Jednu pěknou chalupu jsme před lety s manželem koupili. Není nadto se v pátek sebrat a vyrazit na víkend do klidu přírody.
Vždy jsem se na chalupě cítila absolutně bezpečně, i když jsme neměli moc sousedů. Pak ovšem přišel jarní podvečer, který to změnil. Na chalupu jsem onoho osudného dne zamířila bez manžela, který onemocněl.
Původně jsem myslela, že zůstanu s ním, ale nabádal mě, ať jedu a užiji si to, protože předpověď počasí slibovala příjemné teploty. Poslechla jsem ho.
Záhadné světlo se přibližovalo
Dopoledne jsem se věnovala zahrádce, odpoledne zašla na procházku a k večeru jsem se rozhodla, že si opeču špekáčky. Rozdělala jsem oheň a pustila se do toho. Povedly se. Snědla jsem dva a zapila je pivem.
Poté jsem se uvelebila do zahradního křesla a odpočívala. Zrovna jsem se dívala na oblohu, když mě na ní zaujalo zářivé světlo ve tvaru placky. Pozorovala jsem ho asi deset minut a přišlo mi, že se ke mně stále více přibližuje.
Jeho intenzita se měnila
Dumala jsem nad tím, co to může být, ale na nic jsem nepřišla. Venku mi už začalo být chladno, uklidila jsem tedy věci ze zahrady a zalezla do chalupy. Uvařila jsem si čaj a pak se podívala z okna, zda se záhadné světlo dál drží na obloze, nebo se už ztratilo.
Nestačila jsem se divit! Záření nejenže nezmizelo, ale bylo neskutečně blízko! Chvílemi svítilo velmi silně, pak zase jeho intenzita slábla. Takto se to střídalo pořád dokola. Koukala jsem na něj s otevřenou pusou asi pět minut a měla docela nahnáno.
Zvlášť, když světlo doputovalo až k oknu a polovinu chalupy žlutě rozzářilo. Volala jsem manželovi a celá vyděšená mu líčila, co se děje. Ani on samozřejmě nechápal. Radil mi, ať si sbalím věci a přijedu domů, jenže já se bála vyjít ven.
Zalezla jsem proto do ložnice, lehla si do postele a přikryla se peřinou. Nějakým zázrakem se mi povedlo usnout a probudila jsem se až ráno.
Ráno bylo po všem
Bylo krátce před osmou, opatrně jsem šla do kuchyně, abych zjistila, jestli světlo stále okupuje chalupu. Otevřela jsem dveře, rozhlédla se po místnosti, podívala se ven, ale po světlu ani památky! Musím říct, že jsem si v tu chvíli zhluboka oddechla.
Nazula jsem si boty, vyšla před chalupu a dívala se na oblohu. Záření zmizelo.
Už se to nikdy neopakovalo
Cítila jsem velkou úlevu, každopádně událost mě natolik poznamenala, že jsem na chalupě už zůstávat nechtěla. Naložila jsem věci do auta a jela domů. Další víkend jsme vyrazili na chalupu spolu.
Cítila jsem nervozitu, kterou jsem ale před manželem nedávala znát. V duchu jsem se ptala, zda zažijeme podobnou příhodu, jestli nás bude opět pronásledovat záhadné světlo.
Nic takového se ale naštěstí nestalo. Od podivné události uběhly už tři roky a od té doby jsme na chalupě byli mnohokrát. Žádné tajemné záření jsme už nikdy nezahlédli. Tehdejší zážitek si ale doteď nedovedu vysvětlit.
Magda R. (54), Tábor
