Ve víru událostí posledních dnů trochu zapadlo 70. výročí událostí, jejichž průběh a následné konotace stojí za to po aktuálních událostech připomínat z řady důvodů. Pokud Zpětné zrcátko s oblibou užívá mantru „Nic na světě se nemění, jen kostýmy a kulisy“, v případě nepoučitelnosti českého občanstva platí tato sentence dvojnásob.
V sobotu 30. května 1953 zaměstnanci obchodů stahovali rolety už v 17:00 hodin. Stres z obsluhy nekonečných front posledních týdnů zvyšovaly konflikty kupujících v jejich snaze vykoupit všechno zboží s co nejdelší trvanlivostí i šíří využití. Platilo to pro obchodní domy i malé krámy bez ohledu na sortiment a nákupní horečka se den ode dne zvyšovala šeptandou o blížící se měnové reformě. Nervozitu zhoršovala i trvalá katastrofální situace na trhu spotřebního zboží, limitovaného od roku 1939 (!) přídělovým systémem.
Končilo přitom jaro plné nadějí. Nejprve 5. března zemřel Josef Vissarionovič Stalin, po Mao Ce-tungovi druhý největší masový vrah dějin. Když 6. března 1953 přineslo Rudé právo v černém rámu titul: „Sovětský lid a veškeré pokrokové lidstvo se loučí s učitelem a otcem, soudruhem Stalinem“, vzbudilo to u drtivé většiny lidí tichou radost a očekávání. „Pod prapory Lenina a Stalina půjdeme dál a dojdeme k socialismu!“ prohlásil Stalina zastupující gubernátor Klement Gottwald, ale sám moc daleko nedošel. Když se 11. března vrátil ze Stalinova pohřbu, stěžoval si na letišti Antonínu Zápotockému na nevolnost. Podle režimu šlo o nachlazení, ale příčiny onemocnění byly vážnější – závislost na alkoholu a pokročilé stadium syfilidy. Výsledkem byla výduť srdeční aorty, na jejíž prasknutí 14. března Klement Gottwald zemřel. Ale ani smrt dvou masových vrahů nezměnila stav věcí.
Skutečná měnová reforma 1949 v Západním Německu byla součástí Marshallova plánu a také díky ní byla v roce 1953 Spolková republika Německo v cíli německého hospodářského zázraku. Tuzemská měnová reforma byla skrytým státním bankrotem. Ještě v pátek večer 29. května 1953 ujišťuje v rozhlase prezident Zápotocký občany slovy: „Naše měna je pevná a měnová reforma nepřipadá v úvahu! Pověsti o ní jsou štvavé fámy, které šíří třídní nepřátelé.“
O necelých 24 hodin později, poté, co zavřely všechny obchody, oznamuje předseda vlády Viliam Široký, že stávající bankovky a mince platí jen do konce měsíce – tedy do pondělního rána, kdy budou vyměněny za nové, již dávno vytištěné v Sovětském svazu! Cílem je likvidace koupěschopnosti obyvatel i dosud existujících soukromých živnostenských a podnikatelských struktur.
Mzdy i ceny, stejně jako hotovost se přepočítávaly v poměru 5:1 – ale jen do výše 300 Kčs na osobu. Navíc jen „u osob, které nepoužívají námezdní práci“, stejně jako „v případě hotovosti právnických osob“. V těchto případech byl poměr 50:1 Kčs! Měnil-li tedy hotovost občan zaměstnanec, dostal za pátečních 300 Kčs v pondělí 60 Kčs nových. Pokud ale zaměstnával jen jediného člověka, dostal za těch samých 300 Kčs v nové měně 6 Kčs!
Nejen to! Vklady do 5 000 Kčs byly měněny v poměru 5:1, vyšší – do 10 000 Kčs v poměru 6,25:1, do 20 000 Kčs pak 10:1, do 50 000 Kčs 25:1 a dál už jen v poměru 30:1 Kčs. Ale i to bylo soudruhům málo, a tak peníze vložené na účty po 16. květnu byly měněny kurzem 50:1!
To sice neplatilo pro vklady na podnikovém spoření přepočítávané v poměru 5:1, ale prémie životního pojištění 20:1! Stejně diskriminační byly i výměny zůstatků na účtech. V případě státních organizací a bolševických JZD se přepočítávaly v poměru 5:1, soukromým podnikům a zemědělcům v poměru 50:1! Bez náhrady (!) byly rušeny vázané vklady z měnové reformy 1945, závazky z cenných papírů vydaných před rokem 1945 i závazky dluhopisů státních i jiných finančních institucí vydané po roce 1945. Členové KSČ ale dostávali „spravedlivě“ lepší kurs než ostatní, nevázaný na výši částky.
„Za účelem dosažení cílů poškodila měnová reforma velké množství drobných i velkých střadatelů, živnostníků a obchodníků, kteří přišli o provozní kapitál,“ uvádí Wikipedie. Opak je pravdou! Primárním cílem měnové reformy bylo právě jejich poškození a zničení.
Zdálo se, že co je moc, to je příliš! V řadě měst došlo k celkem stotřiceti stávkám a nepokojům. Největší se 2.–5. června 1953 odehrály v Plzni, kde protesty začaly v plzeňské Škodovce den po oznámení měnové reformy. Podnik totiž vyplatil mzdy úmyslně předčasně, aby je nemusel vyplácet po měnové reformě, a výplaty dělníků tak zcela znehodnotil. Vzpoura se šířila i do jiných podniků a hloučky nespokojenců se nakonec spojily v dav, který se kolem 11:00 vydal do centra a u radnice vytvořil masu asi dvaceti tisíc osob. Po volání protirežimních hesel byli vysláni na radnici zástupci demonstrace, kteří byli ihned zatčeni. Dav poté radnici obsadil, vyházel z oken busty Gottwalda, Stalina a nahradil je portréty Beneše. Následně dav obsadil městský rozhlas i soud, kde ničil spisy. Proběhl i pokus o útok na věznici Bory a propuštění politických vězňů. Poté, co došlo ke střelbě ze strany jednoho ze soudců, byli jiní, účastní na politických procesech, napadeni a zbiti. Na Dukelském náměstí hořel obří transparent „Se SSSR na věčné časy!“ a dav bránil hasičům v hašení tím, že jim přeřezal hadice. Oddíly Lidových milicí a SNB ztratily nad situací zcela kontrolu, a když demonstranti ovládli město, byla k potlačení povstání povolána armáda, StB i vojsko Ministerstva národní bezpečnosti. Ty postupně za pomoci nákladních aut vyzbrojených na korbách kulomety získaly kontrolu nad městem zpět.
Následně byla zorganizována stoupenci režimu demonstrace na jeho podporu. Jejím vyvrcholením bylo stržení pomníku T. G. M., při kterém se nejvíc vyznamenal mladý herec Josef Větrovec, který Masaryka oběsil na oprátce, za kterou byl zakladatel státu vyzdvižen na náklaďák a ještě téhož dne v Závodech V. I. Lenina – dříve Škodových závodech – roztaven pro mírové účely. Účet povstání: dva mrtví a dvě stě zraněných demonstrantů, jako bonus osmačtyřicet členů ozbrojených složek. V příštích dnech bylo ve všech vzbouřených městech zatčeno a v politických procesech potrestáno vězením, propouštěním, vystěhováním i dalšími tresty více než tisíc osob. Rozsah povstání režim zaskočil, mj. i proto, že se jej účastnili i členové KSČ. Nemělo sice šanci na celkový úspěch, ale na řadu let bylo morální vzpruhou. Donutilo také režim ke krokům, jimiž se pokusil ve společnosti posílit podporu zvýšením životní úrovně obyvatel. Bohužel se ukázalo, že tato politika „gulášového socialismu“, užitá již během protektorátu ke zvýšení produktivity práce ve prospěch wehrmachtu, je v českých zemích úspěšná. Stalo se tak i tentokrát a komunistickému režimu se podařilo svou moc znovu upevnit. Brzy se to hodilo!
Po plzeňském protibolševickém povstání, které bylo první – byť jen s ekonomickými kořeny, přišly další. Jen o čtrnáct dní později 17. června 1953 došlo k povstání v Berlíně a řadě měst NDR, o tři roky později se vzedmula vlna násilných demonstrací v polské Poznani a vrcholem byla občanská válka v Maďarsku v říjnu a listopadu 1956, kterou Rudá armáda – pod velením hrdinného maršála Koněva – utopila v krvi s pomocí tanků a letectva!
Přes tato jatka je u nás v roce 1968 občanská naivita či hloupost znovu tak velká, že veřejnost hledá „socialismus s lidskou tváří“. O rok později za hvízdání kulek z hlavní samopalů lůzy Lidových milicí, Veřejné bezpečnosti (sic!) a z kulometů tanků vlastní armády národ českých ovcí oddaně pobekává: „Jsme s vámi, buďte s námi!“ směrem ke šmejdům, kteří opět drží prst na spouštích.
Dnes opět vlají nad hlavami sousedů z ulice rudé fangle se srpem a kladivem a lstiví šíbři bojují za práva pracujícího lidu. „Vlastenci“ nad hlavou s ruskými i sovětskými vla se nemohou dočkat, až se kůň ruského kozáka napije u Národního divadla z Vltavy. Budeme-li konat jako dosud, brzy se dočkáme! Jsme jako ovce, které se radí s vlky, co bude k večeři! Příliš se nezměnilo ani během zatím posledního převratu v listopadu 1989, protože přece: „Nejsme jako oni!“ Možná v tom je ta chyba!
A vůbec! Opravdu nejsme jako oni? Rozhlédněte se kolem sebe. Události posledních dnů o naší jinakosti budí pochyby.
A to je vše, co jsem dnes zahlédl ve Zpětném zrcátku, váš Vladimír Mertlík.
