S Mary Harringtonovou o feminismu

Ženy by měly přestat brát antikoncepci

S Mary Harringtonovou o feminismu
Ženy by měly přestat brát antikoncepci

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Mary Harringtonová je autorkou knihy Feminism Against Progress (Feminismus proti pokroku). Sama sebe považuje za „reakcionářskou feministku“, bojuje za ženská práva, ale je jasné, že její názory jsou velmi vzdálené feministickému mainstreamu. Nedávno promluvila na konferenci národních konzervativců v Londýně a pro Echo své názory dovysvětlila.

Ve svém projevu jste tvrdila, že jsme v éře transhumanismu.

Ano. Mnoho z toho, co je považováno za liberální feminismus, je ve skutečnosti transhumanismus.

Co tím myslíte? Na transhumanismus jsem poprvé narazil v románu od Dana Browna.

Používám ten termín dost široce. Většina lidí si pod tím představí myšlenky ze science fiction, jako je nahrání lidského vědomí do cloudu nebo zapojování mikročipů pod kůži. Já tím chápu něco mnohem banálnějšího, ale všeobecně přítomnějšího, což je víra, že neexistuje lidská přirozenost. Tedy že můžeme a měli bychom využívat technologii k našemu zlepšování bez jakýchkoli omezení nebo limitů. Že neexistuje žádný horní limit pro využití technologií. Tento vstup do biomedicínského paradigmatu je velmi úzce spojen s liberálním feminismem. Situuji ho totiž do momentu vynálezu hormonální antikoncepce a jeho důsledku, kterým je legální umělá interrupce.

Jak to?

Oboje jde proti myšlence, že lidé byli stvořeni k obrazu božímu a existuje přirozenost. To bylo paradigma našeho křesťanského dědictví, které jsme do té doby obývali. Ale antikoncepční pilulka je první medicínská technologie, která se nesnaží v nás napravit něco rozbitého, a tak navrátit do normativně chápaného stavu lidského zdraví. Snaží se rozbít něco, co funguje zdravě, ve prospěch přání jednotlivce. To je ten zásadní posun paradigmatu. Pokud jste žena na hormonální antikoncepci, tak jste překročila transhumanistické paradigma v tom smyslu, že využíváte lékařskou technologii k vylepšení své normální fyziologie v honbě za svými osobními cíli.

Netýká se to ale každé technologie?

To říkají moji kritici. Nedá se to vztáhnout na všechny technologie? Není to případ třeba ohně nebo spalovacího motoru? Říkám možná, ale je tu kvalitativní rozdíl, ve chvíli, kdy začneme měnit vlastní fyziologii. V případě ohně nebo spalovacího motoru ji neměníme, nebo to není náš cíl. V šedesátých letech s normalizací antikoncepce nastal posun paradigmatu a veškerá transhumanistická technologie, o kterou se bojuje v kulturních válkách, ať je to oplodňovací průmysl, eutanazie, náhradní těhotenství, nebo transgenderismus, z toho vyplývá. Zahájilo to éru uvažování, že můžeme použít medicínské technologie k přenastavení naší přirozené fyziologie, a to potenciálně bez limitu, vše ve snaze dosáhnout tužeb jednotlivce.

A transgenderismus a myšlenka, že můžete změnit pohlaví, z toho podle vás také vyplývá?

Ano, ale nemusíte se spolehnout pouze na mě. Martin Rothblatt je známý bývalý podnikatel a transgenderový aktivista. Narodil se jako muž a identifikuje se jako žena. V roce 2011 vyšlo aktualizované vydání jeho knihy Apartheid pohlaví. Nově se jmenovala Od transgenderu k transhumanismu: manifest o svobodě formy. Tam říká naplno, co se předtím pouze naznačovalo. Není to o tom, aby se umožnilo malé skupince lidí, kteří cítí, že se narodili ve špatném těle, žít pohodlně v jinak normativní společnosti. Je to o naprostém zničení parametrů toho, co považujeme za osobu. Nově by za osobnost mohla být považována digitální entita nebo bychom mohli sami sebe donekonečna přetvářet. To chce Rothblatt. Takže to nejsou jenom feministky jako já, kdo toto tvrdí. Rozdíl je v tom, že oni si myslí, že je to dobře.

Jistě ale existují limity, jak daleko to může zajít. I když si změníte pohlaví, tak se muž nikdy nemůže stát ženou v tom smyslu, že by dokázal třeba otěhotnět.

Naprosto souhlasím, a to je jedno z mých tvrzení ve Feminismu proti pokroku. Slib transhumanismu, že se nám podaří skrze technologie odstranit lidskou přirozenost, nikdy nemůže být splněn. Lidská přirozenost se vždy vrátí, jen přeorientovaná na trh. Lze to ukázat právě na příkladu sexuální revoluce. V éře transhumanismu již žijeme padesát let, protože tak dlouho je všeobecně rozšířená antikoncepce, takže můžeme vyhodnotit, jestli naplnila očekávání. Jeden z utopistických slibů byl, že antikoncepce vyhladí všechny rozdíly mezi muži a ženami, co se týče sexu. Umožní ženám šukat bez strachu o následky, stejně jako mohou muži. A až to nastane, tak se zbavíme všech sociálních tabu a stigmat a asymetrií ohledně toho, jak muži a ženy mezi sebou sexuálně jednají. To osvobodí ženy od celé soustavy patriarchálního útlaku, který vyplývá z naší reproduktivní role. To je v podstatě argument druhé vlny feminismu o sexuálním osvobození. V realitě se to ale nenaplnilo. Sexuální dvojí metr stále existuje, dokonce spíš narostl. Důvod, proč se tak nestalo, je ten, že muži a ženy jsou rozdílní.

Jaké rozdíly máte na mysli?

To, čemu muži a ženy dávají prioritu, když jim jde o intimní setkání. Použití technologie k odstranění toho největšího rozdílu, tedy rizika otěhotnění, neodstraní ty ostatní. Takže se tváříme, že jsme odstranili rozdíly mezi muži a ženami, co se týče sexuálních vztahů, ale ve skutečnosti jsme je pouze komodifikovali. Je tu celý průmysl, který se zabývá využíváním mužského zájmu dívat se na mladé ženy, tedy pornoprůmysl. Druhou stranou je industrializace mladých a hezkých žen, které jsou nuceny, někdy ošálením, někdy prostě násilím, pracovat v pornu. Takže antikoncepce vyřadila jeden rozdíl mezi muži a ženami, co se týče sexuální intimity, ale docílila toho, že se z toho stal problém nabídky a poptávky. Došlo k přeorientování na trh. To má zjevné negativní dopady na muže i ženy. Nelze zpochybňovat, že pornografie, zvlášť díky jejímu rozšíření skrze chytré telefony a internet, vedla ke kolapsu v zakládání rodin, eskalaci násilí proti ženám a mužské sexuální dysfunkci. Je to naprostá katastrofa.

Chápu správně, že jedním z vašich řešení je odmítnutí hormonální antikoncepce?

Ano. Domnívám se, že feministický argument proti antikoncepci je velmi solidní. Ženy byly jedny z prvních, co nás do éry transhumanismu zavedly, takže nás musejí zase vyvést. Musí to začít tím, že ženy budou říkat Děkuji, ale nechci. Důvodů pro odmítnutí antikoncepce je mnoho. Jednak ekofeministický. Antikoncepce je ekologická katastrofa. Je velmi těžké dostat ji z vody a dochází ke změně pohlaví u malých vodních tvorů, ničí endokrinní systémy vodních živočichů. Jednou za čas o tom někdo napíše, ale pak se na to zapomene, protože nikdo o tom nechce přemýšlet. Je tu všeobecná shoda, že bez antikoncepce se neobejdeme. To rozporuji, rozhodně se bez ní obejdeme. Ale to není jediný argument. Je to také dobré pro naši intimitu a naše potěšení. Ženy mají větší sexuální potěšení, pokud jsou v intimním vztahu. Jsou o tom velmi robustní studie, samozřejmě existují výjimky, víc u mužů než u žen. Jsou pro to nejspíš evoluční důvody. A antikoncepce odstraňuje robustní důvody pro to, aby žena řekla Ne, děkuji sexuálnímu styku bez lásky, protože teoreticky je to akt bez následků. Tvrdí se, že antikoncepce emancipovala ženy, protože odstranila bariéry mezi námi a sexem bez lásky. Ve skutečnosti nás to emancipovalo jen od mnoha orgasmů, které bychom mohly zažívat v intimních vztazích.

A jak reagují ženy, když jim toto předkládáte?

Některé tak, že jsem se naprosto zbláznila. Říkají, že v tom případě musejí čekat na manželství. Já jim říkám, že znám mnoho mladých žen, které by se rády vdaly, ale neděje se jim to. Pokud chceme zvrátit trajektorii zpět k dlouhodobé intimitě, což je očividně ve prospěch žen, pokud chtějí být matky, tak musíme zapomenout na antikoncepci. Beru to jako stávku proti industrializaci našich těl.

Takže by lidé neměli sexuálně žít, pokud nejsou připraveni mít děti?

Existují jiné formy zabránění početí. Mnoho katolíků praktikuje přírodní rodinné plánování. Takže si nemyslím, že byste měli odmítat sex, pokud nejste v manželství. Ale pokud jako žena chcete odmítnout technologizaci svého těla, je velmi rozumné odmítnout sex s kýmkoli, komu nevěříte, komukoli, o kom se domníváte, že mít s ním dítě by byla katastrofa. Myslím, že je to v zájmu žen, i když je to výzva. Není to postoj, který bych doporučila komukoli, kdo má problém s ovládnutím svých pudů, kdo si neumí nastavit hranice.

A jak do toho zapadají muži? Ve své knize píšete prý cosi o kůlnách.

Ne, v knize ne, ale možná jsem měla. Myslím si, že když jsme se rozhodli, že všechny naše sociální prostory uděláme unisexové, tak to bylo špatně. Úmysly byly dobré, snaha byla vylepšit náš sociální život a poskytnout stejný přístup ženám, zvlášť v zaměstnání, což se do velké míry stalo. Jeden z důsledků je ale eliminace mužských prostor i v oblastech, kde nejde o moc nebo profesní možnosti. To poškozuje muže, ale ve výsledku i ženy. Myslím, že se tím eliminovalo mužské mentorování, které je důležité pro zdravé, sociální, nenásilné fungování společnosti. Starší muži učí mladší, jak být mužem, způsobem, který je dobrý pro společnost. Mladí se nikdy nenaučí, jak být mužem, od žen, nikdy nebudou poslouchat své matky. A pokud neexistuje mužská sociální síť, kde mohou potkávat starší muže, tak se to nikdy nenaučí. Pak do toho vakua vstupují lidé jako Andrew Tate. Dorazil i do vaší části světa?

Bohužel ano (profil influencera Andrewa Tatea vyšel v Týdeníku Echo č. 2/2023 – pozn. red.).

Někdo mi řekl, že nejzajímavější na něm je, že nezná své chovance. Je vzorem pro mnoho mladých mužů, a on ani neví, že existují. Myslím, že je na tom něco velmi poškozujícího. Naučit se, jak být dobrým člověkem, můžete jen od někoho, kdo vás dobře zná. Myslím, že musíme nechat muže dělat cokoli, co muži dělají, když tam nejsou ženy, protože je jasné, že muži se nesocializují jako my. Ráda dávám příklad s hledači kovů. Chodím běhat a občas potkávám na poli muže s detektory kovů, je jich tam asi pět a všichni jsou 400 metrů od sebe a za celou dobu si nic neřeknou. Jednou mi došlo, že oni se takto socializují, a to způsobem, který vůbec nechápu. Jednou za čas se objeví článek, většinou napsaný ženou, že muži by měli víc mluvit o svých pocitech, a pak nebudou tak depresivní. A já říkám, je to přesně naopak. Muži chtějí sedět na břehu, deset metrů od sebe, na nikoho nemluvit a rybařit a jsou spokojeni. Musíme nechat muže na pokoji a nesnažit se je předělat na ženy. A musíme je nechat učit se od starších mužů. Jinak nebudou žádní dobří muži a my nebudeme mít koho si brát. Takže to je feministický argument, proč nechat muže na pokoji.

Chápu správně, že rozlišujete mezi feminismem svobody a feminismem péče?

Ano. Někteří lidé nechápou moje argumenty a myslí si, že se chci zbavit feminismu svobody úplně a soustředit se jen na feminismus péče. K definici se hned dostanu, jen chci říct, že si myslím, že jsme všichni osvobozeni dostatečně a neuškodilo by nám přistřižení svobody. Nejsem proti svobodě, jen si myslím, že prospěšné limity přispívají k celkovému rozkvětu člověka. Takže to je moje poznámka ohledně mých názorů na feminismus péče. Když jsem psala Feminismus proti pokroku, tak jsem si uvědomila, že je to celý soubor dalších feminismů, na které se zapomnělo v šedesátých letech během druhé vlny feminismu. Dobrá polovina, možná dvě třetiny ženského hnutí začaly být považovány za problematické, neviditelné nebo prostě, že to není feminismus. Šlo o ty aspekty prosazování práv žen, které se týkaly naší vrozené přirozenosti, mateřství, sexuální reality a vztahů, zvlášť rodinných. Je to feminismus vzájemných vztahů. Kdykoli ženy tlačily ženské partikulární zájmy v souvislosti se vzájemnými vztahy s muži, s dětmi, tak byly marginalizovány nebo prostě vymazány jako problematické nebo patriarchální.

A podle vás to začalo za průmyslové revoluce?

Mou ústřední tezí ve Feminismu proti pokroku je, že feminismus není důkazem pokroku, ne v nějakém absolutním smyslu. Na takový pokrok stejně nevěřím. Je to ženská reakce na změny v rodinném životě za průmyslové revoluce. Ve středověku ženy a muži pracovali společně v domácnosti, základní ekonomickou jednotkou byla domácnost, ne jednotlivec jako teď. Za průmyslové revoluce práce opustila domov, takže najednou bylo mnohem složitější být ekonomicky aktivní a přitom dávat pozor na děti. Myslím, že to byla Dorothy Sayersová, která vypíchla, že industrializace vzala ženám všechna dobrá, prospěšná a produktivní řemesla a předala je strojům. Dobrým příkladem je výroba látek. Po 20 tisíc let předení bylo záležitostí žen, jsou pro to dobré praktické důvody. Příst na ručním tkalcovském stavu a přitom hlídat u nohou batole je celkem jednoduché. U velkých industriálních stojů to ale nejde, je to nebezpečná mašina, která může vaše batole pohltit. Jak na to budete reagovat, souvisí s vaším socioekonomickým stavem a místními podmínkami. Pokus vyřešit tuto otázku zahájilo během průmyslové revoluce hnutí za ženská práva. Odpovědi se dají volně spojit do dvou skupin. První je premisa, že na ženské práci v domácnosti záleží a na těch vztazích záleží, i pokud to není ekonomicky tak produktivní jako v minulosti. To je to, čemu říkám feminismus péče. Na druhé straně máte tezi, že nejlépe, jak chránit ženské zájmy v novém normálu, je umožnit ženám vstoupit na trh za stejných podmínek jako mužům, z ženy se stane homo economicus, stejně jako z muže. To naplno zvítězilo v šedesátých letech a vyplývá z toho, jak přemýšlíme o tvorbě rodin, jak muži a ženy tvoří vztahy a zakládají rodiny a nyní ve stále rostoucí míře rodiny nezakládají.

Ještě bych se vrátil k transgenderismu. Někteří autoři včetně vás tvrdí, že důvodem, proč tak narostla míra dívek měnících pohlaví, je jejich nespokojenost se změnami, ke kterým dochází během puberty, a řeknou si, že raději budou muži.

Myslím, že přechod z dětství na mladou ženu vždycky stál za starou belu. Mě osobně rozrušovalo a dezorientovalo, že se na mě najednou někdo dívá způsobem, který mi nedával smysl. A rozhodně nejsem sama. Pamatuji si, jak jsem se na Twitteru zeptala, kolik vám bylo, když se muž o vás poprvé pokusil. Některé příběhy byly děsivé, většinou to bylo mezi devíti a jedenácti lety. Většina to považovala za matoucí, děsivé, znepokojivé a někdy i traumatizující. Takže tady máme celý svět zmatených dětí, které se musejí vyrovnat s tím, že jsou sexuální objekt, že to je realita, pokud jste žena. Nyní je to asi ještě horší, protože existuje méně ochran, které by měly bránit adolescentní dívky. Pubertální dívky jsou nyní pravděpodobně zranitelnější, protože po sexuální revoluci existuje jakýsi obecný konsenzus, že sexuální osvobození je z definice vždy dobré. Takže se nedivím dívkám, které z toho chtějí pryč. Kdyby mi bylo dvanáct, nejspíš bych byla jednou z nich. Problém je, že to nefunguje a je z toho katastrofa. Skončí znetvořené a traumatizované.