Nečekejte, až všechno bude bezva, v životě hledejte naději, říká odbornice na pozitivní psychologii

Jakmile padne slovo naděje, kdekomu v hlavě zazní Havlův citát o tom, že naděje není přesvědčení, že věci dobře dopadnou, ale že mají smysl bez ohledu na to, jak dopadnou. A Alena Slezáčková s tím vřele souhlasí. „Ten výrok přesně zachycuje podstatu, totiž něco, co nám naději pomáhá odlišit od falešného očekávání, iluzorních představ, že všechno bude bezva. Nebude. Ta slova ale krásně zachycují velmi silnou souvislost naděje a prožívané smysluplnosti,“ říká pedagožka a výzkumnice Masarykovy univerzity, jež v Česku prosazuje pozitivní psychologii.

Vy máte pro naději několik akademických definic. Jaké to jsou?

Ano, ona totiž nepanuje obecná shoda na jedné. První vnímá naději jako pozitivní emoci podobně jako štěstí nebo radost, primárně ji ale prožíváme v situacích, které nejsou pozitivní, a my ji potřebujeme, aby nám pomohla věci zvládat. V tzv. kognitivní teorii naděje se její autor Rick Snyder zaměřuje spíše na to, jak přemýšlíme, oč nám jde, co si přejeme a jak se k tomu dostaneme. Zjistil, že lidé, kteří jsou úspěšnější a spokojenější, jsou proti těm méně šťastným a úspěšným jiní v tom, že si dokážou klást konkrétní cíle, úkoly si rozdělit na dílčí kroky, a když se něco zkomplikuje, jsou flexibilní v hledání jiné cesty k cíli. Neupadají do deprese a bezmoci, udržují si energii a motivaci a připomínají si, proč je to důležité.

Co další pohledy?

Třetí je koncept takzvané prožívané naděje od Andrese Kraffta, který chápe naději v hlubším slova smyslu jako základní důvěru v pozitivní výsledek, která se objevuje i v náročných životních situacích, které sami nemáme plně pod kontrolou. A čtvrtý pohled je Seligmanův a Petersonův, ti vytvořili klasifikaci silných stránek charakteru, kam řadí i naději a optimismus. Ukazuje se, že naděje je jedním z důležitých zdrojů duševní pohody a životní spokojenosti a úspěšnosti.