První honorář jsem slavnostně propil
Koukám, že jsem přehlídl možnost sem psát! Začnu tím, že napíšu, kde jsem se vzal.
Když někde před třiceti lety jsem si zkusil vymyslet, co budu v životě dělat, a moje tchyně mi řekla, že když furt něco čmárám, mohl bych to taky prodat, řekl jsem si, že to zkusím.
Kreslil jsem vtipy - víc se mi líbí slovo cartoons, ale nemá úplně tradici. Třeba ji zavedu.
Obešel jsem nějaké časopisy a noviny a většinou mě vyhodili (i když jsem byl úplně nejvtipnější ze všech). Někde to udělali slušně, někde se moc nebavili, jenomže, JENOMŽE! Semínko bylo zaseto, a protože mi to v těch redakcích nějak vonělo, zkusil jsem s tou kresbou něco udělat a časem začali být v novinách laskavější a tu a tam mi i něco otiskli.
Dneska to je asi těžko pochopitelné, ale tenkrát tisknout nebo být v novinách, to byla událost.
Když se to stalo poprvé (kde a co to vlastně bylo za obrázek, si nepamatuju), byla to událost.
První honorář jsem slavnostně propil - a ještě asi pár dalších.
Hlavně jsem ale začal chápat, co práce karikaturisty obnáší (a i tak mě to strašně bavilo).
Že mi to vydrží tak dlouho, to by mě nikdy nenapadlo :).
Tahle knížka byla na začátku. A spousta tužek.
Potom ilustrovaná frazeologie Josefa Lady.
Potom Vladimír Jiránek a Vladimír Renčín.
A potom to vyhazování z redakcí, jak už jsem psal. A potom jsem začal chodit do hospody s Honzou Vyčítalem a hlavně, HLAVNĚ(!!) s Michalem Hrdým. Myslím, že jeden čas jsme žili spíš spolu než s někým jiným.
Vtipné je, že jsme měli navzájem pochopení pro naši práci. Já měl respekt o dost větší, Michal už byl velkej a bylo to známé jméno, ale nevzpomínám si, že bychom se obrázkům nějak zvlášť smáli. Byl to prostě způsob života a způsob komunikace, která byla naprosto normální a obyčejná.
Pracovali jsme pro časopis Škr a pro noviny Kuk, které pomalu spěly k zániku, a my si vysnili nový časopis. Mezitím jsme se potkali s klukama, kteří dělali Fámyzdat a na výletě na burčák do Blanska jsme to dali dohromady.
Vydavatel Fidelis Schlee měl pochopení pro to, co jsme vymysleli, a tak vznikl časopis SORRY. Pamatujete?
Byl nekorektní a drzý a moc nás to bavilo.
Ta nekorektnost mi možná trochu zůstala, tak sorry.
Proč povídky Šimka a Grossmanna ilustroval Michal Hrdý a proč je to dobře
Někdy začátkem devadesátých let vystupovali chlapci z Fámyzdatu v divadle Jiřího Grossmanna s takovou půlhodinkou vtipů, hlavně asi Vlado Štancel, Fefík, možná i Vilas a snad ještě někdo. Protože ale bylo divadlo na Václaváku, občas se nás tam stáhlo víc, nejčastěji na bar a tam jsme si dávali ty panáky a pomlouvali hvězdy.
Vzpomínám si, že jsem tu a tam vystupoval s básní:
Pod tím naším mostem
Leží liška s chvostem
Usnula jak zabitá
Protože je mrtvá
... a pak se vracel na bar a byl rád, že jsem v tom divadle, protože na povídkách Šimka a Grossmana jsem vyrostl a koneckonců i proto asi dělám to, co dělám.
Šimek sám byl přísnej šéf, myslím, že úplný abstinent, ale to dění na baru nějak toleroval a raděj chodil spát dřív než všichni ostatní. Já ho tou dobou znával spíš pro to, co jsem si pamatoval z dětství, než co na jevišti dělal tou dobou. Bubílková prostě nebyla Grossmann.
Jednou se ale stalo, že principál přišel osobně a nabídl mi ilustrovat tuhle knížku:
A já, protože opilej a opravdu ne nadšenej momentální produkcí divadla, jsem ho odmítl.
Zároveň jsem mu v dobré víře řekl, že by na tu práci byl lepší kolega Michal Hrdý. A opravdu jsem si to asi myslel, protože Michal byl mnohem šikovnější a lepší než já.
A nakonec to klaplo, Michal neilustroval jenom tuhle jednu knížku, ale asi pět dalších, což už mě trochu štvalo, nakonec šlo i o prachy, ale přežil jsem a vydělal si někde jinde.
Když jsem vystřízlivěl, přišlo mi to trochu líto a pak jsem poprosil Michala, jestli bych alespoň do nějakého obrázku nemohl nakreslit obraz na zeď. A tak tam u jedné povídky na zdi visí obrázek Bezdězu jako vzpomínka na jednu dívku, která tou dobou už vůbec nevěděla, že na ni vzpomínám.
Šimek osobně mi pak jednu knihu povídek věnoval a napsal do ní: Marku Doušovi, se kterým bych se chtěl kamarádit. A já ji při všech těch stěhováních někde ztratil, takže mi to nemusíte věřit.
Ale co už.
