Blíží se Velikonoce a k nim neodmyslitelně patří zdobení vajíček. Doma barvíme vejce hlavně v cibulových slupkách. Přijde mi to rychlé, snadné a takové na jistotu. V naší malé zelenině za rohem mají už od zimy bedýnku, kde přebytečné slupky schraňují, protože je kolem svátků po nich sháňka. Takže hádám, že to není jen moje oblíbená metoda.

Pro potřeby něčeho nového do časopisu Amos jsem se vrhla do barvení v čerstvém červeném zelí a můžu říct, že tato technika to tedy vyhrává na plné čáře. Pokud použijete bílá vejce, vězte, že ta krásně modrá barva v kombinaci s bílými obtisky prvních jarních rostlinek je naprosto parádní.

Materiál a pomůcky:

  • vajíčka v bílé skořápce
  • červené zelí, rostliny
  • nůž, silonky nebo gáza, gumičky, nůžky, hrnec
  • ocet, sůl
  • sádlo na vyleštění, ubrousek

Do hrnce se 3 litry vody nakrájíme malou hlávku čerstvého červeného zelí. Vaříme jednu hodinu.

Po hodině zelí vyjmeme a do vzniklého výluhu nalijeme 5 polévkových lžic octa a nasypeme polévkovou lžíci soli.

Na barvení červeným zelím lze použít jak hnědá vejce, tak bílá, na těch modrá barva přece jen lépe vynikne.

Vajíčka umyjeme a pečlivě osušíme. Přiložíme lístečky hladkou stranou na vajíčko. Použili jsme petržel, kapradinu, jahodník, vlaštovičník.

Poprosíme někoho, aby přidržel čtvereček gázy nebo silonky, položíme na něj vejce s listy a pevně zagumičkujeme. Pružná látka udrží listy na místě.

Do vody vložíme vejce v punčochách a vaříme mírným varem 15 minut. Poté necháme ležet ve vodě do zchladnutí.

Z vychladlé vody vyjmeme na zkoušku jedno vejce. Obtisky by měly být jasně patrné, pokud ne, necháme ležet v barevné lázni delší čas.

Odstraníme všechny gumičky, punčochy a rostlinky, vajíčka opláchneme vodou a osušíme.

Nakonec stačí na ubrousek nanést trochu sádla nebo oleje a vajíčka vyleštit. Pozorujeme krásné detaily obtisknutých rostlin.

 

Autorka/foto: Michala Šmikmátorová 

 

 

AMOS číslo 1/2024

Fler.cz - časopis Amos číslo 1/2024

Milí přátelé,

je tu jarní číslo, a vrháme se tak do dvacátého prvního ročníku časopisu Amos. Jelikož mi bylo ctí být u samotných myšlenek na jeho vznik, řeknu vám, urazil, chlapík, pěkně dlouhou cestu. Přála bych si, aby byl i nadále inspirací a dobrým společníkem pro všechny kreativní lidi a abyste v něm nacházeli potěšení a samé užitečné nápady. Listování v papírovém časopise snad vždy bude lepším zážitkem než klikání myší a otáčení kolečkem nahoru a dolů, bylo by skvělé, kdyby to tak vydrželo.

Co mě za ty roky nepřestalo bavit, jsou články o tvůrcích, umělcích a řemeslnících. Je to nesmírně zajímavé a obohacující poznávat životní pouť a dílo tak inspirativních osobností. Je to veliký dar, umět vyjádřit své emoce, myšlenky a pocity fotkou, malbou nebo třeba sochou. Skrze umělecká díla si mohou lidé porozumět, napojit se na sebe a ani nemusejí hovořit stejným jazykem.

Na výstavu Blanky Šperkové jsem zavítala s dětmi celkem náhodou při nedělním deštivém toulání Brnem a nestačila jsem žasnout, co všechno lze z obyčejných barevných drátů vytvořit. Dětičky už dávno povykovaly k odchodu, ale já se nemohla od těch drátovaných postaviček odtrhnout. Tak krásné výtvarné zpracování, tolik propracovaných detailů, neskutečný řemeslný um. Silně to na mě zapůsobilo, přišlo mi to dojemné, jak lze zhmotnit dětské malůvky v něco hmatatelného, figurku, kterou lze vzít do ruky. Je to věčná vzpomínka na nekonečnou dětskou fantazii. Malou reportáž s fotkami z výstavy Babka Šperková & Marianka, Adámek a Darjanka a povídání o nevšedním drátenickém umění Blanky Šperkové najdete o pár stránek dále.

Místy jsem si u přípravy článku vzpomněla na svoji babičku. Poslední dobou často říkává, co všechno chtěla tvořit, naučit se, prožít, ale nebyl na to čas. Moje babička Jiřina má 94 let a život strávila starostí o druhé. Onehdy mi říkala, jak lituje, že se nemá k čemu vracet, když už je sama a čas má. Už jí zbyly jen ty obrazy. Divím se, jakéže to obrazy má na mysli? Když prý koukne na mraky, linoleum v čekárně u doktora, kámen v předzahrádce, prasklou omítku, korunu staré meruňky v zahradě, hned uvidí ve všem nějaký obraz. Prostě mrkne a je to tam. Smějící se tvář, prapodivné zvíře, ryba se sloním chobotem, tygr s motýlími křídly plachtící po obloze do dalekých krajů. Chvilku jsem na ni koukala a povídám, babi, já to mám taky a náš Jirka jakbysmet. Babička se usmála a povídá, no, nevím k čemu je to dobrý, ale je to krásný, že? Je. A věřím, že lidí s touto schopností je spousta.

Pečujme o své dary, talenty, nadání a realizujme své sny, než bude na vše pozdě. Krásné jarní dny!

Michala Šmikmátorová
šéfredaktorka

Větev