Když nám tekutá digitalita zvedne tlak

Třináctý ročník Fotograf festivalu se tentokrát věnuje tekuté digitalitě, která prostupuje naše těla i prostory v nichž se denně pohybujeme. Žil Julie Vostalová  se v recenzi věnuje tomu, co nám vlastně vystavená díla říkají tady a teď.

Když nám tekutá digitalita zvedne tlak

Opakem hypertenzního nastavení, jež je mottem letošního Fotograf festivalu, je nuda, soustředění a statické setrvání, pomalý nádech a výdech. Podzimní stres a shon tomu úplně nenahrávají. Přesto se neobejdeme bez rozehřívacího úvodního textu o tom, jak tekuté digitální světy tříští identity a v neposlední řadě i naši pozornost. Tlak se pomalu zvedá a my jsme připraveni na informačně hutnou dávku digitálního umění. Pozornost máme vycvičenou strojově generovanými memy, redditovými konverzacemi, vyhledávačem zkráceným newspeakem postů, rychlou proměnlivostí sociálních sítí. Přijali jsme tento vizuální dorozumívací systém jako stavební blok naší současnosti i s jeho rychlostí a tekutostí.

Jenže vlhkost likvidní digitality začíná být lepkavá a nepříjemná. Současný kapitalismus platforem znetvořil představu demokratizace technologiemi. Otevřel problematiku pojmu inovace a její implicitní honby za něčím novým, jež se zdá se být čím dál více zastaralým konceptem. Zpochybňuje také donedávna stabilní techno-optimismus a nutí nás navracet se k rozpoznatelným jazykům a médiím vyjádření. Ve výstavě nalezneme silný vliv spekulativní fikce. Ta s kořeny ve science fiction má sílu rozbíjet společenské vzorce hierarchií, genderu a jiných rozdílů. Umožňuje nám představit si alternativní společenské uspořádání a budovat nebo okupovat jiné světy. Avšak připravte se na to, že objevit a pochopit je vyžaduje čas.

Úvodní text výstavy odkazuje k imerznímu exponátu z výstavy Jitro kouzelníků? (Umění, věda, společnost na přelomu tisíciletí) z roku 1996, který pracoval s dnes již známým fenoménem rozšířené reality. Může to v nás vzbudit dojem, že zakusíme podobně imerzivní a intenzivní zážitek. Nacházíme se ve stejné instituci o téměř tři dekády později a intenzivní tento zážitek opravdu je, imerzivní již nikoli. Nevinná forma galerijního videa umělců a umělkyň v sobě často přenáší bohatou síť vztahů, přetékající v internetový „afterlife“, či je součástí většího opusu navazujících sérií umělecké tvorby autorů a autorek. Zároveň cítíme odkouzlení, někdy až závrať z kupícího se šumu informací, již proto bychom ocenili jasnější orientaci napříč tématy. Jsme odkázáni na četbu textů, které provazují tvorbu jednotlivých umělců. V této informační hypertenzi bychom naopak ocenili jasnou vizi a krátká sdělení.

Po chvíli pociťujeme, že téma virtuální reality je trošku retro a není vnímáno tak optimisticky jako v devadesátých letech. Je patrné, že se něco změnilo. Tento paralelní virtuální svět se odhalil jako nástroj kontroly a dohledu, dekonstrukce světa sdílených hodnot, nebo jako brána eskapismu.  – Těkavá nehybnost, jak tento stav popisuje Hartmut Rosa, je realitou současného člověka, kterému nezbývá než se naučit budovat odolný vztah k digitálním extenzím. Musí umět rychle a fluidně komunikovat, neustále znovu upevňovat sémantický vztah se sebou i okolím a zároveň být schopen se soustředit a kriticky vnímat obsah médií. Neexistuje tedy už možnost myslet offline. Slovy McKenzie Wark, „všichni jsme uvnitř stroje.“

Na výstavě se však nacházíme teď a tady a pohybujeme se přitom v několika robustních fiktivních světech umělců zároveň. Často svou narací překračují fyzickou plochu budovy Národní galerie v bohatý virtuální prostor. Tematicky se výstava rozpadá do tří velkých okruhů, jež se o sebe třou a prolínají se. Fluidní reality postgenderových a posthumanistických identit (Lynn Hersmann Leeson, Johanes Paul Raether, Stef Van Looveren, Sin Wai Kin) sousedí s námětem CGI světotvorby (worldbuilding), umělé inteligence a problémem nového materialismu (Ian Cheng, Cecile B Evans, Lawrence Lek, Markus Selg). Třetí tematickou oblast reprezentují zejména dva umělci: Martins Kohout a Stephanie Comilang.  Oba médiem spekulativního sci-fi dokumentu zpracovávají problémy propustnosti veřejného prostoru s digitálním millieu v kontrastu s reálnými dopady na životy jednotlivců.

Přechod B.C. (before computer) do A.D. (after digital)

V první části výstavy se seznamujeme s tvorbou Lynn Hersmann Leeson. Tato „matka“ umění nových médií byla uměleckou porotou Benátského bienále v roce 2022 oceněna zvláštním uznáním za vizionářské momenty ve své tvorbě. Zejména za to, jak byla již ve své rané tvorbě ze 70. let schopná předvídat vliv technologií na náš každodenní život. Fotografie a dochované artefakty na výstavě dokumentují život jejího alterega, fiktivní postavy Roberty Breitmore. Umělkyně si již od šedesátých let minulého století hraje s možností multiplikace vlastní identity, která žije v různých médiích a objektech, které ji tvoří. Roberta měla své multiply – tělo autorky, ale i tanečnic a performerů, které žily její osud. Tento myšlenkový koncept vyrůstá z kontrakultury v době protestních hnutí za liberalizaci ženských práv a LGBT+ komunity a je stále současný. 

Zlatá brána Břemeno (2023) autorstva Van Looveren pak otevírá otázku religiozního pojetí genderové identity – reprezentuje bránu do světa tekutých queer identit. Hned vedle pak Johannes Paul Raether aktivizuje aLifveForms, čarodějnické entity, které dekonstruují hierarchické struktury společenského nastavení skrze metaforu zkapalněného galia, esteticky připomínajícího rtuť, jež přetéká do nahých obrazovek a počítačů ve sterilním interiéru podobném Apple Storeu. Naši chuť sahat na známá zařízení však odrazuje toxicky působící kapalina, která z nich vytéká. Smartphone je zde obnažen a ve velkoformátových fotografiích povýšen na náboženský objekt zbožního fetiše. Navštěvujeme místo techno čarodějnice Protektorámy, která bourá představu sdílené reality a předává nám poselství o tom, že realitu nahlédneme jedině tak, že jí zradíme. Je to násilný akt, proto nepřekvapuje přítomnost dřevěných tyčí připomínajících samurajské meče.

Jak pokračujeme výstavou, ocitneme se na koberečku u Cécile B. Evans. Ve videu Hyperlinks or It Didn’t Happen (2014) ožívá CGI „Phil“, digitální avatar zesnulého herce Philipa Seymoura Hoffmana vedle politicky laděné popstar animé a ženy bez tváře. Digitální těla vytvářejí propustný obraz a ačkoli jsou dutá a tvořená sítí mnohoúhelníků pokrytými obrazovými texturami, nezabraňuje jim cítit a vyjadřovat se. Postavy tvrdí, že si uvědomují své poslání a jsou přetížené informacemi. Úzkostlivě promlouvají o problému kontroly nad mizícím obsahem sítě. Jsme uvnitř kódu, který zde reprezentuje pokoj s umělou pokojovou rostlinou, tapetou a fotografiemi poházenými po koberci, které odkazují k různým popkulturním fenoménům. Autorka instalací smývá hranici mezi online a offline, s čímž jsme se během covidové krize ostatně všichni nadobro smířili.

Napojení pohledem

 „I lidé, kteří zde žijí, jsou z toho zmateni,“ zaznívá ve filmu, který vizuálně vypráví soužití páru s digitálními technologiemi. Snímek Slides (2017) od Martins Kohout, vystavený již v Brně v rámci finální výstavy Ceny Jindřicha Chalupeckého, je sci-fi z londýnského prostředí. Vykresluje dopad technologií a digitálních platforem na komunikaci, soukromí, vztahy a intimitu. Architektura instalace připomíná divadelní panoptikon: působí disciplinačně. Diváctvo ze svých kukátek jednotlivých kójí z plastových židlí sleduje nejen film, ale vnímá i nepřístupnost prostoru za skelnou bariérou oken, v němž je snímek promítán. Neobvyklé uspořádání divácké pozice stírá rozdíl mezi tím, kdo je uživatel, a kdo divák, kdo je sledovaný a kdo sledující.

V souhrnné a tematicky bohaté výstavě ve Veletržním paláci máme možnost setkat se s tvorbou převážně zahraničních umělců. Mnoho z nich je oceněno prestižními cenami za uměleckou tvorbu a jejich výrazové prostředky jsou poměrně rozsáhlé. Zakoušíme s nimi něco, co Walter Benjamin popsal jako optické nevědomí. Pojem je odkazem k tomu, že i fotografie ve své době otevřela novou sféru zkušeností, která do té doby byla oku neviditelná, tedy i nepředstavitelná. Jako diváci jsme chyceni v úžasu nad krásou virtuálních světů, které ve výstavě objevujeme. Spíše, než že bychom se kriticky zamýšleli nad současnými problémy, unikáme v komplexitě narativů audiovizuálního umění únavným problémům ekologického, morálního a etického dopadu digitálních extenzí. Vracíme se v čase zpět do budoucnosti a zjišťujeme, že jemně přešlapujeme na místě.

---

Hypertension23 / Fotograf festival / kurátorka: Monika Čejková / Veletržní palác / Národní galerie Praha / Praha 21. 9. 2023 – 11. 2. 2024

Foto: Jan Kolský