Cena zlata

PGA TOUR
Cena zlata

O co bychom přišli, kdyby se hrálo bez cutu a vydělal by každý


BĚHEM INTERVIEW, jež NBC vedla s Tigerem Woodsem těsně před tím, než ho uvedli do Síně slávy golfu, dostal mimo jiné otázku, na který ze svých úspěchů je nejvíc hrdý. Bez váhání odpověděl: To, že na PGA Tour prošel 142 cuty za sebou, což je historický rekord.

Woods dodal: „Člověk má někdy špatný den, někdy má při svém startovním čase smůlu na podmínky, někdy se prostě necítí dobře, nic se nedaří. Výpadky jsou přirozené. A mně se přesto víc než šest let nestalo, že bych neprošel cutem. Na to jsem ohromně pyšný.“

Je výmluvné, že hráč, který má ve sbírce všechny myslitelné trofeje a dosáhl všech možných triumfů, považuje za svůj největší úspěch to, že dokázal být týden co týden aspoň nad- průměrný.

Před nějakou dobou jsem při turnaji v Riviera Country Clubu pozoroval v zapadajícím slunci Jona Rahma, jak s vědeckou pečlivostí zkoumá dvoumetrový putt. Prohlédl si ho z obou stran. Dvakrát si zkontroloval, k čemu došel, a pak ještě jednou. Probral to s kedíkem. A přitom ztrácel 16 ran na vedoucího hráče.

Proč tak lpěl na zdánlivě bezvýznamném puttu? Protože na té jamce turnaje Genesis Invitational musel uhrát nervy drásající par, aby prošel cutem – a Jon Rahm nesnáší, když cutem neprojde. Každý profesionál to tak má. Cut po 36 jamkách patří k profesionálnímu golfu už celá dese- tiletí. Díky němu v golfu existuje pojetí odměny za výkon, jaké je ve světě sportu unikátní. Fotbalisté dostanou výplatu, ať už v daném měsíci vyhrají čtyři ligová utkání, nebo je všechna prohrají s celkovým skóre 0:15. Totéž platí pro hokej, biatlon, cyklistiku... Dokonce i tenista, který na turnaji vypadne hned v 1. kole, dostane nějaké peníze. Ale pro golfistu platí: Neprošel jsi cutem, nedostaneš nic.

To vše ale možná bude brzy věcí minulosti. Cut po 36 jamkách by mohl potkat stejný osud jako pumpky nebo tomelové drivery – podivné pozůstatky časů dávno minulých. Přinejmenším tedy v nejvyšších patrech mužského golfu. Po více než dvou letech mlžení totiž nejnovější rival americké PGA Tour, LIV Golf Investments, sponzo- rovaný saúdskými penězi a s Gregem Normanem v čele, zveřejnil několik podrobností k projektu. Půjde o sérii osmi turnajů na 54 jamek (LIV je římská číslice pro 54 a možná si vzpomenete, že Norman vedl po 54 jamkách všechny čtyři majory, ale vyhrál jen na jednom (i když na The Open hned dvakrát) a tyto turnaje se budou konat v USA, Evropě, Asii a Saúdské Arábii. Na všech se bude hrát bez cutu a i hráč, který skončí poslední, si odnese 120 000 dolarů. Kromě toho dostanou všichni účastníci sedmimístné dolarové sumy jako startovné. Jde o podobný formát, jaký plánovala Premier Golf League, jiný projekt, který chtěl konkurovat PGA Tour, leč neuspěl.

Vlastně docela chápu logiku, která se skrývá za turnaji s omezeným startovním polem a s prize money pro všechny – sponzoři i fanoušci chtějí koneckonců vidět největší hvězdy. Jenže je tam jedno velké ALE: Fanoušci tu šarádu prokouknou a nebudou mít zájem sledovat, jak si multimili- onáři nacpávají kapsy dalšími penězi jen za to, že se milostivě dostavili.

Na PGA Tour je startovné zakázáno, ale její představitelé zvažují, že by na různých místech po světě pořádali i několik turnajů s omezeným star- tovním polem a jistotou výdělku pro všechny účastníky. Takový koncept má samozřejmě obrovskou přitažlivost pro hráče na tour, kteří po akcích s jistotou prize money prahnou už desítky let.

Zatímco v kolektivních sportech totiž nesou veškeré náklady na účast sportovců jednotlivé kluby, členové PGA Tour si všechno platí sami. Zpá- teční letenka ekonomickou třídou v rámci USA vyjde v závislosti na tom, odkud kam letíte, na 200–800 dolarů.

Hráč zaplatí kedíkovi za každý turnaj základní mzdu 1500 až 2500 dolarů plus osm procent z případného výdělku (deset procent, pokud vyhra- je). Trenérovi platí dvě až tři procenta z prize money, ale jen v případě, že trenér nejezdí na turnaje s ním – pokud ho chce mít aspoň občas na turnajích, bude to spíš pět procent. U top hráčů přičtěte ještě vlastního fyzioterapeuta a kuchaře. Náklady na ubytování se dost liší; někdy hráč během turnaje přespává u přátel nebo u nějaké hostitelské rodiny zdarma. Pokud jde do hotelu, zaplatí v průměru tak 300 dolarů za noc. Ale když si chce v týdnu majoru pronajmout domek, kde s ním bydlí i rodina a další doprovod, může jít i o 15 000 dolarů. Výdaje naskakují rychle a je pak hodně těžké skousnout, že si po pátku balíte kufry bez jakéhokoli výdělku, který by vás dostal do černých čísel.

Přitom určitá forma zaručeného výdělku už existuje, a dokonce ještě poroste –akorát se nevyplácí přímo po turnaji. Zákaz startovného už se totiž léta obchází tak, že hráč uzavře dohodu se společností, která sponzoruje některý z turnajů PGA Tour, a smluvně se zaváže, že na tomto turnaji nastoupí. Když teď vzniká PGA Tour saúdská konkurence, mají ti nejlepší hráči proti tour páku a ta musela zareagovat nabídkou dalšího příjmu – programem Player Impact. V rámci něj se v příštím roce rozdělí 50 milionů dolarů mezi hráče, kteří k tour poutají nejvíc pozitivní pozor- nosti, přičemž „první cenou“ je deset milionů. Navíc každý, kdo objede alespoň 15 turnajů v sezoně, dostane jako bonus 50 000 dolarů. I turnajové prize money a odměny ve FedExCupu stále strmě rostou, a to nemluvíme o štěd- rém penzijním fondu. Ale smlouvy za to, že budou startovat na turnajích, tour pořád hráčům nenabízí a jim se ani tak nevede finančně vůbec zle.

Ty největší hvězdy si jen na sponzorských smlouvách přijdou na víc než deset milionů dolarů ročně a kolem 40 členů tour dostane od sponzorů milion a víc. To vše bez jediného švihnutí holí. Paradoxem je, že hlavní příčinou toho, že golfisté mají tak štědré sponzorské smlouvy (čtyři ze šesti nejvíc vydělávajících sportovců historie podle současného žebříčku Forbes jsou golfisté), je to, že v očích veřejnosti nejsou tak posedlí penězi jako hráči v kolektivních sportech. Vyjednávání o sponzorských smlouvách se odehrávají za zavřenými dveřmi a nestává se, že by se golfisté odhlašovali z turnajů proto, že jim nevyhovuje znění smlouvy.

Jenže důvodem, proč hráči opouštějí PGA Tour s její dlouhou historií a dávají přednost nejistému projektu s pochybným financováním, jsou právě peníze. Saúdové nabízí velkou hromadu petrodolarů a hráči si z ní něco uloupnou, i když nastřílí 83 v každém kole. Klidně hráčům přeju, ať si vydělají tolik peněz, kolik jen jde, ale to přece může dnešní profesionál dělat řadou různých způsobů a ne jen prostřednictvím výdělků z turnajů – ty jsou naopak poslední baštou spravedlivého přístupu, kdy je výše odměny přímo vázaná na zahrané skóre. Pojďme to tak nechat. Když se vzdáme konceptu, při němž každý hráč ve startovním poli začíná s nulou v kolonce výdělků a aspoň část svého živobytí si musí uhrát holemi, přicházíme o něco, co má cenu zlata. Tato „odměna za výkon“ představuje pro golf konkurenční výhodu, přispívá k jeho neodolatelnému kouzlu a rozhodně si zaslouží, abychom si ji hýčkali. Když zrušíme cut, už nikdy neuvidíme světového golfistu č. 1, jak při ztrátě 16 ran na vedoucího hráče dělá možné i nemožné, aby proměnil dvoumetrový putt, jako by mu hrozilo, že jinak půjde spát bez večeře.

Mimochodem Rahm ten putt proměnil a radoval se z toho tak, jako by právě vyhrál celý turnaj.