KOMENTÁŘ MICHALA BORSKÉHO | Když byla před několika měsíci přejmenována pražská Koněvova ulice, iniciátoři změny se poplácali po ramenou, jaký kus práce se jim zdařil. Jenže kauza Koněv byla jen dalším důkazem toho, jak v závažných tématech rádi kloužeme po povrchu. V Praze se přitom dál bydlí i v ulicích nesoucí jméno někdejších kovaných stalinistů. Má to ale své důvody.
Narodil jsem se v pražských Vršovicích v Tolstého ulici a když mi bylo asi šest, stěhovali jsme se za roh do Bulharské. „Východňáckými“ názvy ulic jsou Vršovice dodnes proslulé – hrát jsem si chodil ke kamarádovi na Ruskou, točenou zmrzlinu měli na Moskevské a paní doktorku jsem míval v Čeljabinské.
V dětském věku jsem vůbec nechápal původ názvů jako Žitomírská či Bělocerkevská (to jsem neuměl ani vyslovit) a Tádžická – všechny jsou tam dodnes.
S jednou velkou výjimkou Třídy SNB (dnes Vršovická) se ale mému rajónu zcela vyhnuly místopisné avantýry s přejmenováváním podle jmen slavných komunistů – na takovém Chodově měli třeba až do konce roku 1989 Stalinovu ulici.
Není komunista jako komunista
Tenhle článek by ale měl být o tom, že všem bolševikům dle mého soudu neměříme stejným metrem a někteří proto dodnes pronikají do adres trvalého bydliště mnohých z nás. Třeba taková Šmeralova na pražské Letné. Bohumír Šmeral sice neměl na rukou krev jako Gottwald a ostatní „Karlínští kluci“, ale že by po něm jako spoluzakladateli KSČ a pozdějšímu oddanému stalinistovi měla být pojmenována ulice v krajně neproletářské čtvrti?
„Nemělo by uniknout pozornosti, že většinová politicky pasivní veřejnost výrazně upřednostňuje praktickou (orientační) funkci uličního názvosloví a že rezidenti se vesměs ideologicky motivovaným přejmenováním brání – z čistě praktických důvodů,“ říká Václav Ledvinka, člen pražské místopisné komise a historik, který je uznávanou kapacitou v oboru.
A vysvětluje: „Když 13. prosince 1989 vznikla při Archivu hl. města Prahy Nezávislá skupina pro pojmenování ulic a veřejných prostranství, považovala za svůj hlavní úkol obnovit základní a prvotní funkci místního názvosloví – jeho funkci orientační. Snažila se snížit závislost tohoto názvosloví na konjunkturálních výkyvech, jimž jsou vystaveny jeho sekundární funkce – funkce ideologická a politicko-propagandistická.“
Vyplynulo z ní pravidlo, že zásadně nemají být měněny názvy po osobnostech a osobách, které položily život ve 2. světové válce, v boji proti fašistickým režimům, zahynuly v protinacistickém odboji, nebo se staly obětí nacistického okupačního režimu, a to bez ohledu na jejich názorové zařazení a politickou příslušnost.
Dále skupina na základě uvedené devizy prosazovala zásadu, že nemají být měněny ani názvy po členech KSČ, kteří zemřeli před rokem 1948 a nepodíleli se tudíž na zločinech totalitní diktatury 50. let 20. století. Tyto principy se v názvoslovné praxi v hlavním městě v zásadě uplatnily a výsledkem toho je mimo jiné, že se některé pražské ulice dosud jmenují po osobách spojených s KSČ a komunismem obecně.
Odbojáři a vojáci
Proto se můžeme i v 21. století v Praze „setkat“ nejen se zmíněným Bohumírem Šmeralem, ale také se spisovatelkami Marií Majerovou a Marií Pujmanovou, komunistickými odboráři Urxem, Jabůrkovou, Jandou, Sinkulem a dalšími.
Podle stejného klíče mělo na svém místě, nebo spíš na svých místech zůstat i jméno Julia Fučíka. Následné masivní propagandistické využití této osobnosti komunistickým režimem však bylo pro další fungování Fučíka ve veřejném prostoru neúnosné. To samé by se v zásadě dalo říct i o Janu Švermovi.
Platí to ovšem pouze v Praze, například na Kladně je po něm dodnes pojmenována celá městská část (Švermov, pozn. red.). Na venkově byl vůbec porevoluční přístup k přejmenovávání zprofanovaných názvů mnohem ležérnější. V menších obcích i dnes zcela běžně narazíte na ulice jako Rudé armády, Fučíkova, Prvního máje, Budovatelská, Mládežnická, JZD a další.
Velkou kapitolou byly a jsou ulice pojmenované po vojenských osobnostech. O Koněvovi už byla řeč, jeho souputníci z doby osvobozování Prahy, resp. Československa na konci 2. světové války si ale stále užívají své místo na uličních tabulích. Jmenujme třeba sovětské maršály Jeremenka a Rybalkova. Na východní frontě v bitvě u Sokolova zase padl kapitán Otakar Jaroš, jehož jméno nese část vltavského nábřeží.
Ožehavý Svoboda
Takřka stejné kontroverze, jako donedávna Ivan Stěpanovič Koněv, vyvolává u části veřejnosti osobnost brigádního generála Ludvíka Svobody, po němž se jmenuje pražské nábřeží. Před několika lety vedly polemiku na toto téma na webu Info.cz novináři Jakub Železný a Petr Holec.
Podle Železného, který svůj názor vyjádřil i v rámci zpravodajského vysílání České televize, Ludvík Svoboda už za války kolaboroval se sovětskou NKVD a dávno před únorovým pučem vstoupil do komunistické strany.
„Během únorového puče, který v naší zemi nastolil dobu komunistického teroru, stál jako ministr národní obrany v čele armády a zcela otevřeně podpořil nástup gottwaldovské totality. Byl ministrem národní obrany v době, kdy Gottwaldovi pohůnci zavraždili statečného a výjimečného vojáka, generála Heliodora Píku. Co je však nejodpornější, je jeho role v srpnu 1968 a po něm,“ uvedl zaměstnanec ČT. Podruhé podle Železného zradil národ, když v noci z 20. na 21. srpna 1968 rozhodně nebyl žádným odpůrcem invaze armád Varšavské smlouvy.
Železný tehdy reagoval na článek Petra Holce tepající veřejnoprávní službu České televize. O Svobodovi Holec mj. napsal: „Svoboda byl legionář, na východě bojoval proti nacistům a v roce 1968 podepsal prohlášení proti sovětské ‚bratrské‘ okupační pomoci. Prezidentem se stal ještě před invazí.“
Pozitivní názor na generála Svobodu má i historik Václav Ledvinka: „Ludvík Svoboda je osobností, do jejíhož životního příběhu se přímo ukázkově promítají proměny a převraty evropského 20. století. Myslím si, že osobně to byl člověk čestný a statečný, vychovaný v duchu českého národního patriotismu konce 19. a počátku 20. století a v duchu státní ideologie první Československé republiky. Pochybuji, že jako česko-vlastenecky vychovaný elitní prvorepublikový důstojník získal nějaký užší vztah ke komunistické ideologii.“
Právo vítězů
„Jako historik hospodářských a sociálních dějin nejsem stoupencem ideologického fundamentalismu, resp. jeho vnášení do sféry každodenního praktického života, který je neskonale složitý, a přesto musí fungovat, lidé různých zájmů, a tedy i názorů musejí spolu žít a kooperovat. Zde krajní černobílé názory a organizované či nátlakové kampaně přinášejí zpravidla více škody než užitku,“ míní Ledvinka.
Zájmové skupiny podle něj vždy prosazují své názory a je to prý logické. „Jde o to, aby to byl slušný a většinou veřejnosti akceptovaný proces v mezích norem námi proklamované demokratické společnosti. Pak se i názvoslovné systémy postupně upraví do podoby, přijatelné v dané době pro většinovou společnost, a to podle zásady nadčasově platné již od antického Řecka a Říma – že ‚dějiny píší vítězové‘,“ uzavírá Václav Ledvinka.
Podle mě ale nejde vůbec o to, že třeba někdo nebyl zas „až takový“ padouch. Jde o neexistenci důvodu, proč by po něm měla být pojmenována ulice nebo náměstí. A takových je v Praze i jinde stále dost a dost.
