Mít tak den navíc jen pro sebe...
... co byste asi dělali? To je, panečku, záludná otázka! Jestlipak jste o tom někdy přemýšleli? Člověk stále běží v nějakém monotónním rytmu... práce, rodina, běžné povinnosti, občas dovolená... Ale kdyby se vám naskytl jeden den, který by byl tak nějak navíc a vy jste si jej mohli užít podle vlastních představ. Co byste dělali?
Přiznám se, že když jsem tuto otázku uslyšela, v první chvíli mě vůbec nic nenapadalo. Zařadila bych ho mezi ostatní a šla bych dělat běžné věci. Pak jsem se nad tím trochu více zamyslela, že bych ten den neměla jen tak promarnit, měla bych si ho vážit a nějak užít. Začala jsem vzpomínat na své blízké a na své přátele, které jsem už dlouho neviděla, a v tu chvíli mě začaly napadat různé myšlenky, až jsem měla pocit, že pouhých 24 hodin mi určitě nebude stačit.
Zkuste se také zamyslet nad tím, co byste dělali, kdybyste měli den navíc. Letos je totiž přestupný rok a měsíc únor je o jeden den delší. A to by mohl být právě váš den D :).
V klubu Poetika jsme si takovou otázku položili a nyní vám přiblížíme naše sny a přání.
Čas, ten plyne, plyne, plyne
- dny bere a dává jiné,
plyne, roční doby střídá,
bere mnohé, jen věk přidá.
Sotva jaro v květu vzletí,
už se smráká na podletí,
sotva srdce lásku chápe,
už ji mrazivý spár sápe.
Čas je řeka v stálém běhu
vprostřed nehybnosti břehů,
kdo jen pohled v řece smočí,
už se v divých vlnách točí.
Stále vpřed bez spočinutí,
vpřed, kam není k dohlédnutí,
čas plyne a jeho řekou
všichni stejným směrem tekou.
Jen čas v času posloupnosti
dnům se krátí vzdálenosti
- v šeru srdce strach už dříme,
jak na konci obstojíme.
Co vše si lze představit pod pojmem den navíc, kromě toho únorového jednou za čtyři roky, když nevíme dne ani hodiny, kdy naše pozemské představení skončí?
Podle okolností může být den navíc dar, ale i prodloužené trápení. Je rozdíl, jestli vás nečekaný přídavek potká v báječném wellness resortu, nenáviděné práci nebo nedej bože v zavaleném dole.
Den dovolené navíc bych rozhodně strávila na výletě, sportem a večerním pletením u televize (přestože pletení je součástí portfolia mých výdělečných činností, je to jedna z nejmilovanějších).
Pokud projdete zkouškou, která jen zázrakem přinese pokračování života (na chvíli, kdy jsem se na dálnici ve stotřicetikilometrové rychlosti procedila neovladatelným autem mezi dvěma kamiony, jen tak nezapomenu), máte vlastně navíc každý den. V mém případě už dvacet let.
Teoreticky mě podle rodinné doby dožití těch let čeká ještě zhruba třicet (svým předkům bych v cílové rovince nepřála ani vteřinu, natož den navíc – u všech jsme se radovali, že už to peklo mají za sebou).
Zatím děkuju svým strážným andělům za každý nový den a snažím se ho naplnit radostí, barvami a sny, co to jde.
*
… a myslíte vážně, že si budu moci dělat, co budu chtít? Celý den? Opravdu?
Super!!! Tak tedy – upeču chleba, ušiju tašku, vydám se na výlet, uvařím nějaký složitý oběd, dám si s manželem deci dobrého vína, zahraju pár pěkných písniček s kapelou, zazpívám si ve sboru, pořádně se vyspím, dám si pivko u rybníka na pláži, půjdu si zaplavat, navléknu korálky, upletu košík, …
… co říkáte? Že den má jen 24 hodin? A jo…
Tak víte co, klidně si ten den nechte a já si ta svoje potěšení rozložím pravidelně do svých všedních dnů. Aspoň se na ně budu víc těšit a vážit si jich.
*
Co já bych dělala, kdybych měla jeden den navíc?
Tak to vám, lidičky zlatí, momentálně vůbec nepovím. Já mám nyní navíc asi všechny dny. A je jen smůla, že nemohu dělat vůbec nic. Ležím si na zádech a mohu pouze snít o dni, který bych měla navíc. A ten sen, ten vám ráda povím.
Kdybych měla jeden den navíc a pokud by to bylo za jasných teplých dnů, rozjela bych se určitě někam na výlet. A je úplně jedno kam, jak a čím. Pravděpodobně bych jela na kole. Kolo miluji, mohu se kochat krajinou a také se kochám! Vyjedu si u nás do hor, bikebusem na Klínovec. Je to co by kamenem dohodil. Tam nasednu na kolo a užívám si rozhled na hory. Vždycky, když jedu oklikou dolů z kopečků, sem tam zastavím a jdu se podívat, jestli jsou už nějaké houbičky. A i když je nenajdu, vidím všude spoustu nádhery. Viděla jsem v horském potoku černé čápy, o kterých jsem si myslela, že jsou pouze v zoo. Také jsem potkala stádo laní s nádherným jelenem. Přinesla jsem si domů kytičku mateřídoušky, která mi pak v truhlíku krásně rostla. Takto v krátkosti si představuji svůj den navíc.
*
Mít tak jeden den navíc, jen pro sebe, to by bylo skvělé!
Určitě bych se vypravila někam na výlet, někam hoooodně daleko. A nebo raději ne, ne až tak daleko, to bych strávila hodně času cestováním a jeden den má přece jen 24 hodin. Už vím! Vypravila bych se do Brna a navštívila kamarádku, které to už docela dlouho slibuji.
A co bychom dělaly? Nejprve bychom šly na procházku do přírody, protože ona má děsně velkého, roztomilého psa a ten s námi nebude chodit po městě, že. A pak bychom šly určitě do cukrárny, káva a zákusek nesmí na výletě chybět. Až bychom si všechno důležité řekly, jela bych se podívat na jedno zajímavé místo nedaleko Brna, jsou to trosky kláštera Rosa coeli. Zatím ho znám jen z obrázků, ale už samotný název zní docela tajuplně a prý pobyt v těch prostorách působí blahodárně na lidský organismus. I když na kouzla nevěřím, tyto zbytky zajímavých staveb mě přitahují. Věřím, že bych tam vydržela do setmění, udělala poslední fotku a jela zpět domů...
*
Den navíc... to je sci-fi. Ale kdyby k dispozici byl, sedla bych si k šicímu stroji a šila a šila... Teď mi totiž na šití vůbec nezbývá čas, buď hlídám vnoučátka nebo tvořím na Fler. Přitom mám svoji "syslírnu" narvanou krásnými látkami, ze kterých by se to snad šilo samo :).
A nebo další možnost strávit den navíc - setkala bych se se svými přáteli, které teď hodně zanedbávám, zašli bychom si na něco dobrého a pak šli na nějaký pěkný koncert, zazpívat si při kytarách.
Ale stejně si myslím, že bychom se všichni měli na chvíli zastavit, uvědomit si, co je v životě nejdůležitější a podle toho dál žít. Všichni říkáme, že nemáme na nic čas... a pak se něco stane, přijde nemoc a najednou je času na rozdávání.
Proto všichni zvolněme, srovnejme si priority a všechny sny pak budou splněny.
*
Kdybych měla jeden den navíc pro sebe... asi bych ho prožila dle nálady, kterou bych měla při otevření očí po spánku...
Možná bych zasedla k šicímu stroji, možná bych zasedla s pletením v ruce a poslouchala u toho knížku nebo hudbu, možná bych šla na procházku a sedla si na osamělou lavičku a zírala do přírody, možná bych šla na kávu s kamarádkou, kterou jsem dlouho neviděla, možná bych umyla okna, možná bych šla pracovat na zahrádku a možná bych si vzala na hlídání mého milovaného čtyřletého prďolku Míšu. Ale já vlastně vše uvedené žiju.
Asi bych ani den navíc jen pro sebe nepotřebovala, protože jaké si to uděláme, takové to máme. A radost a pohodu si máme dělat stále, nejen když máme čas a den navíc. Ať prší, chumelí, mrzne, svítí slunko, je pod mrakem, je nedýchatelno, vždycky si máme najít to pravé, co nás potěší, nadchne, uspokojí. A mám ráda přísloví: „Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody." Takže když chci, najdu způsob. A co vy?
*
Jak bych prožila den navíc? Záleželo by na tom, kdy bych tento den měla. Kdybych ho mohla prožít v minulosti, chtěla bych být znovu se svým dědou. Určitě bychom šli do lesa na houby. Byl skvělý kuchař, takže by mi vystrojil super oběd, ale nejlepší by byl večer. To by otevřel obrovský šuplík se starými vybledlými fotografiemi a začal vyprávět. Ve vzpomínkách už zase slyším ty příběhy, krásné, ale i smutné. Vždycky říkával: "Neptej se mě, co jsem měl před týdnem k obědu, ale co se stalo, když mi bylo deset, to ti budu vyprávět, to ti byla taková sranda..."
Když bych mohla prožít den navíc v přítomnosti, to bych váhala, jak se mám rozhodnout. Zda být s rodinou, zajet si na výlet, večer si zahrát deskovku a jen tak si spolu povídat a prožít ten den společně. Nebo být sama a dělat si, co chci. Tvořit do mého obchůdku, přerovnat si skříň s ubrousky a korálky, jak to už dva roky plánuji, nebo nedělat vůbec nic, vzít si knížku, pustit si film a jen tak lenošit.
A co den navíc v budoucnosti? O budoucích dnech nepřemýšlím, ani nevím, kolik mi jich budoucnost přinese, a je to tak dobře. Jsem ráda za dny přítomné, jsem ráda, že je mohu žít se svými blízkými a všechno to, co mi každý nový den přinese, vděčně a s pokorou přijímám.
*
Nemám žádný nesplnitelný sen, život mě naučil držet se při zemi. Takže bych den navíc chtěla prožít v kruhu svých nejdražších, dětí a vnoučat. Nikdo by nikam nespěchal a mohli bychom si v klidu popovídat o všem, co nás těší, z čeho máme radost, i to, co nás třeba momentálně trápí. A hlavně se navzájem obejmout a říci si, že se máme rádi, protože zítra už nemusíme mít příležitost. Jen lituji, že jsem na to občas při tom rychlém životním tempu zapomínala a myslela si, že to není až tak důležité. Že přece svou lásku projevuji každodenní péčí a starostlivostí...
Takže přece jen jedno přání mám, takové virtuální. Kdybych se tak mohla setkat s těmi, kdo mi ze života nenávratně zmizeli a kterým jsem už nestihla poděkovat, poprosit o odpuštění mých životních chyb a omylů a povědět jim, že jsem je moc milovala.
*
Minulé jaro můj táta měsíc bojoval na ARO o život. Kromě uší měl hadičky všude, i v konečníku. Dokud byl schopen mluvit (dříve než mu byla provedena tracheostomie) pořád opakoval: "Umřít, umřít..." Nevím, co bylo horší - dívat se na jeho utrpení nebo na zhroucenou maminku, která není schopná bez něj samostatně fungovat... Stal se zázrak a tatínek se vrátil do plnohodnotného života. A já si intenzivně užívám s ním "dny navíc". Vždyť je toho ještě tolik, na co jsem se ho nestihla zeptat...
Před měsícem mi zemřela kamarádka z mládí. Bylo jí dvaapadesát, cévní mozková příhoda. Další zastavení na mé cestě života - v té truhle jsem mohla ležet já...
Nevím, kolik dní navíc ještě dostanu... ale slíbila jsem si, že je neproflákám ve virtuálním světě. Ten opravdový není sice tak líbivý jako ten na obrazovce, ale i on je barevný... a není kýčovitý ani vylhaný.
*
Měsíce, dny, roky letí,
hned jsme dvakrát plnoletí
a dál ještě větší chvat
- nestačíme počítat.
Nač počítat, lámat hlavu,
čas nad námi vždy je v právu
- líp je střídat krásu dní.
Sotvaže se rozední
sbírat krásu z vůně kvítí,
z rosy na pavoučí síti,
každý den nás v štědrosti
krásou sterou uhostí.
Ať měsíce, roky pádí,
když tvoje dny láska hladí,
když se můžeš radovat,
že máš komu lásku dát.
*
Básní jsme začali a básní i skončíme, jsme přece klub Poetika! A tyto skvělé básničky jsme si s dovolením půjčili od paní Košíkové.
Budeme rádi, když se o své sny podělíte v komentářích pod článkem.
Úvodní foto: Když duše promlouvá - kniha, která se může stát vaším láskyplným průvodcem na cestě k sobě samým od Ilony Šplíchalové, Fler.cz
