Manžel resp. v době rozhodování soudů již bývalý manžel má majetek v řádu stovek milionů korun (možná bychom mohli hovořit i o miliardě). Manželka ho zažalovala o to, aby jí platil měsíční výživné ve výši 835 000 Kč.
Jednoduše vyšla ze zásady pro určení výše výživného mezi manžely, že pokud není plněno dobrovolně, a to že podle § 697 občanského zákoníku (o. z.), mají mít manželé vzájemnou vyživovací povinnost v rozsahu, který oběma zajišťuje zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň.
Výživné požadované i soudem zprvu určené v řádu statisíců. A pak ani koruna
Soud prvního stupně požadavkům manželky vyhověl, i když ne plně. Uložil manželovi, aby jí vyplatil měsíční výživné nejprve ve výši 200 000 Kč (za část r. 2017), následně 250 000 Kč měsíčně (za r. 2018) a konečně 300 000 Kč (od r. 2019 až do rozvodu manželství, tj. až do listopadu r. 2020).
Protože v době vydání rozsudku se manželé již rozvedli, soud současně určil, že celková dlužná část na výživném činí 10,5 mil. Kč. Manžel měl tuto částku zaplatit v měsíčních splátkách ve výši 3,5 mil. Kč. (Ve zbytku žalobu zamítl.)
Proti rozsudku soudu prvního stupně se odvolali oba manželé – manželce se výživné zdálo nízké, manželovi moc vysoké. A soud odvolací rozhodl opravdu velmi překvapivým způsobem, když žalobu manželky zcela zamítl, tzn. nevyhověl vůbec požadavku na zaplacení výživného. Nepřiznal jí ani korunu. (Navíc uložil manželce zaplatit na náhradě nákladů (zejména za advokáty) manželovi čtyři a půl milionu korun.)
Není divu, že si manželka podala ústavní stížnost. A asi nepřekvapí, že jí Ústavní soud vyhověl, když rozsudek odvolacího soudu zrušil, protože zkonstatoval porušení ústavních práv manželky.
Dále připomenul, že rozhodování o výživném mezi manžely vyžaduje komplexní posouzení, porovnání a vyhodnocení hmotné a kulturní úrovně obou manželů, která má být zásadně stejná.
To platí i pro výživné mezi manželi s vysoce nadstandardními příjmy. Pokud soudy této povinnosti nedostojí, poruší tím právo na rovnost manželů v manželství.
Jak to bylo mezi manžely
Neshody manželů vyvrcholily v r. 2015 a od přelomu r. 2015 a 2016 již spolu manželé nežili, byli odloučeni. Během jejich společného rodinného života byla role manželů rozdělena. Manželka se starala o děti a domácnost a manžel, který má mnohačetné a vysoké majetkové podíly v nejrůznějších firmách v ČR i v zahraničí, finančně zajišťoval životní úroveň rodiny.
I když se životní úroveň manželky snížila, rozhodně ta nezůstala bez finančních prostředků. Sice měli manželé společné jmění manželů podstatně zúženo, v podstatě vyloučeno, neboť bylo omezeno jen na věci ve směšné hodnotě do 5000 Kč. Manželka ovšem sama vlastnila několik nemovitostí, z nichž měla měsíční příjem ve výši 50 000 Kč měsíčně. A tohle se manželce vymstilo u odvolacího soudu, který tento fakt použil takříkajíc proti ní. Nadto manžel hradil k rukám manželky jistě nemalé výživné na jejich společné děti.
I když tedy soud prvního stupně nerozhodl dle představ a žaloby manželky, vyhověl jí jen zčásti a nepřiznal jí měsíční výživné téměř milion korun měsíčně, pořád jí přiznal měsíční výživné v řádu set tisíc korun českých měsíčně.
Ústavní soud zhodnotil, že konečná výše měsíčního výživného za jednotlivá období pokrývá její odůvodněné potřeby (náklady na bydlení, ošacení, výživa, dopravní obslužnost, volnočasové aktivity, dovolené, cesty do zahraničí atd.).
Takto přiznané výživné zajišťuje, aby byla hmotná a kulturní úroveň manželů zásadně stejná, jak žádá zákon, zhodnotil Ústavní soud v nálezu spis. zn. IV. ÚS 2691/24 ze dne 12. 3. 2025.
Manželka si i po odluce žila nadstandardně
Jak už jsme předeslali, odvolací soud to viděl jinak. Nepřiznal manželce ani korunu od manžela. Manželka si během faktického soužití mohla dovolit vést nákladný život. Dostávala nebo si kupovala luxusní oblečení, šperky, kosmetiku, to vše v řádech až jednotek miliónů Kč. Dále navštěvovala prémiové restaurace, jezdila na přepychové dovolené či měla VIP zdravotní program. Měsíční výdaje na živobytí byly rovněž vysoké, dosahovaly až statisíců Kč (např. měsíční výdaje na jídlo činily až 150 tis. Kč či na kulturní a společenské akce 100 tis. Kč).
Jakmile spolu manželé nežili a manžel jí neposkytoval žádné peníze, nemohla chodit na společenské akce, setkávat se s bohatými lidmi, nejezdila na dovolenou tak často jako předtím a ani si nemohla dovolit luxusní nákupy.
Soud ovšem zhodnotil, že účelem § 697 o. z. není, aby ten či onen manžel bezpracně získal prostředky, které by si mohl získat vlastním přičiněním. Soud připustil, že v některých případech může výživné mezi manžely plnit dorovnávací funkci, ovšem za podmínky, že i přes veškerou snahu oprávněného manžela je hmotná a kulturní úroveň obou manželů výrazně odlišná.
Ovšem manželka má podíl či je jednatelkou tří fungujících obchodních společností a vlastní mnoho nemovitostí. Výživné mezi manžely neslouží k zachování luxusního života ani společenského postavení.
Soud proto odmítl náhled manželky na výživné mezi manžely, které by jí mělo kompenzovat např. ztrátu možnosti nakupovat luxusní zboží nebo ztrátu společenské prestiže.
Byť se manžel dále nepodílel na manželčině životě, tak ta nezůstala zcela bez prostředků. I když tvrdila, že veškerá péče o děti a udržení chodu domácnosti připadla na ni, měla dost peněz, podnikala či pracovala.
I během faktické odluky jí manžel částečně přispíval na dovolené či poskytoval osobní automobil. Nezanedbával ani výživu společných dětí, které nadstandardně zabezpečil.
Rovnocenné postavení manželů
Ústavní soud však v nálezu spis. zn. IV. ÚS 2691/24 ze dne 12. 3. 2025 určil, že pokud soudy rozhodují o nároku oprávněného manžela či manželky na výživné, musí být z jejich rozhodnutí zřejmé, že ctily princip rovnosti mezi manžely.
Soudy se musí vyvarovat situace, kdy jejich rozhodnutí vytvoří stav nerovnosti tím, že svévolně odepřou oprávněnému manželovi či manželce možnost mít zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň jako ten druhý.
Občanský zákoník předpokládá, že se oba manželé budou současně podílet na zajištění vlastních potřeb a jejich společného života. Schopnost zajišťovat své potřeby se nicméně může mezi manžely lišit, rozdíly mohou pramenit například z jejich příjmových schopností či majetkových poměrů.
Smyslem a účelem výživného mezi manžely je tento rozdíl odstranit, resp. jej zmírnit tak, aby hmotná a kulturní úroveň manželů byla zásadně stejná. Proto mají manželé vůči sobě navzájem vyživovací povinnost.
Výživné mezi manžely tak nastupuje již v situaci, kdy jeden manžel je sice schopen uspokojovat své potřeby, avšak v nižší míře než druhý manžel. Výživné manžela nemá sloužit k tomu, aby oprávněný manžel v rámci výživného na povinném manželu bezpracně získal tu část plnění, jíž by mohl dosáhnout svým úsilím, které po něm s ohledem na okolnosti případu požadovat lze.
To připustil, a to už i dříve Ústavní soud (usnesení ze dne 30. 7. 2019, spis. zn. III. ÚS 2097/19, bod 11).
Zhodnocení případu
Byť odvolací soud svůj rozsudek podpořil vícero argumenty, fakticky vycházel z argumentu jediného: manželka nebyla v rozhodném období (roky 2017 až 2020) finančně odkázána na manžela, a proto její žalobní nárok není po právu. Tento argument je však nesprávný, zhodnotil Ústavní soud a rozsudek odvolacího soudu zrušil.
Odvolací soud si do zákona svévolně doplnil hledisko, které se příčí smyslu a účelu výživného mezi manžely, tj. odkázanost či závislost oprávněného manžela na manželovi povinném.
Takovéto kritérium občanský zákoník nezná. Podstatné je, že manželka i přes veškerou snahu nemohla dosáhnout hmotné a kulturní úrovně manžela. Jinak řečeno, manželka sice byla schopna si zabezpečit své potřeby, ovšem v nesrovnatelně nižší míře než její manžel.
To, že měla dostatek vlastních finančních prostředků a jiných majetkových hodnot (např. podíly v obchodních společnostech či nemovité věci), bylo jen jedním z mnoha hledisek při rozhodování o rozsahu výživného.
Odvolací soud tak při přezkumu rozsudku prvostupňového soudu upnul svou pozornost jen na majetkovou situaci manželky. Soud si však měl vytvořit ucelenou představu o hmotné a kulturní úrovni obou manželů v daném období, ty vzájemně porovnat a vyhodnotit.
Co je to shodná hmotná a kulturní úroveň manželů?
Pojem „hmotná a kulturní úroveň“ je ve svém východisku pojmem socioekonomickým, zahrnuje např.:
- základní lidské potřeby odpovídající danému společenskému statusu (stravování či bydlení),
- potřeby pro seberozvoj (návštěva společenských, kulturních a jiných událostí či prosté navazování a udržování lidského kontaktu s jinými),
- způsob dopravy (např. veřejnou dopravou, osobním vozem, podle poměrů manželů turistickou či tzv. business třídou v letadle, ve vysoce nadstandardních poměrech též užívání vlastního či pronajatého soukromého letadla apod.),
- jiné specifické okolnosti spojené s určitou společenskou třídou (např. placení nadstandardní lékařské péče, služby osobních strážců, zahradníka, uklízečky apod.).
To vše utváří určitý standard života, jeho hmotnou a kulturní úroveň.
Jak hodnotit poměry bohatých lidí?
Život člověka z majetné společenské vrstvy nelze jednoduše zúžit na nákupy drahého oblečení, jak učinil odvolací soud. Soudci nesmí mechanicky promítat představy svého středostavovského života na potřeby osob z jiných společenských tříd.
Soud tedy zkratkovitě odmítl požadavky manželky jako požadavky na „život v luxusu“, vůbec ale nevzal v potaz požadavek občanského zákoníku na „zásadně stejnou hmotnou a kulturní úroveň“ obou manželů.
ČLÁNKY DO MAILU