Modrý přízrak v Bratislavě

Člověk si myslí, že Bratislavu docela zná, ale pak se před ním zjeví něco vlnivě namodralého, chvíli to v ostrém slunci vypadá jako cukrářská vidina nebo fantaskní maják, něco, co by očekával v Řecku nebo někde v Anatolii. Mžouravě na to hledí, pak mu konečně dojde, že to je přece ten Modrý kostolík, ta secesní brož z posledních let staré Pozsony. A že ho před nedávnem opravili, a tak se k tomu kostelu Slováci právem hlásí jako k nejvýznamnější secesní stavbě Bratislavy, která tehdy ještě byla Požoň.

Požoň říkají Blavě Maďaři dosud, vždyť Bratislava se to město jmenuje až od března 1919 a nejvíc mu v tom pomohli čeští legionáři, kteří do ní napochodovali 1. ledna 1919, jak stojí na pamětní desce na Štefánikově ulici, které si všimnu vždy, když sem vlakem přijedu a kráčím dolů od příšerného nádraží, jehož dojemná ošklivost nemá snad v Evropě konkurenci, čímž nechci říct, že mi to nějak zvlášť vadí: až tam jednou bude nějaká vyleštěná škatule, bude mi ten balkánsko-romský svéráz možná chybět.