Poprvé jsme se potkali před lety u ohně na malém festivalu v jižních Čechách. Podruhé letos v září opět náhodou v ostravské restauraci, kde už jsem vás požádala o rozhovor. Dějí se vám často taková setkání?

Asi dějí, i když nejsem žádný fatalista ani nevěřím na nadpřirozené události. Ale stává se mi, že se s někým potkám náhodou, pak se pár let nevidíme a najednou je z toho… třeba rozhovor. Teď si uvědomuju, když to stočím k práci, že jsem před několika lety přijel do Ostravy na koncert Philipa Glasse, kde jsem potkal Katku Ondřejkovou (kreativní producentka České televize, pozn. aut.). Znám ji dlouhá léta, ale dlouho jsme se neviděli a do té doby jsme spolu nic nedělali. Povídali jsme si a prý že by pro mě měla práci. Vznikl z toho mimo jiné záznam představení Smíření v Komorní scéně Aréna a myslím si, že už tehdy si na mě myslela se seriálem Stíny v mlze. Možná by mi zavolala, i kdybychom se na koncertě nepotkali. Ale kdo ví, třeba za všechno může Glass.

Zdroj: Youtube

V Ostravě jste právě proto, že točíte druhou sérii Stínů v mlze. Jak náročné je režírovat kriminální seriál?

Oproti filmu, který mívá třicet čtyřicet natáčecích dní, jich máme za sebou asi sto osmnáct, takže je to makačka. Já si ji ale užívám. Točí se plus minus po třídílných blocích, i kvůli ročním obdobím. Někdy to ale nejde a pak točíme po sobě scény třeba ze čtvrtého a desátého dílu. Aby se nestala chyba, musíte to mít v hlavě přece jen dobře srovnané – vědět, co kam patří, i ve scénářích je hodně změn. Na place na to mám skriptku, která by to vše měla hlídat. Přesto jsem pořád ve střehu a šrotuje mi to v hlavě. Náročnější jsou dny, kdy točíme třeba zásahovou jednotku, která v centru města zastavuje a prohledává tramvaj. A když se točí úplné finále a smyčka se utahuje, skoro denně natáčíme důležité scény, které odhalují konec. Vše musí dobře vypadat a sedět (natáčení skončilo 9. října, pozn. red.).

Ostravské exteriéry jsou specifické. Už při první sérii jsem byla zvědavá, jak využijete jejich potenciál.

A co jste na to říkala?

Že se vám to povedlo, Ostrava je v seriálu prostě sexy. Vy jste se tu narodil, ale nevyrůstal, že?

Narodil jsem se v Ostravě-Zábřehu, a když mi byl rok, přestěhovali jsme se do Havířova. V mých pěti jsme se pak přesunuli do Prahy. Husákovy děti šly do školy a chyběli učitelé, takže rodiče kantoři se chopili příležitosti a šli za prací do Prahy, kam vždycky chtěli. Do první třídy jsem šel v roce 1979 na Jižňáku (sídliště Jižní Město, pozn. aut.), ve třídě nás bylo čtyřicet, první A až F, no asi masakr… Do svých patnácti jsem ale do Ostravy jezdil dvakrát do roka, hlavně za příbuznými z tátovy strany (Radimův otec je Ladislav Špaček, pedagog, spisovatel, popularizátor etikety a bývalý mluvčí Václava Havla, pozn. aut.), kteří bydleli v centru. Přímo naproti nim tehdy bydleli Čapkovi – herec Jiří Čapka se dvěma syny, což jsou také herci, se kterými se pracovně potkávám, a v protějším vchodě herec Ondřej Malý s rodiči. Tehdy jsme se samozřejmě ještě neznali.

Máte Ostravu pod kůží, ovlivnilo to výběr lokalit pro seriál?

Určitě mám, protože tu nezabloudím. Ale už to není ten zážitek z dětství, kdy vystoupíte z vlaku a do nosu vás praští smrad síry. Z osmdesátek si intenzivně pamatuju i černý sníh. Ostrava je teď úplně jiné město. Točíme sice hodně v industriálním prostředí nebo ve skvotech, ale zároveň ji chceme ukázat jako moderní zelené město s příjemnými restauracemi a kavárnami. Co se týče lokalit, které bych chtěl v seriálu mít, splnilo se mi to samo. Najednou čtu ve scénáři, že se jdou kluci flákat na haldu Ema. Když mi bylo patnáct, chodil jsem tam taky, první cigáro a tak.

Zmínil jste Ondřeje Malého, který ztvárnil hlavní roli ve vašem filmu Pouta z roku 2010 ověnčeném Českými lvy. Musím se vám přiznat, že jsem ho včera večer viděla poprvé.

Ale! To jste si tedy naložila před usnutím! Je fakt, že ten film nestárne, díval jsem se na něj znovu asi před rokem s kamarády a překvapilo mě, jak pořád funguje.

Díváte se na svoje filmy rád?

Moc ne, vždycky tam vidím spíš chyby a co bych dneska udělal jinak. Je to zátěž, kterou ostatní nemají, ale odstřihnout se od ní neumím. I k Poutům mám své výhrady, ale nechci vám nabourávat váš zážitek. Každopádně byl tenhle film pro mě – jako pro lúzra, který předtím dostal akorát anticenu Plyšový lev – šancí, která mi mohla velmi pomoct, nebo to mohlo skončit velkým průšvihem a zklamáním. Dodnes si pamatuju, jak jsem před prvním natáčecím dnem nespal, což se mi ale nepodaří nikdy, a klepal se hrůzou, abych to zvládl. Byla to obrovská zodpovědnost… Že takhle vystřelil Ondru Malého, byl pak bonus. Už jsem se mu několikrát omluvil, že od té doby hraje jen samé svině a psychopaty. Ale jak se mu to povedlo zahrát, je pro mě parádní satisfakce.

Když jsem viděla výkony všech, říkala jsem si, jaké štěstí jste měl na herce.

Nebylo to ani tak o štěstí, jako o důkladném výběru. Byl to osvícený a riskantní tah zejména od producenta Vráti Šlajera, protože jsme se domluvili, že chceme dobré, ale neznámé herce. A jestli tam bude hrát někdo známý, tak Olda Kaiser v pidi roli. Pořádal se tehdy rozsáhlý casting z mnoha oblastních divadel. Ondra Malý, který hrál tehdy v Hradci Králové, nás na castingu úplně rozsekal.

V rozhovoru ve Vlastě jste před šesti lety říkal, že máte k hercům velkou úctu i proto, že jste sám herectví vystudoval. A také proto, že jsou oběťmi režiséra. Jak jste to myslel?

Herec se může snažit sebevíc, ale výsledek má v moci režisér. Ano, jsou tam i další faktory – třeba rozhodnutí producenta, která to celé můžou pokazit. Ale režisérovou zodpovědností je, jak film dopadne. Může se stát, že jsou dobře vybraní herci a hrají skvěle, ale z nějakého důvodu to vůbec nefunguje. To si pak říkám, jaký to je pocit jít do kina na film, kde hraju hlavní roli a který není nic moc, přestože jsem se tak snažil? Naopak na divadle mají herci svůj výkon daleko víc pod kontrolou.

S divadelní režií jste začal v roce 2014, proč?

Hodně pozdě, ale vždycky jsem ji chtěl zkusit. Na konzervatoři nás vychovávali k tomu, že jednou budeme dělat divadlo. Jako dítě jsem hrál ve filmech, takže bylo logické, že půjdu studovat herectví. Navíc jsem byl naprosto tragický v matematice a fyzice, takže dostat se na konzervatoř pro mě bylo vysvobození. Nakonec jsem ale uhnul k filmu (vystudoval režii na FAMU, pozn. aut.). Už od prváku druháku, kdy mě Karel Kachyňa obsadil do hlavní role v Bláznech a děvčátkách (film z roku 1989, pozn. aut.), jsem věděl, že herectví dělat nechci, že chci být za kamerou. Na divadelní režii jsem si myslel, ale nechtělo se mi obcházet divadla a ťukat na dveře, tak jsem čekal, jestli se něco přihodí… A přihodila se hra Milenec v MeetFactory, což byla tedy výrazná zkušenost. Tehdy jsem si myslel, že už nikdy! Ale v menším měřítku s divadlem pokračuju dál. V lednu a únoru mě čeká v La Fabrice zkoušení textu Karla Steigerwalda A tak tě prosím, kníže, kde bude hrát Jirka Štrébl a Patrik Děrgel, takže zase komorní kus.

Kam jste se za ty roky jako režisér posunul?

Určitě jsem se posunul, ale pořád je to o tom, co mi život přinese. Málokdy jsem něco inicioval já, vždycky si počkám, co se kolem mě semele, a když je nabídka zajímavá, jdu do toho. Aktuálně je hotový scénář filmu o hudební scéně devadesátých let – nabídka od producenta Petra Kozy, který po mně chtěl dokument. Kdysi jsem dělal Šedesátku (série televizních pořadů nazvaná „60“, pozn. aut.), takže by mě to žánrově nebavilo a nikam bych se neposunul. Proto jsme se scenáristou Lukášem Csicselym napsali hraný film s dokumentárními prvky, který by mohl být velmi nečekaný a originální, takový žánrový mišmaš. Snažím se hledat, co jsem ještě nikdy nedělal a co bude vzrůšo. Když by práce měla smrdět nudou, nejdu do toho. I proto hrozně rád pracuju s šikovnými neherci.

Proč?

Baví mě někdo, kdo není okoukaný. Hodit ho do vody a zkusit dotlačit k uvěřitelnému výkonu. Obsadit slavného herce, aby odehrál roli dle očekávání, umí každý režisér. Za půl roku budu točit další seriál a teď se rozhoduje o castingu. Máme tam herce, kteří to zahrají bezvadně, ale očekávatelně. A pak dva ne moc známé herce, kdy váháme, zda v obsazení zariskovat.

Vám je bližší risk?

Vždycky jsem to dělal. Párkrát se to nevyplatilo, ale no co… Jak říká Jack Nicholson ve Formanově Přeletu nad kukaččím hnízdem: „Aspoň jsem to zkusil.“

Kromě filmů, seriálů a divadla také točíte dokumenty. Právě na pomezí hraného filmu a dokumentu byl váš první celovečerní film Mladí muži poznávají svět (1993), který jste natočil za války v Sarajevu, kde jste pobýval rok. V roce 2015 jste natočil dokument Ukrajino, nezlob se. Odjet tam a točit za současné situace vás nelákalo?

Ale tenkrát mi bylo devatenáct a šel jsem do všeho po hlavě! Teď už jsem opatrnější, protože si života vážím daleko víc. Do války bych už nejel, byť se ve mně pokušení ozývalo… Ale říkal jsem si, že je tu tolik mladých lidí, kteří se pak vyrojili a začali tam jezdit dělat reportáže. Ani nevím, jestli by můj pohled byl unikátní jako v případě Sarajeva, kde jsem byl tehdy opravdu jediný, kdo tam natočil celovečerák… Vypadá to jako srabárna, ale nakonec jsem se rozhodl, že se na Ukrajinu nevypravím. Mezitím jsem začal jezdit do Indie, mojí lásky, která si zrovna teď prochází dost těžkým obdobím. Možná nasměruju pozornost tam. Rok a půl se učím hindštinu, takže se na to mentálně už trochu připravuju.

Proč jste se do Indie zamiloval?

Cítím se tam jako doma. Možná jsem byl v minulém životě Ind, co já vím… Ale láska na první pohled to byla už v devadesátém sedmém. Mám tam rád úplně všechno – jídlo, lidi, historii, kulturu, filmy, muziku… Jak to tam vypadá a voní, i to, co je tam špatně. A pořád se tam něco děje! Stačí jen vyjít na ulici a dívat se – to celé je prostě film, který vás okamžitě vtáhne. Úplně jsem si zamiloval Bombaj, kam se chci přestěhovat na důchod.

Předpokládám, že si tamní život ve své zamilovanosti neidealizujete…

To vůbec! Mám tam spoustu přátel z různých sociálních vrstev – jak bohaté režiséry z Bombaje, tak i kluky z vesnice, kteří jsou na tom dost špatně. Sleduju indické filmy a seriály, které velmi věrně reflektují tamní situaci a navozují i problematická témata jako třeba domluvené sňatky nebo kyselinové útoky, jakkoli se u nás Bollywoodu posmíváme, protože to neznáme (Bollywood je neformální označení centra indického filmového průmyslu, které vzniklo složením slov Bombaj a Hollywood; mylně se tím označuje veškerá filmová produkce z Indie, hlavně muzikály, pozn. aut.). Přitom jejich kriminálky a thrillery jsou šílená pecka!

Když do Indie přijedete, táhne vás to i do hor?

Ne! Povinně si dávám týden na pláži, kam nejezdí skoro žádní cizinci. Ale jinak mě zajímají hlavně města. Na hory nejsem vůbec, u moře to vydržím chvíli… I tady u nás říkám, že les je pro mě to zelené za městem, kde není hospoda. Jsem velmi městský člověk.

Před dvaceti lety jste u nás spoluzaložil Festival bollywoodského filmu. Taky slaví letos kulatiny jako vy.

Festival téměř vždycky vyjde na moje narozeniny. Slavím je tím, že uvádím filmy ve Světozoru, což je pro mě fajn, protože narozeniny nijak neprožívám.

Připadáte si pořád jako věčný pankáč? Říkával jste to o sobě.

Uvnitř asi jo, na druhou stranu, mám pár kamarádů podobného věku, kteří se tak i chovají, a to už mi za ně připadá trochu trapné. Můj přístup k životu je ale pořád takový, že to mám hodně na háku. Nejsem přecitlivělý, snažím se všechno brát, co nejvíc easy to jde, což se mi vyplácí i v práci. Dělat věci lehkou rukou, aniž by je člověk odbýval, netlačit na pilu, nebýt v křeči. A nebrat sám sebe vážně. Důležité je umět se i shodit a z životních průserů si udělat trochu srandu. Už se neprožívám a neřeším. To jsem dělal ve dvaceti a neměl z toho úplně dobré stavy, tak jsem se na to vykašlal. O svých negativních stránkách vím, určitě bych neměl kouřit dvě krabičky denně, ale co už… Život je to nejlepší, co nás mohlo potkat, tak se ho snažme užít.

Ještě k té vaší hindštině – v podcastu Po dobrém jste říkal, že vás k tomu přivedl váš partner, se kterým do Indie jezdíte.

Míla začal jako první za covidu, a to důsledně, velmi mě tím namotivoval. Máme i společného učitele, mladého Inda, který teď studuje v Americe, takže máme lekce online.

Jak jste spolu dlouho?

Dvaadvacet let.

Krása! Jaký byl vlastně váš coming out?

Byl součástí složitého období vztahu s tátou – jeden ze střípků, který do něho vnášel napětí. Táta, který tehdy učil na filozofické fakultě, se to navíc dozvěděl od nějakého studenta, který mu to přišel říct. Bylo to nepříjemné, navíc ještě v pravěku kolem roku 1990. Připravoval jsem se, že to našim řeknu, ale dozvěděli se to jinak. Chvilku trvalo, než to vzali, ale dnes to vůbec neřeší. A hodně dlouho jsem nepotkal nikoho, kdo by to u mě nějak řešil.

A váš vnitřní coming out?

Ten nastal hodně brzo na konzervatoři. Kolem čtrnácti jsem se zabouchl do spolužáka. Chvilku jsem o všem pochyboval, nevěděl jsem, na čem jsem, ale už tehdy jsem se naučil sám sobě nelhat. Nikdy jsem se nechtěl přetvařovat sám před sebou. Jsem zvyklý řešit věci ostrým řezem, takže jsem se s identitou nepáral ani sám před sebou. A studoval jsem herectví – být mezi herci bylo pro coming out lepší prostředí, než kdybych dělal ve fabrice.

Žít bez přetvářky – je to recept na dvaadvacetileté soužití?

Myslím, že jo. Jsme vůči sobě hodně otevření. A když někdo vydrží moji upřímnost, je po zásluze odměněn.

RADIM ŠPAČEK (50)

  • Filmový, televizní a divadelní režisér, autor mnoha dokumentů Příležitostný herec
  • Jeho film Pouta (2010) získal několik Českých lvů. Ocenění získal i seriál Svět pod hlavou (2017), který spolurežíroval. Letos točil druhou sérii Stínů v mlze.
  • Spoluzakladatel a umělecký ředitel Festivalu bollywoodského filmu v Praze
  • Vystudoval hereckou konzervatoř, poté režii na FAMU.
  • Narodil se v Ostravě, s partnerem žijí v Praze.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články