Nebojte se chybovat. Nejvíc se naučíte, když budete zkoušet těžké věci, radí expertka z Harvardu
Chyby a selhání mohou člověku přinést víc, než když se všechno povede hned. Musí to být ale ty správné chyby, říká Amy Edmondsonová z Harvardovy univerzity, odbornice na management a psychologickou bezpečnost, která nedávno navštívila pražskou soukromou školu Newton univerzity. Profesorka ekonomické fakulty je autorkou knihy o správném druhu neúspěchů, která v budoucnu vyjde i v češtině.
Čím to je, že si dodneška pamatuji ze školy ty největší chyby a ne to, co se povedlo?
Z různých důvodů v naší paměti chyby vyčnívají. Jsou plné emocí – mohou bolet, mohou být trapné. Obvykle to nejsou šťastné vzpomínky. Ale upřímně, spousta věcí, které dovedeme, by nebyla možná, kdybychom si ze začátku nepřipouštěli selhání.
Poslechněte si rozhovor Martina Srba s Amy Edmondsonovou, odbornicí na management a psychologickou
Nejjednodušším příkladem je, když se dítě učí jezdit na kole. Než zakusí tu radost a svobodu, mockrát spadne. Není dítě, které by prostě nasedlo a jelo bez chyby.
Myslíte si, že je dobré se podělit o svoje chyby? Říkat si historky a zasmát se jim...
Myslím, že roste povědomí o tom, že selhání patří k životu a také k úspěchu. Existují rituály jako večírky chyb. Lidé jsou tam otevřenější a přináší jim to radost, že v tom nejsou sami. Vy jste omylní, my jsme omylní.
Na druhou stranu nejsou všechny chyby stejné a všechny nejsou dobré.
Děti častěji pijí energetické nápoje, přibývá i vaperů. Naopak čtvrtina deváťáků se zcela vyhne alkoholu
Číst článek
Co je tedy podle vás ten správný druh chyby?
Dobré chyby jsou nechtěné výsledky dobře promyšlených pokusů. Třeba: zkusila jsem podnikat, ale nevyšlo to. Zkusila jsem hrát hokej, a nešlo mi to. To je v pořádku, není v tom nic doopravdy trapného.
Kdežto když jenom nedáváte pozor nebo se dostatečně nesnažíte, tak to nejsou ty chyby, o kterých mluvím. Ty nám nepřinášejí potřebné zkušenosti.
Dobré chyby znamenají krok vpřed na obtížné a nejisté cestě. Hrubé chyby, kterým jsme se mohli vyhnout, nebo případy, kdy se sešlo několik nepříznivých okolností, nešťastné náhody nebo nepozornost – to nejsou chyby, kterých bychom si měli vážit.
Na druhou stranu existují tím pádem i špatné úspěchy, kdy se něco povedlo, a nevíme proč?
Někdy máme prostě štěstí. Mezi úsilím a úspěchem není přímá úměra. Můžete se hodně snažit, a přesto to nevyjde – jako vědec nebo jako podnikatel.
Jindy ale uspějete jenom díky štěstí, nevíte jak. Není to opakovatelné. Můžete pak říct, že to je špatný druh dobrého.
Přece jen ale i ze štěstí máme radost, zatímco selhání se bojíme. Jak se to dá překonat?
Pomalu. Zaprvé tím, že budeme otevřenější a uvědomíme si, že jsme chybující lidské bytosti. Druhý způsob je, že svá selhání investujeme jako klenot v pokladnici. Když napíšu vědeckou práci, pošlu ji do odborného časopisu a zamítnou ji, cítím se hrozně.
Generace, která se odpojí? Víc než třetina dospívajících v USA ví, že tráví příliš času na mobilu
Číst článek
Zamítnou ji s celou řadou připomínek. Nečtu je ráda, ale potřebuju to. Předělám práci podle nich, pošlu ji do jiného časopisu a tam ji už vezmou. A to je skvělý pocit.
Za chvíli budete přednášet studentům Newton univerzity, která vás pozvala do Česka. Napadá mě, že žáci zažívají i zkoušky, kde nedostanou takovou druhou možnost…
Je to těžké. Školy by hlavně měly připravit žáky na to, aby se celý život učili. Když je ale připravují hlavně na zkoušky, není to dobře nastavené. Je to zaměřené na výkon, ne na učení. Děti nebudou chtít riskovat, i když by jim to něco přineslo.
Školství by mělo vyvážit napětí mezi tím, že musí připravit na zkoušky, a mezi nastavením mysli na učení a růst. Nejvíc se naučíte, když budete zkoušet těžké věci, ne lehké. Metodou pokusu a omylu se stanete chytřejšími než včera. A v tom spočívá to cenné, ten cíl.
