Člověk si začne vážit něčeho teprve tehdy, když to ztratí. To je můj případ. Svůj život jsem prostě nezvládla.
Na všech televizních kanálech běží nějaké detektivky. Ať to přepínám, jak chci. Už i ta televize nestojí za nic, stejně jako můj život. Miluji romantické filmy, kde není sice o dramatické zápletky nouze, ale nakonec všechno dobře dopadne.
Na rozdíl od mého životního příběhu. Ten šťastný konec nemá a ani mít nebude. U filmu si popláču, na chvíli mě to přenese do jiného, lepšího světa. Ale takový jsem přece kdysi měla i já. Nebo snad ne?
Okouzlil mě okamžitě
Tomáše jsem poznala přes jednu moji kamarádku. Byl to její kolega a ona mě tehdy pozvala na firemní večírek. Tomáš byl velmi přitažlivý muž o něco málo starší než já.
Okamžitě mě zaujal a náklonnost byla zřejmě oboustranná, protože jsme se během večera dokázali domluvit na schůzce.
Moje velká tajná láska
Zamilovala jsem se, ale mělo to jeden háček, Tomáš byl ženatý. Sváděla jsem boj sama se sebou. Chodit s ženáčem nebyl můj styl. Ale láska byla mocnější. Chvíli jsme tedy náš vztah tajili, ale naštěstí to nebylo vlastně vůbec potřeba.
Tomášova manželka si totiž našla přítele a sama požádala o rozvod. Děti spolu neměli, a tak vše probíhalo rychle. Konečně jsme spolu mohli být oficiálně a brzy jsme se vzali.
Roky plné radosti
Byl to tehdy krásný život. S Tomášem jsme se opravdu milovali, cítili jsme k sobě velmi silné pouto. Brzy se nám narodila Verunka, krásná a šikovná dcera. Užívali jsme si jako rodina krásné společné chvíle. Doma panovala naprostá pohoda.
Tomáš byl skvělý táta a ještě lepší manžel. Vznášela jsem se na svém obláčku štěstí až do chvíle, kdy do mě kamarádka zasadila semínko podezřívavosti. Nechápu, jak jsem mohla tak snadno podlehnout.
Mohla to být přece pravda
Můj manžel byl, i po několika letech, stále stejně atraktivní a ženy se kolem něj rojily. Důvěřovali jsme si, a proto jsem na ty jeho obdivovatelky nikdy nežárlila.
Přesto jsem znervózněla, když jsem poprvé uviděla Tomášovu kolegyni, na kterou bych si podle kamarádky měla dát pozor. Nebyla nijak krásná ani příliš atraktivní, ale měla v sobě nějakou jiskru, která ji dělala velmi přitažlivou.
To bylo něco, co by mohlo přitahovat i mého manžela. Vím, že nikdy nekoukal příliš na obal, ale zajímal ho obsah. Zmocnila se mě proto velká panika a já proti své vůli začala zcela nesmyslně žárlit a hledat důkazy Tomášovy nevěry.
Cítila jsem velké nebezpečí
Začala jsem si tak víc všímat Tomáše. Doma byl stále méně a vždy tak trochu podrážděný. Uhýbal mi pohledem a doma nastalo velké dusno. Dlouho jsem se bála zeptat se ho na Marcelu, jak se ta jeho kolegyně jmenovala. Když jsem to ale jednou udělala, nezapíral.
Řekl rovnou, že spolu jsou přátelé, že je to fajn ženská, se kterou si rozumí, rád si s ní zajde na kávu a popovídá si. Ovšem popřel, že by spolu měli něco intimního.
Chtěla jsem být jako ona
Jako kdyby mě posedl nějaký zlý duch. Od té chvíle jsem chtěla být jako Marcela. Oblékala jsem se podle ní, česala se jako ona. Jenže když dva dělají totéž, není to totéž a já cítila, jak se mi Tomáš vzdaluje.
Myslela jsem si, že je to kvůli té potvoře Marcele. A tak jsem jí rozbila dlažební kostkou přední sklo u auta. A pak přišlo to nejhorší.
Co jsem to jen provedla!
Když jsem zjistila, že je Marcela těhotná, okamžitě mi bylo jasné, že čeká dítě s mým mužem. Nikoho jsem se proto na nic neptala a vypravila jsem se za Marcelou.
Z mého dobře nacvičeného dramatického proslovu o tom, jak nevhodné je pořizovat si dítě s ženatým chlapem, byla úplně v šoku. Jako kdyby nic nechápala a tvrdila, že s Tomášem nic nemá. Ujely mi nervy a vrazila jsem jí pár facek.
Zapotácela se a svezla se k zemi. Po našem „rozhovoru“ Marcela potratila. Dítě čekala se svým přítelem, se kterým se měli za měsíc brát.
Nikdy mi neodpustí
Když se to dozvěděl Tomáš, mnoho řečí nenadělal a odešel pryč. To jeho mlčení jsem ale nemohla ustát. Chtěla jsem si to všechno vysvětlit, vyříkat. A tak jsem si na něj počkala před domem, kde pracoval. Místo vysvětlování jsme se začali hádat.
Řekl, že moje nedůvěra je pro něj nepřekonatelná a že mi nikdy neodpustí, jak jsem se chovala k Marcele.
Za všechno mohu já
Snažila jsem se ho zadržet a ještě chvíli o všem diskutovat. Vytrhl se mi však a ve snaze chytit přijíždějící autobus vlítl rovnou pod auto. Přežil, ale skončil jako mrzák v léčebně. Žil ještě šest let. Mě ale už nikdy nechtěl vidět.
Chodila za ním jenom moje dcera, která mi také nemůže odpustit, co jsem udělala, jak jsem zničila nejen naši rodinu. A docela zbytečně. Dnes už věřím, že můj Tomáš a Marcelou nikdy nic neměl. Kéž bych tomu bývala věřila před lety. Mohla jsem mít stále krásný život jako kdysi.
Eva R.(62), Liberec
