Zamlklé těhotenství, potrat, pak dvojnásobné štěstí: Třináctá komnata herečky Andrey Růžičkové

Herečka Andrea Růžičková (40) s manželem, hudebním skladatelem Mikolášem Růžičkou (46), dlouho plánovala rodinu, ale na dva krásné syny, Jáchyma (5) a Tobiáše (7), si oba museli delší dobu počkat. Herečka, kterou si televizní diváci pamatují z oblíbeného seriálu Vyprávěj, totiž nejprve prodělala nepříjemné zamlklé těhotenství, kdy v sobě nevědomky nosila mrtvý plod. Tělo jej samovolně nevyloučilo, proto byla odkázána na lékařský zákrok.

„Ono je vlastně skutečně lepší počkat, aby se s tím tělo vypořádalo samo,“ přibližuje herečka, která v té době natáčela seriál Cesty domů. „Doktorka mi řekla, že se mi to může stát kdykoliv – během natáčení třeba začnu krvácet. To by pro mě znamenalo, že v té nejvíc citlivé etapě o tom budou všichni vědět a dostane se to ven,“ vzpomíná v talkshow Na kafeečko. „Hrozně jsem se bála toho, že se to stane v nějakou opravdu blbou chvíli. Proto jsem řekla: “Ok, nechám si poradit a jdeme hned na to."

Mohlo by Vás zajímat:

Hvězda Vyprávěj Andrea Růžičková zkoušela fotit akty: U nás v rodině byla nahota tabu, nedávala jsem to

Andrea Růžičková o výchově svých dvou synů

Jak kluky vychovávat, aby později byli pro své ženy dobrými partnery?
Tady je podle mě strašně důležitý ten otec. Naši kluci jsou opravdu moc hodní a citliví. Ale také zkouší. Někdy se třeba stane, že jsou na mě drzí a do sekundy se ozývá otec: „Tak hele, chlapečku, takhle se svou mámou mluvit nebudeš.“ A to je podle mě ten první bod. Muž, partner, se postaví za svoji ženu a dítě vidí, že první, kdo ženu chrání, je její partner. „Aha, takže to bude i mou povinností.“ Pokud se ten partner za ženu nepostaví a ona si to musí obhajovat a vyřizovat: „Nebudeš na mě, chlapečku, takhle křičet!“, tak je to špatně. Tohle nedělám, ale ukážu jim svoji zranitelnost a řeknu: „To se mě ale dotklo.“ Nebát se ukázat svoji zranitelnost.

Myslím, že ženy často zastupují také roli otce, protože existuje hodně modelů – máma je doma s dětmi, táta vydělává. Na východním Slovensku chodili tátové na fušky, takže byli měsíc pryč a máma musela všechno zvládnout, bylo na ni hrozně naloženo. Tady je důležité rozeznávání rolí. Muži mají testosteron, umí se postavit, ale nemusí nikoho bít, jen svým postojem řeknou: „Bacha. Tudy už ne.“

Je skvělé, že to dělá.
Zároveň mám to štěstí, že Mikoláš stále říká – tak, aby to kluci slyšeli – že jsem krásná, moudrá, a je na mě hrozně hodný.

Takže Růžičkovi kluci budou hodní.
Oni to slyší. Potom třeba jdeme po ulici a Mikoláš prohlásí: „Co jsem s mámou, tak jsem hezčí ženu neviděl.“ A kluci na to: „Že jo, tati, my taky ne!“ A to je hrozně hezké. Takže si myslím, že to vychází z rodiny, pokud se k sobě budeme chovat s úctou. A stejně platí, když já něco vyprávím o jejich tátovi, neřeknu svým klukům něco, v čem je nedokonalý. Ano, někdy nezvládám já, někdy Miky, to je běžné, jsme jenom lidi. Ale snažím se jim vykreslit ty jeho nádherné vlastnosti, do kterých jsem se zamilovala. Snažíme se v kruhu rodiny o těchto věcech mluvit. A to jsme spolu 90 % času. Někdy jsme spolu až tak moc, že si vyprávíme, kam jednou odletíme jenom my dva – a stejně to neuděláme.

Mohlo by Vás zajímat:

Dlouhá cesta k mateřství Marty Dohnalové: IVF jí přinesla syna po čtyřech letech marného zkoušení, pokus o sourozence skončil potratem

Andrea Růžičková prodělala zamlklé těhotenství

Andreo, obdivuji tě za to, že jsi otevřela téma zamlklého těhotenství. Obdivuji to proto, že spousta lidí o tom neumí mluvit, a přitom je to věc, která se stává strašně často.
Sama jsem nevěděla, že to existuje.

Přesně tak. Když se to stalo mé kamarádce, tak jsem se poprvé dočetla, že něco takového je. A prý se to stává velmi často. Jak jsi zjistila, že se něco stalo? Cítila jsi to?
Víš, co na tom bylo nejhorší? Že jsem to necítila. To pro mě bylo nejtěžší. Všichni jsou teď trošku ezo a říkají: „To budeš cítit, to budeš cítit. Já jsem hned cítila, že to bude holčička…“ Nikomu to neberu. Ale spíše si myslím, že to bylo jenom štěstí – že jsi se do toho pocitu trefila. Nebo už je někdo tak vysoce ezo, že to cítil – neberu to, možné to je. V té době jsem také byla na takovém obláčku, co si vizualizuješ a manifestuješ, to se stane, a podobné kecy: „Jenom musíš mít sílu myšlenky.“ Jsem vlastně strašně ráda, že se mi to stalo. Teď to vnímám jako částečnou transformaci, protože se to dotklo mého ega.

V jakém smyslu?
Já jsem to necítila. Měla jsem všechny příznaky těhotenství. Ještě těsně předtím jsem byla na východním Slovensku na svatbě mé nejlepší kamarádky z dětství, která byla těhotná ve stejném týdnu jako já. To bylo neuvěřitelné. Řekla jsem to doma, kamarád kněz mi požehnal bříško, bolela mě prsa… prostě tam bylo všechno! A o to větší to byl šok. Pak to bylo ještě hrozně těžké – na to jsem si vzpomněla teprve nedávno. Ta moje nejlepší kamarádka, se kterou jsem to tak silně prožívala, tak mně to odešlo a ona zůstala těhotná. A najednou to mezi námi udělalo takovou zvláštní… neumím popsat, co jsem cítila. Jsou tam všechny pocity naštvání. „Nevyšlo to, jsem vadná? Vždyť jsem všechno dělala dobře. Nechovala jsem se nezodpovědně. Dokonce jsem si to vizualizovala všechno. Meditační hudbu jsem poslouchala!“

Nejhorší je, že ty ženy si to berou za vinu.
Ano. Že nejsi dost dobrá. „Aha, to dítě ve mně zemřelo, a navíc ani nehodlá odejít.“ Nemá to přirozený průběh. A potom ten pocit: „Aha? A jak dlouho jsem v sobě měla ten mrtvý plod?“ To už nikdo neřekne. Bylo tam strašně moc emocí, myšlenek, cítila jsem totální prázdno. Dlouho jsem se z toho nemohla vymotat. Nepřicházela mi menstruace, takže i tělo bylo pořád v křeči a nechtělo spustit nový proces.

Mohlo by Vás zajímat:

Na kolik vyjde v Česku umělé oplodnění a co to vše obnáší, vysvětluje lékařka Mardešićová

Lékařský zákrok urychlilo natáčení

Co mě nejvíc překvapilo – když ta moje kamarádka přišla k doktorovi, tak řekl: „No, tak počkáme. Tak za dva, za tři dny.“ A ona si nebyla jistá, jestli vydrží další dva dny s vědomím toho, že má v sobě mrtvý plod.
To je strašně zajímavé. Myslím, že na to reaguje každá žena úplně jinak. Ono je vlastně skutečně lepší počkat, aby se s tím tělo vypořádalo samo. Než se udělá zásah. Jenomže já jsem si nechala poradit a šla jsem do toho zásahu, protože v té době jsem točila. A doktorka mi řekla, že se mi to může stát kdykoliv – během natáčení třeba začnu krvácet. To by pro mě znamenalo, že v té nejvíc citlivé etapě o tom budou všichni vědět a dostane se to ven. Hrozně jsem se bála toho, že se to stane v nějakou opravdu blbou chvíli. Proto jsem řekla: „Ok, nechám si poradit a jdeme hned na to.“

Co jsi tenkrát točila?
Myslím, že to byly Cesty domů. Takže potom jsem zase měla divný pocit, že to nezvládlo udělat moje tělo samo. Dají tě do narkózy, najednou se vzbudíš a řekneš si: „Aha? Před čtyřmi hodinami jsem byla těhotná a už nejsem. Co teď?“ Úplně prázdno! Vůbec jsem se s tím nedokázala mentálně ani tělesně srovnat. Chtělo to čas.

Jaká byla reakce tvého manžela?
Bylo mu to líto, ale byl mi nejlepší oporou, jakou mohl být. Na tom se také ukazují vztahy.

Je to krizový moment a moji kamarádku to stálo vztah.
Ano, vztah to nemusí vydržet. Oba mohou cítil: „Aha? Tak asi k sobě nepatříme.“ Může to být jistá zkouška vztahu.

Mohlo by Vás zajímat:

Moderátorka Martina Hynková Vrbová nemohla sedm let otěhotnět: Hormony mě měnily k nepoznaní

Syn Tobiáš přečkal v bříšku výlet do Afriky

Když jsi otěhotněla podruhé, bála ses?
Měla jsem ještě jeden samovolný potrat, ale to jsem nějak neřešila. Bylo to hned, v 10. týdnu. A potom přišel Tobiáš, to jsem jela do Afriky. To bylo bláznivé.

Ty jsi jela do Afriky?
Byla jsem těhotná s Tobiášem a odjela jsem na měsíc do Afriky.

To si děláš srandu? Po tomhle zážitku jsi jela do Afriky? Ala vlastně – proč ne, že?
No právě! Protože já jsem měla takový strach! Počítáš sekundy, máš všechny aplikace a knížky. Kolikátý jsem den a týden? Jak se to asi vyvíjí? Prostě fanatik. Věděla jsem, že přichází éra fanatismu. Předtím, než jsem otěhotněla, tak jsem přijala nabídku od organizace Bez mámy mediálně podpořit tuto českou organizaci, která pracuje a staví sirotčince v Mahangu.

Řekli jsme: „Ok, pojedeme tam jako dobrovolníci a já tam budu fotit. Charitativní výstava potom bude ve prospěch té organizace.“ Už jsme měli koupené letenky a zjistila jsem, že jsem těhotná. Tak jsme si s Mikym řekli: „Co teď, ty jo?“ On říkal: „Hele, není to rozumné, je to strašný risk – malárie, cesty, brutální podmínky, příděl vody, rýže, špína.“ Ale já jsem se rozhodla: „Pokud to pán Bůh takhle načasoval, tak to asi takhle chce. Asi se to takhle má stát a já na to nebudu myslet.“ No ale to není všechno!

Co dalšího se mohlo stát?
Na začátku těhotenství je běžné, že jsi trošku nemocná, máš zvýšenou teplotu, a to jsem taky měla. Trochu jsem kašlala. Jenže jsme už měli letět, přestaly příznaky chřipečky, ale pořád jsem kašlala. Měla jsem před odletem a říkala jsem doktorovi: „Rychle mi něco dejte, já se nemůžu ani nadechnout.“ Do toho jsem nikomu neříkala, že jsem těhotná, protože kdybych jim to řekla, tak mě do té Afriky nevezmou. Nikdo by za mě nechtěl mít zodpovědnost. Prostě šílenství, věděl to jen Mikoláš. Do letadla jsem si brala spreje na astma, všechno možné. Byly to tak kruté tři týdny! Když se šlo vařit, zapálili oheň a já jsem kašlala tak, že jsem myslela, že umřu a že se zadusím.

Navíc kašel je v těhotenství šílený právě na oblast břicha.
No právě! Nejhorší, co může být. Ale nějak jsem to celé přežila. A to jsme si ještě na konci, když nám zbývaly čtyři dny, řekli, že si ze sirotčince dáme ještě Zanzibar. Řekli nám: „Ale to je dlouhá cesta. To musíte autobusem přes kopce.“ A my jsme jeli sedm hodin autobusem s místními Afričany – z vesnice do jiné vesnice. Autobus skákal přes kameny, my také, a já jsem měla pod zadkem polštář, abych měla menší otřesy. Držela jsem sedadlo před sebou, seděla v naprostém štronzu a strašně jsem nadávala, klela: „Když tohle to dítě přežije, tak už dá všechno!“ Tohle všechno jsme nějak zvládli.

Jak to dopadlo?
Potom jsem se vrátila do Česka a přišla k doktorce. Ona řekla: „Ale vy už jste na konci třetího měsíce!“ Říkám: „Žije?“ a ona: „Jo. Ručičky, nožičky, srdíčko bije tak akorát. Je to dobrý.“

Mohlo by Vás zajímat:

Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt

Syn Jáchym čekal za rohem, říká Andrea Růžičková

To je krásný!
Ano, s Tobiášem máme opravdu silný příběh. A Jáchym? Ty vole, ten čekal za rohem! To jsme si tak řekli, jestli bychom na tom sourozenci už nezačali pracovat – aby to tak hezky vyšlo, aby si spolu mohli hrát. Říkala jsem si, že to bude trvat třeba půl roku nebo rok. A mezitím jela moje máma z východního Slovenska vlakem za námi do Prahy. Tak jsme to ještě všechno chtěli stihnout. A moje máma mi potom řekla: „A jak jsem tak jela tím vlakem, dlouhá cesta, tak jsem se tak modlila: Joj, kdyby tak, pane Bože, mohli mít i to druhé děťátko!“ No, a ono tam bylo hned!

I takhle to jde.
Takže mám obojí zkušenost. Prostě, nic není nemožné. To je na tom krásné. Ten svět je tak otevřený, že máme tolik možností – nebojme se věřit na cokoliv.

O čem dalším promluvila Andrea Růžičková

• Jak prožívala první divoké roky v Česku
• Proč v Česku ztratila víru v Boha a jak ji opět našla
• Jak kvůli seriálu Vyprávěj musela jít na blond
• Jak se vyvíjelo její focení
• Proč se bojí stárnutí a jaké jsou její katastrofické úzkosti

Na fotografie herečky Andrey Růžičkové s manželem i s oběma syny se můžete podívat v naší fotogalerii.

Galerie Zamlklé těhotenství, potrat, pak dvojnásobné štěstí: Třináctá komnata herečky Andrey Růžičkové

+ 13 fotek + 14 fotek