Být dobrým tátou: Nebojte se říct šéfovi, že chcete být s dětmi. A dětem čas nelinkujte, radí expert
Doménou Davida Škrobánka jsou lidské zdroje. Po rozvodu ukončil kariéru v Londýně a rozhodl se mít v životě na prvním místě své děti. Být dobrým tátou se stalo jeho tématem i srdečním projektem. Dobrý táta natáčí podcasty, organizuje konference a snaží se proměňovat pohled společnosti na roli táty. „Nejlepší je vypnout. Děti žijí v přítomnosti. Děti neplánují,“ vysvětluje David Škrobánek v pořadu Host Lucie Výborné.
Když někdo pracuje v podniku, chce být dobrý táta, jde za svým šéfem a řekne: „Podívej se, já bych potřeboval víc času na to, abych mohl být se svými dětmi,“ tak to většinou nejde. A dokonce bych řekla, že i ti chlapi, kteří o to velmi stojí, se to třeba bojí svým šéfům vůbec říct. Jak na to?
To je ten kámen úrazu, to jste řekla přesně. Řekla jste „půjde za svým šéfem“, ale většina z nich nepůjde. Protože většina nás chlapů žije pořád v tom stigmatu, že jsme ti mačo a že musíme být silní. A to si musíme udržovat před kamarády, v práci, a tak dále.
Lidé za mnou nejvíc chodí, až když se jim rozpadá rodina. Chci, aby za mnou chodili: „Budeme mít dítě, chci být dobrý táta“, říká David Škrobánek
Takže se bojím přijít říct „já chci být více s dětmi“, protože je to považováno ve společnosti jako něco zženštilého — a to přece nechceme. Takže spousta lidí to nedělá. I díky tomu vznikl Dobrý táta — že jsem pochopil, že všichni chtějí být s dětmi, ale nikdo o tom nemluví.
Takže já se pak bavím s těmi chlapy a oni řeknou: „Já nevím, jak to mám tomu šéfovi říct. Já se bojím.“ Říkám: „Proč se bojíš? Vždyť to jsou přece tvoje děti. To je ta nejdůležitější věc.“ Bojí se. Jde to, ale musím si v sobě prvně srovnat, že je to pro mě to nejdůležitější.
Pracujete v několika modelech: Proměna muže v tátu. Rodina, práce a muž. S dětmi si nevím rady. Rodina se rozpadá. Sešívaná rodina. V jaké fázi se k vám ti lidé nejčastěji dostanou?
Ke mně chodí nejvíce právě v té čtvrté a to znamená: rodina se mi rozpadá, teče mi do bot a najednou jsem zjistil, že „můžu přijít o dítě“. Vím jako muž nebo většina z těch mužů, že to už nedávám. To už je náročné. Tady je právník, tady je soud. Anebo žena mi sebrala dítě nebo soud něco rozhodl a už to nezvládám.
Slyšel jsem nedávno krásnou větu, že když už si jdou chlapi povídat o těch věcech, nejdou si povídat v tom smyslu, že by šli hledat řešení, ale chlap přijde a sdělí, jak to vyřešil.
Pak řekne ten druhý, jak to vyřešil, a možná se mezi sebou inspirují, ale neřeknou: „Hele, to je dobrý nápad.“ Chceme to vyřešit a být úspěšní. Proto chodí za mnou nejvíc, když se jim rodina rozpadá. Mám tady průser a už si nevím rady.
Když je dítě v nemocnici vzhůru, měl by u něj rodič mít své místo, zdůrazňuje iniciátorka projektu
Číst článek
Chci, aby to bylo na začátku: „Budeme mít první dítě, chci být dobrý táta.“ A takoví mladí teď jsou, s jedním jsem natočil podcast a je to skvělé. Táta se mění, může se celý život celé rodiny úplně změnit. Nemusím čekat, až se mi rozpadne rodina.
Mně přišlo zajímavé stadium S dětmi si nevím rady. Jako že mám volno, mám před sebou krásný víkend a nevím, co budu dělat se svými dětmi?
V práci jsme většinu pracovního dne. Rozdáváme tam úkoly, tady máme nějaký plán, tady máme porady, naše kalendáře jsou plné... A teď přijdeme domů a snažíme se častokrát organizovat ten čas — půjdeme tady do jednoho podniku, půjdeme na hřiště...
Spousta z nás je takových organizačních a akčních a myslíme si, že to musíme dělat. Ale dítě si častokrát chce jenom poskládat puzzle nebo hrát karty. A ono to může být tak jednoduché. A to nejdůležitější je vlastně to, že já to častokrát nemám pod kontrolou. To dítě si to chce dělat nějak jinak a my tam tu kontrolu chceme dávat.
Proč potřebujeme mít pořád věci pod kontrolou?
Opravdu vzorec toho muže-lovce — tam to chcete mít pod kontrolou, tam nechcete, ať na vás ta šelma někde vyskočí. A to pořád máme v sobě.
Ale to je přece hrozná iluze. Nemůžete mít život pod kontrolou. Můžete mít určité věci zorganizovány, ale jak můžu vědět, že zítra tady ještě budu a že mě nepřejede autobus. Je to všechno iluzorní...
Budu s vámi souhlasit, ale většina lidí jede podle kalendáře. Chci se s někým domluvit a on řekne: „Hele, za tři měsíce tady mám v devět hodin čas.“ Má takhle nalinkovaný čas. Je to šílené, ale jedeme v tom. To je dnešní společnost.
‚V extrémní vysílenosti člověk pozná svoje limity.‘ Novinářka Uhlová odjela za prací do Evropy
Číst článek
Takže rada zní: nelinkovat čas svým dětem, když s nimi chceme strávit kvalitní společný čas?
Přesně tak. Nejlepší je vypnout. Děti žijí v přítomnosti. Děti neplánují. Děti si řeknou: hele, kdy už tam budeme? Klasická otázka, když vyrazíme na cestu. My jsme pořád naspeedovaní, počítač nemůžeme odložit.
Telefon je v dnešní době v podstatě peklo. Ale opravdu to chce udělat — vypnout, jít na procházku, na hřiště, nechat doma mobil a užít si to tam. Kolik lidí řeší vyhoření, protože jedou pořád na ten kalendář... Zkuste si užít sobotu s dítětem bez mobilu. Načerpáte tolik energie jako nikdy.
Jak tráví David Škrobánek čas se svými dětmi? Mohou na konferenci Dobrého táty i ženy? Probíhá ve firmách mezigenerační dialog? Poslechněte si celý rozhovor výše.
