Nedávno vyšlo volné pokračování vašeho románu Debutantka, Devátý neznámý. Čtenáři se v něm opět setkají s Emily a jejím komorníkem. Už jste se svými postavami navázal bližší pouto?

Ano, za tu dobu, co na knížkách pracuji, se dobře známe. Dá se říct, že jsme kamarádi. Rád s nimi trávím čas. Než jsem začal psát svůj první román, dělal jsem si spoustu črt postav a situací. Myslím, že malíři pracují podobně. Naskicují si různé verze, a teprve když najdou přesný tvar, začnou malovat na velké plátno. To je ten moment, kdy jste se svými postavami propojení a můžete se vzájemně vést.

Proč jste zvolil jako hlavní hrdinku ženu? Baví vás ženské myšlení?

Baví a přijde mi velmi zajímavé. Mužské myšlení je přece jen takové, řekněme lineárnější. Co mě ale na začátku zaujalo, byla situace: mladá chytrá žena s talentem na vyšetřování vražd se musí schovat za nastrčeného muže, svého komorníka, aby okolí bralo výsledky její detektivní práce vážně. Československo v období první republiky bylo jedním z průkopníků ženských práv ve světě. Například volební právo měly ženy u nás dřív než třeba v USA. Přesto nebylo reálné, že by se žena mohla stát kriminalistkou.

Emily byla na tu dobu velmi moderní a emancipovaná. Kde jste hledal její předobraz?

Neřekl bych, že Emily měla vyloženě nějaký konkrétní předobraz. Literární postavy jsou většinou „Frankensteini“, bytosti sešité z různých zážitků, zkušeností a reálných lidí. Je ale pravda, že jsem si říkal, když jsem začínal psát první román, že by bylo fajn, kdyby Emily byla trochu jako Milena Jesenská. Četl jsem výběr jejích esejů a přál jsem si, aby moje hrdinka byla také tak chytrá, vnímavá a laskavá.

Nemůžu opomenout ani komorníka Edgara. Je tam nějaká paralela se Saturninem? Když jsem četla čtenářské recenze na vaši knihu, nezřídka se v nich objevovalo: „Saturnin má bratra“ nebo „anglický humor“.

Mě to srovnání se „Saturninem“ překvapilo, ale asi nemělo. Komorník, první republika, z vnějšího pohledu se to nabízí. Já jsem však budoval příběh zevnitř a potřeboval jsem, když to řeknu zjednodušeně, jinou „součástku“ než Saturnina. Nechtěl jsem dalšího Jeevese. Hledal jsem někoho, za koho se Emily může při svém pátrání schovat, kdo bude sám o sobě zdrojem komických situací. Edgar na rozdíl od obou výše zmíněných komorníků není chytřejší a schopnější než jeho pán, ba právě naopak! Víc než k Saturninovi-Jeevesovi bych ho proto připodobnil k Ignáciusi Reillymu ze Spolčení hlupců nebo Sheldonu Cooperovi z Teorie velkého třesku. Sheldon je sice génius a ve svém oboru naprostý profesionál, ale pro normální život je totálně nepoužitelný. Edgar je na tom podobně.

Přesto i on je vlastně sympatický, navíc oplývá smyslem pro suchý humor. Máte rád tento druh humoru?

Mám, velmi, a rozesměje mě leccos, hezky vypointovaná situace, vtipná hláška… Anglický humor je suchý, nenápadný, s údernou pointou, do značné míry je založený na britském strachu ze ztrapnění se na veřejnosti. Nekřičí a nevnucuje se, ale o to je zábavnější.

A pokud jde o jména hrdinů, ty hledáte kde?

Jména hrdinů hledám průběžně celý život. Na hřbitovech koukám po náhrobních kamenech, v supermarketu na visačky se jmény prodavačů a prodavaček. Největším zdrojem jsou pro mě staré telefonní seznamy. Mám jich doma několik. Tuto metodu jsem odkoukal od George Simenona, autora komisaře Maigreta. Jméno postavy je pro mě naprosto zásadní, protože je klíčem k jejímu charakteru. Dokud nemám jméno, které sedí, nemám postavu hotovou.

Co je podle vás základ dobré detektivky?

Základ dobré detektivky je stejný pro všechny příběhy: potřebujete zajímavé prostředí, ve kterém se děj odehrává. Potřebujete přesně definované postavy, které mají nějakou misi. Něco jim chybí, po něčem touží, o něco usilují. A potřebujete rafinovanou zápletku, která jim, po velkém boji a hromadě úsilí, umožní nebo neumožní svého cíle dosáhnout. Jestli se to opravdu povede, záleží hlavně na nich. Autorovým úkolem je nijak jim to nezlehčovat.

Jste známý jako autor scénáře k seriálu První republika, detektivní příběh jste zasadil do stejného období. V čem je vám první republika blízká?

Mám rád historii, dějepis. S odstupem let je možné se na události a lidi dívat s určitým nadhledem. O první republice píšu rád, protože moderní způsob života, kterým žijeme i nyní, začal právě po první světové válce. Rekvizity se mění, ale způsob, jak trávíme svůj čas, jak fungujeme, zůstává víceméně posledních sto let stejný. Dovedu si ho představit, prožít. Třeba do doby Marie Terezie bych se vciťoval hůř.

Nebyli jsme v té době přece jen maličko jiní? Sám jste řekl, že muži byli galantní a ženy pikantní. V čem bychom se mohli z první republiky přiučit?

Třeba právě v té galantnosti. Nevidím nic špatného na tom, když muž otevře ženě dveře nebo jí pomůže do kabátu. Je to způsob, jak dát najevo, že si vážíte, že s vámi tráví svůj čas. Život za první republiky byl pomalejší, a lidé tak měli více příležitostí vnímat. Jeden druhého, ale třeba i přírodu. To nám teď trochu chybí.

Napsal jste spoustu scénářů a dva romány, což jsou dva odlišné žánry. Co se vám lépe píše?

Máte pravdu, je to jiná disciplína. Scénáře píšu dvacet pět let, jsem v tom zajetý. Do psaní románů jsem si proto přinesl celou řadu zlozvyků, ale i dobrých věcí. Umět sedět dlouho za psacím stolem byla jedna z těch nejzásadnějších. Postup práce se v mém případě příliš neliší. Načrtnu si zápletku, udělám rešerše a napíšu si scénosled. Ten už se ale u románu a scénáře výrazně liší. Scénář má přece jen rigidnější strukturu a omezené realizační možnosti. U knihy se člověk může rozmáchnout podle svého gusta. Proto jsem si mohl dovolit v „Debutantce“ slavnostní otevření barrandovských teras a v „Devátém neznámém“ Orient expres.

Zmínil jste, že vás baví sbírat informace a rešerše, v případě historické detektivky je to asi nutnost. Býváte někdy překvapen tím, co zjistíte?

Ano, právě ty chvíle nacházení nejrůznějších perliček, ať už je to historka, dobový výraz, nebo nějaký postřeh, jsou na tom hledání nejzábavnější. Snažím se toho o prostředí příběhu načíst, nakoukat a naposlouchat co nejvíc. Při psaní je to pak nesmírně inspirativní. Právě z toho vzniká ta úžasná atmosféra knihy, kterou si čtenáři pochvalují. Sám to mám u ostatních autorů moc rád. Stává se mi často, že dočtu knížku a potom si ještě „gůglím“ detaily, které mě zaujaly.

Víte něco víc o svých předcích, kteří žili za první republiky?

Vím, že jeden děda byl kožešníkem ve Vídni. Rodina byla vůbec rozeseta různě po světě a vždycky to nějak protékalo přes Prahu. Rodokmen jsem si ale ještě nedělal. Obecně se autoři dělí do dvou kategorií: jedni, co píšou o sobě a svém vidění světa, a druzí, co píší o jiných. Já patřím spíš do té druhé kategorie.

Takže žádná kniha s autobiografickými prvky nehrozí?

Každý román, a vlastně jakékoliv dílo, v sobě nese stopy jeho autora nebo autorky. Například v tématech, která si vybírá, v prostředí, o kterém píše. Že bych ale vysloveně psal o sobě a svém životě, to asi opravdu nehrozí.

Kolik knih jste během přípravy psaní románu musel přelouskat?

Takto z hlavy to asi nespočítám. Tím ale, že knižní série „Emily a komorník“ je čtvrtý nebo pátý projekt, který z období první republiky dělám, tak už buduji na určitém základě. Nemusím například nikde hledat, co se v té době kouřilo za cigarety, protože tu informaci už mám. To práci trochu zjednodušuje. Určitě to byly stovky knih, článků, dokumentárních seriálu, podcastů a podobně. Snažím se toho nastudovat co nejvíc, abych se orientoval a neměl při psaní záseky. Nejhorší je, když autor píše scény, je ve flow, jde mu to, a najednou to musí zastavit a jít dostudovávat něco, co předtím přehlédl nebo podcenil. Inspirace tím vyprchá, nit se přetrhne a začíná se od znovu.

Je těžké dostat se do psacího flow?

Pokud se chcete psaním živit, nezbývá než flow natrénovat. Přesto to není, hlavně na začátku projektu, lehké. Pomáhá pravidelnost, stejné místo, stejný čas. Důležitý je klid. Wi-fi většinou vypínám, mobil občas také. Ideální situaci hezky popsal anglický spisovatel W. Somerset Maugham, který řekl: „Píši, jen když mám inspiraci. Naštěstí inspirace přijde každý den v devět hodin ráno.“

Mimochodem, jaký je váš oblíbený literární žánr?

Detektivky miluji a čtu je rád a často. Jako čtenář jsem ale všežravec a nevybírám si. Mám své oblíbené spisovatele, od kterých čtu všechno. Rád si nechám poradit od kamarádů a známých. V poslední době se mi osvědčilo sledovat, co čtou lidé, kterým se líbily mé romány. Po několika knihách, které doporučovali, jsem sáhl a rozhodně neprohloupil.

Máte rád detektivky a nejste jediný. Proč podle vás čtenáři krimi milují?

Zločin udělá každý příběh zajímavějším. Máte kostru, na kterou můžete navěsit další děj – love story, psychologické drama, komedii. Příběh má automaticky přirozený tah. Nevýhodou je, že právě proto, že je to tak oblíbený žánr, bylo za posledních sto let napsáno a natočeno tolik detektivek, že je těžké přijít s něčím novým, originálním. A přesto se to lidem daří a každý rok se objeví nějaké svěží dílko.

A proč mají podle vás čtenáři rádi propojení historických reálií s krimi zápletkou?

Nevím. Možná mají rádi záhady a dějepis jako já. Asi je to ale proto, že zločin je tu od nepaměti. Je starý jako samo lidstvo. Je to něco, co spojuje minulost se současností. Pro čtenáře je tak snadnější se do postav z doby dávno minulé vcítit a empatizovat s nimi. A navíc se i něco zajímavého dozvědí, v případě Devátého neznámého třeba, že velká hospodářská krize v roce 1929 se v prvních měsících nezdála být tak velkým strašákem, jakým se nakonec ukázala.

Někdo má rád syrové, drsné a krvavé příběhy, jiný ocení především dobrou zápletku a dobře zpracovanou psychologii. Co je bližší vám?

Jako čtenář nebo divák mám rád obojí, ale jako autor tíhnu spíš k té druhé kategorii. Dobrá zápletka a propracovaná psychologie navíc nevylučují drsné a syrové příběhy. Naopak už to tak dobře nefunguje.

Musel jste při psaní konzultovat něco i s odborníky, třeba kriminalisty?

Ano. Když nevím, tak se zeptám. Výhodou je, že třeba s četníkem Michalem Dlouhým dělám s přestávkami už patnáct let. Odborný poradce je pro každého autora poklad. Často se toho od něj za hodinu dozvíte víc, než když strávíte týden v knihovně. Expert v oboru vás nasměruje k relevantním zdrojům, které byste jinak dlouze hledali. Čtenáři i diváci jsou čím dál sofistikovanější, protože mají hodně načteno a nakoukáno. Všimnou si, když něco nesedí.

Stalo se, že by vám nějaký šťoural napsal?

Několik e-mailů od čtenářů jsem dostal a asi jsem měl štěstí, protože byly všechny hezké a pozitivní. Moc mě potěšily. Kritika k této práci ale patří, beru to jako daň za to, že se můžu živit psaním. Nejvíc šťouralů se většinou najde v kruhu rodiny, nejbližších příbuzných a kamarádů. Někdy je to ku prospěchu věci, jindy trpím.

Kdo je podle vás „král“ detektivek?

Spíš královna. Ale nemyslím si, že je fér omezit tento titul na jednu osobu, byť by byla sebegeniálnější. Existuje spousta druhů, odrůd detektivky. Každý z nich má něco do sebe, každý má své mistry. Jako čtenáře mě právě ta diverzita baví. Můžu si tak vybrat podle momentální nálady.

Opravdu je vám jedno, jestli Agatha Christie, Arthur Conan Doyle, Dick Francis, Joe Nesbø, nebo Stieg Larsson?

Je to tak, i když třeba od Dicka Francise jsem ještě nic nečetl. Píše příběhy z dostihového prostředí. Jako malý kluk jsem byl na Velké pardubické u toho, když si kůň zlomil nohu a museli ho utratit. Hrozný zážitek. Od té doby mě na dostihy nikdo nedostane.

Psal se vám první román lehce, nebo to dalo zabrat?

Rád bych to popsal jinak, ale někdy to bylo docela soužení. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopil, že některé věci musím u románu dělat jinak. „Debutantku“ jsem psal pět let, „Devátého neznámého“ dva roky. Nemůžu ale říct, že napsat druhou knížku bylo lehčí. Jen jsem se potýkal s jinými úskalími než u té první. Chtěl jsem, aby román stál sám o sobě a byl tak srozumitelný i pro čtenáře, kteří „Debutantku“ nečetli. Podle prvních reakcí se zdá, že se to podařilo.

Když něco napíšete, máte nějakého „kritika“ v rodině, který vám řekne svůj názor?

Neřekl bych přímo „kritika“, ale spíš rádce. Knížky mi dramaturguje moje žena a na její slovo hodně dám. Text před finální korekcí čtou také jeden dva kamarádi, o kterých vím, že mají načteno, a samozřejmě paní redaktorka, která si k tomu také řekne své. Vítám jejich upřímnost, snažíme se pokud možno vše vychytat, dokud to jde. Jakmile jde kniha do tisku, už s tím nikdo nic neudělá.

Byl jste překvapen úspěchem Debutantky?

„Debutantka“ byla má první kniha. Upřímně, vůbec jsem nevěděl, co od toho můžu očekávat. Spousta lidí mě od psaní románů odrazovala. Mysleli to dobře a v lecčems měli pravdu. Na druhou stranu, kdo si někdy zkusil napsat nějakou knížku, nebo alespoň povídku, ví, jak úžasný je to zážitek. Já jsem moc rád, že mají čtenáři o mé příběhy zájem. Vážím si toho a dělám vše pro to, abych jejich důvěru nezklamal.

Už máte v hlavě třetí příběh Emily a komorníka Edgara?

Ano. Román se bude jmenovat „Zlatá mládež“ a měl by vyjít příští rok před prázdninami. Celý se odehrává na francouzské Riviéře v létě 1930, kam za první republiky jezdila československá smetánka na dovolenou. Setkávala se tu vybraná společnost z celého světa a rozhodně se nenudili. K letním zábavám patřily například závody luxusních aut, soukromé módní přehlídky, večírky na jachtách a honosných sídlech. O skandály nebyla nouze. Ideální prostředí pro zajímavou vraždu.

JAN GARDNER (51)

  • Spisovatel a scenárista.
  • Kariéru začal v České televizi.
  • V roce 1993 odjel do Los Angeles, kde studoval filmovou fakultu UCLA.
  • V USA působil ve filmových společnostech.
  • Po návratu do ČR pracoval jako scenárista a kreativní producent.
  • Napsal nebo se podílel na mnoha seriálech a filmech, mj. První republika, Vyprávěj, Sněžný drak, Domina, Ordinace v růžové zahradě.
  • V roce 2021 mu vyšel první román Debutantka, letos v září volné pokračování Devátý neznámý.
  • Je ženatý, má dvě děti. Má rád přírodu a fotbal.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články