Anička zemřela v neděli 6. dubna. Jen několik dní předtím byla hospitalizovaná v nemocnici, jelikož byl její stav opravdu vážný. Její přání bylo ovšem zůstat obklopena nejbližšími v teple domova, a tak si ji rodina, která tušila, že se blíží konec, domů vzala.

Že je Anička doma, prozradila do médií její maminka Dáda Patrasová. Její odchod pak otec Felix Slováček na sociální síti. Poprvé Aničce diagnostikovali rakovinu, když jí bylo 24 let. Našli jí zhoubný nádor v prsu. V roce 2020 oznámila veřejnosti, že rakovinu porazila. Vše říkala nahlas a s odhodláním.

Stala se symbolem odvahy a hlasu lidí, jenž trápily vážné zdravotní problémy. Slováčková se vrátila k práci a začala koncertovat. V roce 2023 se jí nemoc vrátila v podobě rakoviny plic. Nastoupila intenzivní chemoterapie, jelikož forma rakoviny byla agresivnější než ta předchozí.

„Najednou se dozvíte, že vás nečekají desítky let, ale jen dva roky a třeba i méně. Musela jsem to říct rodině, příteli… Byl to hrozný zlom, ale ten večer jsem viděla tak barevný západ slunce jako nikdy,“ popisovala, jak se cítila.

Byl to pro ni začátek nové etapy

Anička se snažila udržet si režim jako vždy. Koncertovala a komunikovala se svými fanoušky. Nemoc ji ale vyčerpávala a herečka a zpěvačka musela postupně rušit vystoupení.

Na začátku roku zpěvačce ochrnula jedna hlasivka a měla tak potíže s mluvením. Následně se dostala i do péče kliniky paliativní medicíny. Ta se zaobírá pacienty, na které klasická léčba nezabírá a zaměřuje se na zkvalitnění jejich života. Anička se střídavě pohybovala mezi domovem a nemocnicí.

Sama Anička se nebála o svých pocitech hovořit. Byla smířená s tím, že její život může vyhasnout, byť se o něj rvala jako lev. Dokonce uvažovala o tom, že léčbu znovu nenastoupí a užije si poslední měsíce naplno.

„Byl to začátek nové kapitoly v mém životě, kdy jsem se rozhodla si splnit své sny, protože by se mohlo stát, že už na ně nikdy nedojde,“ řekla na své přednášce na konferenci TEDxPragueWomen.

Nechtěla být odkázána na pomoc druhých

„Od dětství jsem byla vychovávaná jen k výkonu, prostě práce, práce a práce. A pak mi došlo, že nevím, o čem život vlastně je,“ uvedla s tím, že nemoc ji naučila žít přítomností.

„Na začátku jsem cítila strašný vztek, ale rychle ho vystřídalo smíření. Už na sebe nechci vztahovat vinu,“ tvrdila pak v DVTV.

„Já jsem s tou smrtí víceméně smířená, ale hrozně se bojím toho předtím, že nebudu schopná se o sebe postarat a budu odkázána na pomoc druhých,“ říkala později v podcastu Bellis Pink Talks.

„Kéž bych tu byla dalších padesát let. Pokud tu ale budu další rok a půl, který prožiji více než celých 29 let dosavadního života, tak za to budu velmi vděčná, že alespoň to mě potkalo,“ dodala. Odešla smířená a vyrovnaná. Její odvážná slova ale budou slyšet navždy.

Zdroje: TEDxPragueWomen, DVTV, Pink Bellis Talks, Expres, sociální sítě