ilustrační foto FOTO: Profimedia
FOTO: Profimedia
KOMENTÁŘ / Nejnovější konflikt mezi Hamásem a Izraelem trvá jen pár dní. Po počátečním upřímném zděšení veřejnosti přišly ke slovu vyvážené hlasy mírotvorců: Tajemník OSN António Gutteres vštipuje všem zúčastněným, tedy důrazně i Izraelcům, že také válka má svá pravidla. A dožaduje se „okamžitého humanitárního přístupu do Gazy, abychom mohli dát palivo, potraviny a vodu ke všem potřebným“. Vzápětí nato zdůrazňují šéfové států a vlád zemí Evropské unie „nutnost ochrany civilistů za všech okolností“, přičemž nabádají Izrael, že i on „musí brát ohledy na mezinárodní humanitární právo“.
Jistě, je třeba, aby se ozývali i hlasatelé míru z OSN a z EU. Jen bychom přitom neměli zapomínat, čím konflikt kolem Gazy před několika dny začal. Takže opakuji: tím, že po zuby ozbrojení teroristé, kteří Pásmo Gazy už pár let ovládají, napadli bez jakéhokoli vyhlášení války přilehlé osady v Izraeli. Vraždili, mučili a unesli spoustu lidí, neozbrojených civilistů.
Nechme stranou způsob, jakým kdysi bojovali američtí Indiáni proti kolonistům (to je už velmi dávno). Ale dnes napadne člověka z poměrně nedávné minulosti jako analogie k této akci Hamásu daleko spíš něco jiného než jomkipurská válka, s níž teď kdekdo mává (jistě, Izrael byl zaskočen, ale vyhrál ji, upevnil si svou pozici a navázal pragmatické vztahy s arabskými státy jako Jordánsko či Egypt, které trvají dodnes). Totiž napadne ho například, že nynější akce Hamásu má něco společného s leteckým útokem Japonců na Pearl Harbour v prosinci roku 1941 či s ruským přepadením Finska v roce 1939 (aniž bych chtěl jakkoli vyviňovat Hitlera, neměli bychom zapomínat i na jeho tehdejší kumpány, a zejména na Stalina a spol.). Totiž například, že to pokaždé bylo zákeřné přepadení bez vyhlášení války. U nás se teď místo toho většinou mluví o tom, že sice nejprve zaútočili teroristé z Hamásu, ale pak odpověděli stejnou mincí jejich izraelští protějšci. Hned předem říkám, že toto srovnání považuji za nehoráznou drzost a svůj názor nehodlám měnit.
A další analogie s minulostí, tentokrát pokud jde o umravňování účastníků: během druhé světové války vznikla koalice Velké Británie, USA, Francie a SSSR (stát, který si nijak moc nezadal s hitlerovským Německem a koalice mu přišla vhod poté, co Rusy vypekl jejich původní německý spojenec). Během války a na jejím konci vznikl velkolepý plán nového světového demokratického uspořádání po porážce Hitlerova Německa a jeho spojenců. Projekt byl nad síly tohoto uskupení a čím dál tím víc se projevoval jako nesmyslný a neúspěšný. Organizace spojených národů, jeho páteř, umožňovala každému z jejích velmocenských zakladatelů blokovat její rozhodování pomocí práva veta v Radě bezpečnosti: toho s chutí využíval SSSR (a dodnes to využívá jeho nástupce, Ruská federace). Mj. i proto se Rusku po válce dařilo snadněji zvládat také země středovýchodní Evropy, které dostalo pod kontrolu (S Československem to šlo nejjednodušeji).
Dnes, skoro 80 let po založení, je OSN ve stavu krize a bezmocnosti. Jedním z projevů krize je i situace v zemích středovýchodní Evropy, např. postupné hroucení polistopadové demokracie v ČR, Babišovy „Nové pořádky“ a naše nynější „studená občanská válka“.
S problémy zápasilo skoro od svých počátků i NATO, které mělo pro demokratické státy od počátku padesátých let minulého století vyvažovat čím dál tím víc nefunkční OSN. Zakladatelé NATO měli o vznikajícímu spojenectví představy částečně vázané na překonanou minulost (např. jak příležitostně prohlásil první generální tajemník lord Ismay: Amerika uvnitř, Rusko mimo, Německo dole). A dnes jsou někteří členové aliance (Turecko, Maďarsko) schopni blokovat její další rozšiřování o evropské státy, které by NATO mohlo chránit proti relativně mocným zemím, jako je např. Čína či Rusko.
Je otázkou, jak vůbec mohou potřebným pomáhat tyto mezinárodní organizace (přičtěme k nim i Evropskou unii, která by rovněž měla a mohla pomoci západoevropským a středoevropským zemím v situaci, kdy OSN hapruje, a měla by bránit sebe i jiné, kteří to potřebují a zaslouží si to).
Závěr z toho všeho je jednoduchý: mír, na němž stálo světové uspořádání od roku 1945, pomalu, ale jistě bere za své. Dnešní konflikt na Blízkém východě je jeden velmi výrazný smutný důkaz jeho minimální efektivnosti. Trochu snad ještě pomáhá, ale o dost víc překáží. Způsob, jakým OSN a Evropská unie nechávají s nadhledem a za mírumilovných fanfár plavat Izrael, kterému jde (jako vždycky od jeho vzniku) o krk, je úděsný: proboha, copak nevidíte, že pokud budete tímto způsobem dávat najevo svou vlastní bezbrannost, znamená to, že kopete jámu taky sami sobě? Příště budete na řadě vy.
Četka dala své zprávě ze včerejška zvučný titulek: „Izrael má právo se bránit, ale v souladu s právem, uvedli lídři EU.“ Bezva! A pokud to bude v souladu s právem, bude se dokonce – s jejich dovolením – smět bránit i proti těm, kteří právě jasně předvedli, že pro ně vůbec žádné právo neexistuje.
