi, k nimž se hrdinka neváhá přirovnat, protože má ráda, když se jí říká Ema, nikoliv Erika, jak se skutečně jmenuje. „Máme už mít dovoleno bejt tím, čím se cítíme,” otevírá Babišová další oči a předjímá další pauzu na potlesk, až si říkáte, že vám vlastně někoho důvěrně připomíná. Ano, je to úplně stejné, jako kdybyste si povídali s Girl You Wish You Hadn’t Started a Conversation With, jednou z nejslavnějších postav z SNL.
V tomhle případě je navíc těžké oddělit autorku od hlavní postavy, když začne Babišová příběh zaplňovat filmovými reáliemi a dokonce nepřímo vystartuje proti jednomu ze svých bývalých režisérů, když píše, že dneska „stačí slíbit pár sexistických vtipů a Polívkovou a dostanete peníze na ruku hned”. Sama se pak možná pokouší odpálkovat budoucí kritiky, když si její tvořivá rapperka dupne. „Texty o těch nejvíc základních lidských hodnotách jsou banalita?!” ptá se najednou protagonistka příběhu, v němž se v pravidelných intervalech objevují slova jako FOMO, Yzomandias nebo Wolt, asi aby mu dodaly hloubku.
U Šípa, Dědka i Krause
Umělecké prostředí nechce demaskovat jen Babišová, ale i Daniel Krejčík ve svém úspěšném Nadělení, v němž narozdíl od ní vystupuje sám za sebe. Podle umístění fotky na obálce sice čekáte, že půjde o českou odpověď na něco, co už bylo úspěšné v zahraničí, konkrétně na Édouarda Louise, místo třídních pnutí spojených s životem na polorozpadlém zámku se ale spíš dozvíte, že „žít s hercem je disciplína, za níž by mělo ministerstvo všem jejich partnerům udělovat metál”.
Krejčík píše, že lidé mají mylnou představu o tom, že se herci „přes den fotí do módních časopisů a v televizních show trousí citáty a historky na přeskáčku”, přitom přesně tohle klišé naplňuje, když komfortně usedá do donutilovské pozice žoviálního krále historek, až si říkáte, že všechny ty bezzubé bonmoty o své pohřebnické rodině prostě jen sepsal, aby si ji lépe pamatoval, až je bude jen v minimálních alternacích vyprávět u Šípa, Dědka i Krause.
Vážně jsem tohle udělal?
Krejčík totiž dobře pochopil, že od dob hloupých princů z pohádek i Ladislava Zibury na lidi nejlépe funguje poloha neodolatelného nešiky a roztomilého blázínka, který všechno popletl a pomotal a pro normální život je úplně nepoužitelný, ale přes všechna protivenství nakonec dosáhl vítězství, takže se tu bojuje s kosou, s vařením i s prohlídkami zámku.
„Lidi, je tohle možný? Vážně jsem právě tohle udělal?” rozhlížejí se kolem sebe většinou hrdě lidé, kteří mají přes svoje humblebragy všechno pevně rukou a v tomhle konkrétním případě na přebalu knihy dokonce přičinlivě uvádějí i zahraniční filmy, které nadabovali. Přiznat prostě ambice by bylo mnohem upřímnější.
Autorovi každopádně nelze upřít, že se aspoň snaží budovat napětí, zda se zámek obydlet skutečně podaří, ačkoliv z mediálních výstupů tak nějak všichni tušíme, že tam Krejčík s partnerem žije dál. Kdyby měl někdy vyjít druhý díl, mohl by ho napsat právě Stropnický, ale být Krejčíkem, tak se trochu bojím, že se bude mstít za to, že ho nechal říkat věty typu „Budeme muset bejt hodně tvrdý, protože banky jsou hodně tvrdej svět”.
Moc mluvila
Snad nejflagrantnější tvůrčí ledabylostí se ale chlubí ostravský herec Albert Čuba, který většinu situací ve svém Herci k nepřežití vypointuje prostě tak že nechá postavy ze situace odejít, opít se na divadelním baru, případně usnout u lampy na ulici. Jindy se je už ani nepokouší rozpovídat, což je případ rezignované herečky Miluny, jejíž výstupy jsou od určitého momentu prostě odbyty konstatováním, že moc mluvila a byla příliš emocionální.
Příběh několika postaviček z divadla, jenž chtěl asi vystihnout napětí mezi „oblastí” a Prahou, kde se uchytí herec Milan, pohání zvláštní pyšná ukřivděnost, kdy všichni vyžadují validaci úspěchem v Praze, jímž ale zároveň ostentativně pohrdají. Hned dvakrát se objeví posměšný popis pražské scény, kde se „nazí lidé polévají červenou barvou a pak se o tom hodně píše”, snad aby bylo učiněno těm nejprimitivnějším představám o „pražské avantgardě” zadost.
Historky pro sociální sítě
Z knihy se totiž patrně definitivně stala statusová věc, která může být ve finále sebehorší, ale vždycky pomůže zaplašit strach z průměrnosti a obyčejnosti. Když za vámi přijde paní z Albatrosu a řekne vám, že nadšeně louská váš Instagram a že byste měli určitě něco napsat, asi ji těžko odmítnete, i když si třeba úplně nemyslíte, že byste sami měli psát paměti, když vám ještě není ani třicet. Můžeme za to i my novináři, kteří se herců ptáme pořád na všechno ostatní, jen ne na herectví.
Babišové Ema nechce dělat pod vydavatelem content, z něhož „čouhá hloupost a vyčůranost rádoby uměleckého projektu”, přitom její stvořitelka dělá nemlich to samé. Krejčík zase píše, že chtěl vždycky hrát „v umělecky co nejhodnotnějších věcech”, aby napsal knihu poslepovaných historek pro sociální sítě, která akorát odklání pozornost od hodnotné literatury. Že si autoři neuvědomují tenhle bolestný paradox celého podniku, to už jde jen a jen za nimi.
