Předskokani Raging Speedhorns sice opakovaně měnili sestavu, jejich dlouholetí fanoušci ale byli určitě rádi za to, že tu svou káru ještě vůbec táhnou dál. Vždyť sludgemetalistů, kteří by se i s fotrovským pupkem chtěli trmácet po světě, je čím dál míň.

A ano, hudba téhle skupiny není zrovna objevná a třeba Cancer Bats vám udělají lepší službu, ale tady už dávno o nějaké ambice nejde. Jen o to, že parta chlapů ve středním věku má pořád ještě společný koníček a ve vymezenou půlhodinu se zapotí víc než ve fitku.

Skindred asi nemá většina jejich fanoušků ve své osobní top 10, jinak by po tolika letech na scéně nemohli hrát stále v tak malých klubech, ale pokud na ně podobně jako pisatel chodíte posledních asi patnáct let, tak taky víte, že špatný koncert prostě neumějí. Naopak.

Už dvě dekády fungují jako dokonalí černí koně. Tedy jako kapela, kvůli které si lístek třeba na Rock for People nebo Aerodrome nekoupíte, ale když ji tam pak vidíte poprvé v životě, je to přesně to, co tam ovládá dav jak piškot psy. To na jejich skupinové dřepy nebo vrtulníky z triček při závěrečné "Warning" se pak v zimě vzpomíná. A nemůže za to ani tak ta neotřelá kombinace metalu s reggae, ale především rtuťovitý frontman Benji Webbe.

To on má charisma Denzela Washingtona, srdce labradora a smysl pro humor jak z dílny Rickyho Gervaise. Klidně vás s úsměvem pošle do řiti, když se nezapojujete, jak si představuje. Udělá to ale s láskou. "Všechno, co jsem kdy chtěl, bylo šířit pozitivitu a jednotu skrze hudbu", říká dnes v rozhovorech k aktuální studiovce "Smile".

Rodák z Newportu, kterého místní v nadsázce označují jako starostu města, při koncertě vytahuje vzpomínky na to, jak mu jako malému klukovi zemřeli oba rodiče, a tak ho vychovával jeho starší bratr. Říká to ale s nadhledem, dokonce z toho dokáže udělat i vtip a ještě tomu dát poselství o tom, jak si máte jít za svými sny.

A to přirovnání k labradorovi taky není jen takové plácnutí do vody. Ačkoliv totiž vypadá se všemi těmi extravagantními outfity s ostny a dlouhými dready pro starší generaci trochu jako bubák, vedle kterého by si vaši rodiče v metru nesedli, on by jim byl schopný olízat obličej. A ještě by se jich podobně jako svých fanoušků neustále ptal, zda se dobře baví. To proto, že mu na tom upřímně záleží. Chce, abyste se cítili součástí jeho vystoupení a smáli se na něj stejně jako on na vás. Je to jako benzín, který pohání obě strany pódia.

"Víte, byl jsem požehnán tím, že mám čtyři děti", řekne zničehonic. "Ale jedno z nich se už delší dobu potýká se závislostí na alkoholu, a tak bych chtěl věnovat písničku 'Life That's Free' všem těm, kteří mají podobné problémy a bojují s tím, aby je jejich slabost neovládla."

A právě v takových chvílích máte chuť ho obejmout. Víte, že ačkoliv dělá všechno proto, aby se Skindred byli ideální párty kapelou, která vzpomínky na léto dokáže vyvolat i v zasněžené Praze, pořád je to jeden z nás. Člověk jako každý jiný. Jen měl trochu štěstí a svou hudbu dostal k lidem.

Nehledě na to, že od velšské čtveřice nemusíte znát jedinou písničku, abyste se dobře bavili. To, co hraje, se v průběhu let moc nemění, vždy to ale má neuvěřitelný groove a kapela to dokáže vygradovat tak, že i na tak klinicky neposkvrněných místech, jakým bylo loňské O2 universum, začnou růst circle pity jak babky v propršeném září.

V narvaném Lucerna Music Baru, kam se kvarteto vrátilo skoro přesně po třech letech, tomu nebylo jinak. Jen co se začalo skandovat "That's My Jam", jeden třicátník už to nevydržel a vydal se na plavbu na zpocených rukou napříč klubem. A být na to ten prostor lépe uzpůsoben, jistě by se k němu přidali další.

Protože tohle hudba Skindred dělá už dlouhá léta. Povznáší. A vrací na tvář tolik potřebné úsměvy.