fbpx

Rozhovor: Obsedantně kompulzivní porucha je krutý diktátor, který nám bere svobodu 1 fotografie
Zdroj: Shutterstock

Rituály dávají našemu životu řád a klid. Jenomže někdy se náš rituál stane obsesí. Pak se roztáčí kolotoč, který postupně nabírá na obrátkách a je dost těžké z něj vyskočit.

Zveřejněno: 8. 4. 2024

Snad každý z nás tu a tam několikrát za sebou zkontroluje, jestli zamkl dveře, vypnul žehličku nebo vypojil rychlovarnou konvici. Většinou za to může naše roztržitost a nesoustředěnost, kdy děláme věci automaticky, a přitom jsme v myšlenkách někde jinde. Když se ale vtíravé myšlenky na to, že naše opomenutí způsobí katastrofu – např. požár, objevují denně, a jestliže nás stále něco nutí provést následnou kontrolu, je to problém, který je potřeba co nejdříve řešit. Jedná se totiž o obsedantně kompulzivní poruchu. O této poruše budeme hovořit s Marií Funke, vedoucí psychologické a psychiatrické kliniky Adicare.

Běžná představa o OCD je, že si neustále myjeme ruce, několikrát za sebou kontrolujeme, jestli jsme zamkli, že chodíme jen po „černých“ dlaždicích apod. Ale co to ta obsedantně kompulsivní porucha skutečně je?

Máte pravdu. Každý si přestaví člověka, který si opakovaně a nesmyslně často umývá ruce nebo zarovnává předměty do řady. To je ale zúžený pohled. OCD se řadí mezi úzkostné poruchy, podobně jako třeba sociální fobie, panická porucha a další. Navenek se projevuje nutkavými opakovanými, iracionálními akty jakéhokoliv chování nebo i myšlenkových rituálů, například zaříkávání, odpočítávání číselných řad a podobně. Pokud bychom nemluvili odborným žargonem, tak bych řekla, že OCD je krutý diktátor, který postupně rozkrade naši myšlenkovou i behaviorální svobodu, tedy svobodu chování.

Příklad za všechny

Své o tom ví čtyřicetiletý Honza, který i přes svou nesoustředěnost způsobenou obsedantně kompulzivní poruchou (OCD) vystudoval vysokou školu a uplatnil se na pozici IT. Svým jemným humorem a schopností dělat si legraci sám ze sebe úspěšně skrývá své celoživotní trápení.

Od dětství potřeboval mít jakýsi řád. Bojoval s vnitřními strachy a stresy. Na základní škole se potýkal s nepřijetím. „Jako introvert jsem měl rád svůj klid a stresovalo mě téměř všechno spojené se školou. A to nejen zkoušení, ale i bavení se se spolužáky o přestávkách. Navíc jsem býval dost často nemocný, takže jsem ve škole nikdy moc nezapadl,“ vzpomíná. Přestože už tenkrát tu a tam zhasl a rozsvítil několikrát za sebou, nebylo to nic, co by ho příliš omezovalo.

OCD je úzkostná porucha, tudíž nijak nenarušuje nebo nesnižuje inteligenci postižených. Opravdu to nejsou hlupáci, kterým by nedocházelo, jak je jejich jednání iracionální. Naopak, drtivá většina má náhled a často i marnou snahu své chování změnit.

Plnohodnotně OCD udeřila na vysoké škole, protože se na Honzovi podepsaly vypjaté chvíle v podobě zkoušek. Že má problém, si uvědomil v MHD, kde každý den trávil dvě hodiny. „Většinou jsem si během cesty četl. A právě tam to začalo. V prvním kroku při otáčení stránek, kdy jsem se – nejdříve čas od času a později pokaždé – vracel na stránku předchozí, jestli jsem tam všechno dočetl. Pak jsem začal podobně ,kontrolovat‘ i odstavce; a ve finále jsem se dostal k tomu, že jsem několikrát za sebou četl i skoro každé slovo,“ říká.

Onemocnění se ale prohlubovalo a ve finále tyto nutkavé potřeby stále něco opakovat zasáhly běžné každodenní činnosti, jako je psaní, sledování filmů apod. „Když jsem sledoval videa na YouTube nebo film na počítači, tak jsem ho neustále přetáčel zpátky. Jinými slovy, jako člověk, který pomalu dokončoval studia věnovaná informacím a médiím, jsem začal být v podstatě dokonale ,paralyzovaný‘ všemi druhy informací a médií,“ vypráví.

Poměrně rychle poté, co se u Honzy OCD projevila, pochopil, o co se jedná, a vyhledal odbornou pomoc. Docházel na psychoterapie, užívá antidepresiva, která mají jeho nutkavé jednání a úzkostné stavy utlumit. „Antidepresiva bohužel nefungují zrovna rychle, a tak trvalo řadu měsíců, než jsem zaznamenal změny k lepšímu. Ale nakonec se mi podařilo studia dokončit.“

Přesto nemá vyhráno. Díky léčbě ustoupily nejnepříjemnější projevy, nikdy ale nezmizely úplně. „Jen mi třeba to čtení netrvalo šestkrát tolik, ale například jen třikrát tak dlouho, než když jsem problémy vůbec neměl. Což je samozřejmě kromě studií poměrně zásadní překážka a komplikace i ohledně práce; zejména pak v mých vysněných médiích, protože většina médií zkrátka funguje na rychlost a na průběžné deadliny.“

Zkrátka OCD Honzu stále poměrně výrazně limituje a trápí. Zatím však nenašel vhodné řešení. „Rychlost, nebo v mém případě spíše pomalost, je poměrně zásadní problém v podstatě u jakékoliv práce, i kdybych měl třeba sedět někde v kanceláři nebo u pokladny. Z toho důvodu tedy v podstatě celý svůj pracovní život funguji jen formou občasných brigád nebo nějaké externí spolupráce jako ,ajťák‘ s OSVČ (a primárně na home office). Finančně to samozřejmě není nijak příznivé, protože to jsou většinou jen občasné projekty či částečné úvazky; a to zase ve finále příliš neprospívá mé ,psychické pohodě‘; takže je to takový začarovaný kruh. A žádnou velkou podporu nemám bohužel ani u rodičů, pro které něco jako úzkosti či OCD v podstatě ani neexistují,“ říká.

Související…

Když mysl příliš zaměstnávají detaily. S OCD žije až 8 procent populace
Adéla Fojtíková

Vyhlídky do budoucna nemá příliš optimistické. Alespoň dle svého mínění. „Přinejlepším to bude stejné, ale reálně se to bude spíše zhoršovat. Poměrně velkým problémem je pro mě i únava. Vždycky jsem špatně usínal a nikdy jsem se v noci pořádně nevyspal; přičemž úzkosti a OCD spánek ještě zhoršují. Kromě toho stárnu, tak jsem rok od roku trochu unavenější (a pomalejší) a stále častěji mě začínají zlobit i další orgány, jednou záda, podruhé srdce, potřetí třeba ledviny; tak nepříliš optimistické jsou i ostatní dlouhodobé vyhlídky, ať už pracovní, finanční, nebo osobní, jako je profesní růst, vlastní bydlení, vlastní rodina nebo budoucí důchod. To jsou všechno oblasti, na které, upřímně řečeno, většinou raději ani nemyslím, protože to bohužel není nic pěkného.“

Honzovo vyprávění je i pro mě samotnou dost překvapivé. Znám ho už nějaký ten rok a vždy si sám ze sebe umí dělat legraci. Rozhodně nepůsobí jako člověk, který by se poddával svým „bolístkám“. „Snažím se zůstat alespoň trochu optimistou. Stále můžu něco dělat a stále můžu i relativně normálně fungovat ve společnosti. Možná, že jednou vyhraju ve Sportce a nebudu muset řešit příjem nebo důchod. Možná, že se časem objeví nové léky nebo nové možnosti terapie. A kdo ví, možná se stane i zázrak a to, s čím už přibližně patnáct let bojuji, jednou dojde i rodičům, a když už nic jiného, třeba tu mou situaci alespoň přestanou zlehčovat nebo zbytečně komplikovat. Uvidíme,“ dodává s úsměvem.

Paní magistro, můžete prosím Honzův příběh stručně okomentovat?

O Honzově problému mohu samozřejmě jen spekulovat, nikdy jsem se s ním osobně nesetkala. Patrné ale je, že se u něj úzkost začala rozvíjet již dávno předtím, než se na vysoké škole začala projevovat kompulzivním opakováním čtení. Tato úzkost pravděpodobně vyvěrala z jeho negativního sebeobrazu, zpochybňování vlastního výkonu a strachu z hodnocení. Řád a pravidelnost jsou pro úzkostné dítě velmi důležité, protože představují bezpečí a předvídatelnost. Sebejisté dítě je naopak potřebuje mnohem méně. Je otázkou, zda za jeho odcizením se spolužákům stála skutečně pouze introverze, nebo zda hlavní roli nehrál spíše strach z odmítnutí kolektivem a následná preventivní vyhýbavá strategie.

Jak OCD vzniká? Rodíme se s ní?

Za rozvojem této poruchy (podobně jako u řady dalších duševních nemocí) stojí tři faktory. Biologický, sociální a psychologický. Pokud dojde k souběhu těchto tří faktorů, tak se porucha rozvine. Biologickým aspektem nemoci míníme genetické předpoklady jedince, OCD jako taková se nedědí. Dědí se však dispozice neboli vulnerabilita (tedy zranitelnost).

Jaký má vliv sociální prostředí?

Velký. Může to být výchova (v případě OCD přehnaně nároková, výkonově zaměřená, nebo naopak hyperprotektivní, která vede ke snížení duševní odolnosti jedince), dále to může být určité trauma, kterým může být třeba šikana nebo jen posmívání se či „zrada“ nejlepšího kamaráda. Posledním psychologickým faktorem míníme osobnostní rysy jedince. U toho, kdo je třeba flegmatik a všechny problémy hází za hlavu, je samozřejmě i nižší pravděpodobnost, že úzkostná porucha vypukne.

OCD diagnostikujeme v okamžiku, pokud se obsedantní myšlenky dostavují denně a trvají aspoň 30 minut. V nejzávažnějších stádiích pak neléčená porucha může vzhledem k četnosti a intenzitě obsesí, resp. kompulzí, pacienta zcela invalidizovat. 

Co tedy konkrétně lidi do OCD „žene“? Mají strach a pocit, že když udělají svůj „rituál“, tak vše dobře dopadne a vyhnou se katastrofě?

To je složitější otázka a pro pochopení je možná třeba vysvětlit podstatu úzkosti jako takové. Úzkost se od strachu zásadně liší. Strach je reakce na nějaké reálně hrozící nebezpečí ve vnějším světě. Pokud půjdu nočním parkem a za sebou uslyším podezřelé kroky, dostanu strach, nikoliv úzkost. Strach je nejstarší evoluční reakce a má ochranný charakter, proto se mi taky v této chvíli zrychlí tep i dech, zvýší se hladina adrenalinu a do svalů se rozlije laktát, aby mohly podávat co nejlepší výkon. Celý organismus se připravuje k boji nebo k útěku, tedy k ochraně našeho života či zdraví. 

Z čeho pak vychází úzkost?

Zásadní rozdíl spočívá v tom, že úzkost nevyvolá nějaká objektivně existující hrozba, nýbrž pouze naše vtíravé myšlenky ve formě obav, stresujících představ o budoucnosti či katastrofických scénářů. Jenže naše tělo není schopno strach a úzkost odlišit, vegetativní nervový systém (ten, který neovládáme vůlí) nedokáže např. rozeznat, jestli na nás hodlá zaútočit skutečný rozzuřený pitbull, nebo zda je tento pitbull jen v našich myšlenkách. V obou případech spustí obrannou stresovou reakci, abychom mohli bojovat nebo utíkat. Jenže v silné úzkosti nikam neutíkáme, proto nahromaděnou stresovou energii nezpracujeme a ona se začne projevovat známými nepříjemnými stavy – napětím, suchem v ústech, neschopností dodýchnout, bušením srdce, svíráním žaludku a mnoha dalšími.

A my se toho přetlaku potřebujeme zbavit.

Přesně tak, je to přirozené. Postupem času si osvojíme metody, jak ho redukovat. Jsou to v podstatě dvě strategie, buď se náročné situaci vyhnu, nebo se před ní nějak zajistím. Jestliže mám obavy před nějakou veřejnou prezentací, mohu se vymluvit například na nějakou nemoc a stresoru se vyhnu, pokud pociťuji patologickou úzkost o své blízké, mohu se před ní zajišťovat například opakovanými a časem už pro ostatní obtěžujícími telefonáty a ujišťováním, že jsou v pořádku. Obě tyto strategie sice přináší krátkodobou úlevu, z dlouhodobého hlediska ale vedou k čím dál větší ztrátě duševní otužilosti a postupnému zhoršování úzkostné poruchy.

To je potom bludný kruh...

Ano. Pokud si uvědomíme tento bludný kruh úzkosti, je snadné pochopit i podstatu OCD. Na začátku každé úzkosti jsou negativní myšlenky. U OCD jsou obsahy těchto myšlenek méně různorodé, stejné či podobné téma je vysoce frustrující a opakuje se v závažnějších fázích i mnohokrát za den. Nazýváme je obsese. Míra jejich vtíravosti je tak vysoká, že je téměř nemožné přenést pozornost jiným směrem. Tyto obsese vyvolávají po psychické i fyzické stránce tak vysokou míru stresu, že pacienti naleznou určité opakující se formy zajišťovacích strategií, jimiž svou úzkost vždy přechodně alespoň částečně zredukují. U Honzy to je například opakované čtení textu či zhlédnutí částí videa, které zapomněl, a přikládá tomuto zapomenutí iracionálně vysoký význam. Tento druh zajišťování se nazývá kompulze. 

Je možné se z toho šíleného začarovaného kruhu dostat? Existuje léčba?

Nezpracovaná úzkost časem narůstá a generalizuje, což znamená, že se bojíme čím dál tím více situací a náš strach nabývá na intenzitě. Antidepresiva mají schopnost utlumovat sílu emocí, tedy v tomto případě emoce úzkosti, a jsou často důležitou berličkou. Léky řeší pouze jednu složku bludného kruhu, samotný problém a jeho příčina zůstává neošetřena. Hlavní roli tedy hraje vždy psychoterapie a práce se všemi čtyřmi aspekty bludného kruhu OCD.

Na začátku každé úzkosti jsou negativní myšlenky. U OCD jsou obsahy těchto myšlenek méně různorodé, stejné či podobné téma je vysoce frustrující a opakuje se v závažnějších fázích i mnohokrát za den.

Jaké jsou nejčastější mýty o OCD?

Tak těch je celá řada. Začněme tím, že OCD je úzkostná porucha, tudíž nijak nenarušuje nebo nesnižuje inteligenci postižených. Opravdu to nejsou hlupáci, kterým by nedocházelo, jak je jejich jednání iracionální. Naopak, drtivá většina má náhled a často i marnou snahu své chování změnit. Míra vtíravosti myšlenek a s tím spojená úroveň vyvolaného stresu je ale tak vysoká, že kontrolní mechanismy přestávají fungovat.

Asi nepříjemnou „nálepku“ mají lidé s diagnózou Harm OCD, je to tak?

Tito pacienti jsou někdy naprosto mylně považováni za skryté násilníky či sexuální devianty, kteří se se svou úchylkou zatím úspěšně perou, ale v budoucnu určitě být nebezpeční mohou. Pravý opak je však pravdou. Němci používají pro pacienty s Harm OCD takový trefný pojem. Říkají, že mají „sanftes Gewissen“, což znamená v překladu něžné, jemné, přecitlivělé svědomí.

Jsou to tedy ve většině případů lidé, kterým jsou podobné skutky ještě odpornější než většině veřejnosti, a mají z nich nevýslovný strach. Podstatou jejich úzkosti je nedůvěra sama v sebe, jejich porucha jim pak do myšlenek vkládá tyto nejstrašnější představy. Nemám samozřejmě povědomí o všech trestných činech na světě, ale nikdy jsem neslyšela ani v žádné odborné literatuře nečetla, že by byl pachatelem člověk trpící OCD. Takový čin je totiž v naprostém rozporu s jejich myšlenkovým schématem.

Kolik lidí vlastně touto poruchu trpí?

OCD má podobně jako každá jiná úzkostná porucha různé stupně závažnosti. OCD diagnostikujeme v okamžiku, pokud se obsedantní myšlenky dostavují denně a trvají aspoň 30 minut. V nejzávažnějších stádiích pak neléčená porucha může vzhledem k četnosti a intenzitě obsesí, resp. kompulzí, pacienta zcela invalidizovat. V závislosti na míře závažnosti se udává průměrná prevalence 1,5 až 3 % v populaci.

foto: Shutterstock, zdroj: Autorský článek

Tipy redakce

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

Ztraceni v pekle velkoměsta. Proč neumí naplňovat potřeby svých obyvatel?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

Život ve městě zvyšuje riziko úzkostí. Co dělat, když se nechcete odstěhovat?

„Talácel jsem se valícím davem, nikdo si mě nevšiml, nikdo na mě nepohlédl. Až...