Advokátka Lucie Hrdá se specializuje i na domácí násilí. Zdroj: CNN Prima NEWS
Je to dobrý vychovatel, protože netýral dítě, ale jenom maminku. Podle advokátky a specialistky na domácí násilí Lucie Hrdé i takové věty často zaznívají u soudu. Na semináři organizovaném Senátem popsala, že pokud v systému nenastanou změny, společnost si bude zcela vědomě dál vychovávat budoucí generace násilníků i obětí. Kdo je na vině?
Aktuálním a obrovským problémem je podle Hrdé opatrovnické soudnictví. „Dozvídáme se věci jako: ‚Proč nám tu vytahujete domácí násilí, když už spolu nebydlíte.‘ ‚Je to dobrý vychovatel, protože netýral dítě, týral jenom maminku,‘“ jmenovala příklady na semináři konaném na půdě Senátu. Bagatelizace domácího násilí pak ale dle ní vede k tomu, že problém soudy redukují na takzvaný rodičovský konflikt.
„Tím, že nutíme oběť podstupovat mediaci, partnerskou terapii, nutíme podstupovat terapii i děti, ignorujeme základní vědecké poznatky, které hovoří o tom, že existuje přenos traumatu na dítě. To se pak projevuje i tím, že vzorce chování uplatňují ve svých dalších vztazích,“ varovala Hrdá.
Data o znásilnění
- ročně je v tuzemsku spácháno až 12 tisíc znásilnění
- každý druhý pachatel znásilnění je v Česku potrestán podmíněným trestem
- tři čtvrtiny pachatelů trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí odchází od soudu s podmíněným trestem
- pouze mizivé procento z 12 tisíc spáchaných znásilnění je oznámeno
- 22 procent žen po 15. roce věku zažilo fyzické a/nebo sexuální násilí ze strany partnera
Zdroj: Bez trestu
ČTĚTE TAKÉ ZPOVĚĎ ZNÁSILNĚNÉ: Ležela jsem tam jak kus masa. Nejhorší mě ale čekalo až potom
Problém pak prý nastává i v případě, že soud odejme oběť z toxického vztahu plného násilí. Partner totiž začne své výchovné metody postupem času uplatňovat i na dítě. „Rozhodnutím soudu vydáváte dítě tomu, že se stane obětí. Výchovné vzorce se opakují. Je něco jiného, když je ta holčička pětiletá, roztomilá. Když ji bude ale 10 nebo 11, pachatel uplatní stejné metody jako na svou oběť, matku dítěte,“ podotkla.
Upozornila, že v okamžiku, kdy opatrovnické řízení ignoruje poznatky z oboru viktimologie, dětské psychologie, psychiatrie týkající se domácího násilí, nastává závažný problém. „Zcela plánovaně vychováváme budoucí generace obětí domácího násilí a pachatelů domácího násilí. Dopouštíme se roztáčení kola, místo toho, abychom se věnovali prevenci,“ dodala s tím, že prevence nespočívá v zákonech, ale musí se řešit na „všech frontách“.
Protože jako advokátka a specialistka v oboru školí řadu příslušníků těchto orgánů, setkává se přitom s pozitivní zpětnou vazbou. V Česku ale dle ní chybí systematické vzdělávání odborníků. Připustila však, že se povědomí o domácím postupně zvyšuje. „To, jak o věcech referujeme, však neznamená, že se tak dějí,“ apelovala. Co za tím stojí?
Společnost pohádek
„Je jasné, že orgány činné v trestním řízení mají sklony podléhat představám, které vychází z patriarchálně založené společnosti, která vyrůstá na pohádkách a na tom, že na světě je dobro a spravedlnost. Realita je ale úplně jiná,“ uvedla dále Hrdá na semináři.
Připomněla, že ačkoliv mýty lidem dávají schopnost přežít ve světě, který není spravedlivý, lidé v rozhodovacích pozicích musí mít jasno. „Musí si jasně říct, co jsou mýty a musí o nich vědět, aby se od nich mohli odříznout zcela vědomě,“ popsala s tím, že vedle toho je důležité i vzdělání jednotlivých zástupců. Narážela tak na soudy, státní zástupce, příslušníky policie i soudní znalce.
I kvůli bagatelizaci je z odhadovaných 12 tisíc spáchaných znásilnění za rok oznámeno jen mizivé procento. „Každý člověk, který se zabývá viktimologií z právní pozice, vám potvrdí, že při vyšetřování a souzení kauz intimního násilí je třeba používat zcela jiných mechanismů, než které používáme při vyšetřování běžné kriminality,“ popsala Hrdá. Prvek intimnosti prý vnáší do procesu nutnost zcela jiných postupů.
Ty spočívají například v jiném způsobu výslechu svědků, plánování výslechů, či v komunikaci s konkrétní obětí. „Pokud tyto moderní znalosti a poznatky neaplikujeme v praxi, je tady zásadní problém. Vy se možná něco dozvíte, ale nikdy se nedozvíte vše, a to ani během osmi, ani desetihodinového výslechu,“ popsala své zkušenosti.
Podpora nebo paralýza
V okamžiku, kdy oběť cítí, že daný orgán chce vědět „všechno“ a navazuje s obětí kontakt, který ji nezpůsobuje sekundární viktimizaci, má prý sklony povědět až o 90 procent víc věcí. To dává soudcům možnost uložit přísnější trest.
„Když mluvím s klientkou, vím, že se u ní odehrávalo domácí násilí, které má několik forem a mimo jiné i to sexualizované. U výslechu, který je veden špatným způsobem, tam o sexuálním násilí nikdy nic nezazní. A to ani na můj přímý dotaz, protože o tom vím... Ale nemůžu ji donutit, aby to řekla proti své vůli. Je však zablokovaná z toho, jak se k ní orgán chová,“ poukázala na chyby v systému.
Díky správné komunikaci a praxi pak dle ní orgány mohou oběti, které si vymýšlí, daleko jednodušeji odlišit. „My se však opakovaně ze strany soudců, policistů dozvídáme, že to vědět nepotřebují, protože potřebují splnit čárku, mají toho hodně a s těmito případy se nesetkávají,“ přiblížila. I proto se zasazuje o specializované soudní senáty, které by problematice lépe porozuměly. Hlasy prý sílí i z prostředí justice.
Ležela jsem tam jak kus masa
Nepříjemnou zkušenost s celý řízením na semináři k domácímu násilí popsala i její klientka: Probudila jsem se na zemi, na špinavé podlaze v místnosti, kde nebyla okna. Ležela jsem tam jak kus masa se staženými kalhotami. Stalo se to před necelými třemi lety. To nejhorší ale nastalo až při procesu, kterým jsem si následně musela projít. Přijela jsem do Prahy, nahlásila to, už to bylo stresující – deset policistů se mě ptalo na intimní otázky... Celý příběh si můžete pustit v přiloženém videu nebo zde.
