Osmdesát pět roků „poté“

Málokterá událost je takovým stínem nad našimi národními dějinami jako mnichovský diktát. Ačkoliv počet lidí, kteří krizový rok 1938 pamatují osobně, rychle klesá k nule, „o nás bez nás“ se zaseklo do kolektivní paměti jako rezavý hřebík, který nepůjde jen tak vytáhnout a který bude dráždit okolní tkáň dalších sto let. Být zrazen spojenci, kteří se za lepších časů tvářili tak přátelsky, na to se nezapomíná. Ani na to, že v okamžiku slabosti se ukázalo, že i menší predátoři na evropské scéně (Polsko, Maďarsko) si rádi urvou nějaké to „maso“. Jediný soused, který vůči Československé republice nevznesl žádné nároky a nepodílel se na jejím oklešťování, bylo vzdálené a chudé Rumunsko, se kterým jsme tehdy měli kus společné hranice na Podkarpatské Rusi.

V dnešní době, kdy se opět řeší hodnota míru a cena zaplacená za něj, je vzpomínka na Mnichov dobrá i k tomu, zamyslet se nad podstatou věcí. Válka není něco, co se stane jen tak náhodou, samo od sebe, a mír zase nemůže být zajištěn podepsaným papírem.