Dělostřelecký granát FOTO: Hunini / Wikimedia Commons
FOTO: Hunini / Wikimedia Commons
KOMENTÁŘ / Více než tři roky po začátku totální ruské invaze na Ukrajinu evropský průmysl stále dodává dělostřelecké granáty ráže 155 mm v cenách kolem 3 000 dolarů i vyšších, třebaže už zvyšováním produkce dávno musel dosáhnout úspor z rozsahu. Indie nabízí analogické zboží v ceně 300–400 dolarů. Pokud tedy nemáte nařízeno nakupovat výrobky evropských zbrojovek, volba je jasná. Proč byste měli při zdravém rozumu za srovnatelnou věc zaplatit takřka desetkrát tolik?
Indové se vrhají na trhy s municí a vojenským vybavením vyklízené Rusy. Ti svou produkci sami spotřebovávají ve válce, dokonce již polovinu vlastní spotřeby pokrývají importem z KLDR, kdežto západní firmy často prodávají zboží cenově nedostupné, zejména pro zájemce z chudých rozvojových zemí. Nové Dillí plánuje na podporu zbrojařských prodejů jmenovat v příštím roce dvacítku nových vojenských atašé a obsadit osiřelé cenově méně náročné trhy. Zaměřuje se zatím na země Afriky, Latinské Ameriky a jižní Asie.
Pokud čirou náhodou trpíte představou, že indické dělostřelecké granáty musejí být oproti západním určitě podřadné, protože jejich výrobě „chybí průmyslová tradice“, snad by stálo za zopakování, že indická vývojová agentura Defence Research and Development Organisation (DRDO) na počátku 60. let vyvinula pro indické dělostřelecké granáty elektronické přibližovací zapalovače – v době, kdy komunistický východní blok takové věci neuměl. Jestli toto není zavedená průmyslová tradice, těžko říci, co by jí mohlo být.
Když se dáte do řeči s evropským zbrojařem a zmíníte ruské nebo indické ceny dělostřeleckých granátů, běžná reakce spadá do oblasti psychologie truchlení. Standardní model Američanky Elisabeth Kübler-Rossové z knihy On Death and Dying byl široce popularizován, takže zde opravdu stručně: truchlící se vyrovnává s pro něj nepřijatelnou skutečností v pěti fázích. Jsou to popírání, hněv, smlouvání, deprese a smíření. Evropští zbrojaři zatím většinou tvrdí, že ruské nebo indické ceny granátů jsou „nemožné“ – nacházejí se tedy v první fázi procesu truchlení, kdy si odmítají připustit, co se děje.
„Budeme místo granátů vyrábět drony“
Nedostatek a cenová nedostupnost západních granátů pomohly nastartovat dynamické ukrajinské odvětví dronových startupů. Bojové „sebevražedné“ drony díky nim převzaly část úkolů, které na bojišti do té doby plnilo dělostřelectvo.
Vesměs stejní lidé, kteří v únoru 2022 kvůli ruským ztrátám na bojišti jednou provždy pohřbívali tanky, nyní pro změnu propagují představu, že s dělostřelectvem je konec, „protože jej nahradí drony“. Stejně jako minule jde o velmi předčasný závěr – tentokrát zejména proto, že existuje spousta úkolů, v nichž drony děla a raketomety nahradit nedokážou.
Především nelze dost dobře efektivně použít drony tam, kde je třeba působit na plošné, nikoliv bodové cíle. To se týká řekněme větší útočící nepřátelské jednotky nebo jednotky v obraně. Proti obráncům také o to hůře použijete drony, jestliže se nacházejí v dobře připraveném postavení s polními opevněními.
Těžký ukrajinský bombardovací dron přezdívaný Baba Jaga unese mnohem větší užitečné zatížení než jiné modely. Dokáže dopravit na cíl 15 kilogramů, zatímco běžný bojový dron používá „mikromunici“ nebo (u jednorázových) palubní bojový náklad v řádu stovek gramů, maximálně jednotek kilogramů.
V praxi to znamená, že polní opevnění konstruovaná tak, aby do jisté míry odolala dělostřelecké palbě, lze drony ničit velmi obtížně. A znehodnotit nepřátelské bojové postavení jako celek není tímto způsobem vůbec možné. V posledních fázích konfliktu dokázali Rusové natolik „vyladit“ rušení naváděcího signálu, že hitem sezóny se staly bojové drony naváděné po odvíjeném optickém kabelu – což má ale zase jiné nevýhody, mimo jiné v omezení doletu a manévrovatelnosti.
Jakkoliv tedy Ukrajina dokáže vysílat do boje tisíce dronů, stavu, kdy by jednoho krásného dne tento prostředek nahradil dělostřelectvo, jsme se nikterak významně nepřiblížili. Spíše vidíme, jak dronové vojsko v přífrontových oblastech pomohlo sejmout z přetíženého ukrajinského dělostřelectva část břemene, které do té doby samo neslo, a buduje si na bojišti vlastní niku. Nasazovat drony tam, kde charakter úkolu neodpovídá jejich možnostem, by ovšem bylo spíše aktem zoufalství než projevem technologického pokroku.
Než nastoupí deprese
Narativ, podle nějž Evropa nemusí masově vyrábět levné dělostřelecké granáty, protože děla budou přece na bojišti nahrazena drony, odpovídá v modelu truchlení Kübler-Rossové již fázi třetí, tedy smlouvání.
Logika je v tomto případě následující: přece nevadí, že jsem selhal, protože svět je již naprogramován tak, aby se mé selhání samo od sebe změnilo v něco nedůležitého. Ba co víc, jsem přesvědčen, že mé selhání v soutěži s výrobci z jiných světových regionů je ve skutečnosti projevem evropského technologického náskoku. (Zde zase přichází ke slovu klasik Alfred Adler s překompenzováním komplexu méněcennosti.)
Ve skutečnosti se ovšem věci mají docela jinak. Evropská neschopnost produkovat levně velké množství munice má také krajně nepříznivé strategické dopady, mimo jiné v oblasti odstrašení.
Doba „bleskových válek“ v Iráku nebo Afghánistánu je dávno za námi a v danou chvíli se nerýsuje žádná koncepce, která by způsobem, jakým to v minulosti dělaly mobilní vševojskové operace, umožnila útočníkovi rychlé vítězství. Lawrence D. Freedman v časopise Foreign Affairs vysvětluje, že součástí odstrašujícího potenciálu obránce se tak nezbytně stává demonstrace schopnosti účinně vést vleklou válku, pokud by byl napaden.
V případě možného střetu západních armád s útočícím Ruskem je nesmírně důležité, aby Kreml nemohl kalkulovat s tím, že západním vojákům během bojů záhy dojde munice, aniž by evropský zbrojařský průmysl dokázal včas a efektivně doplnit zásobu. Ale přesně na to se zatím ruské vedení může spoléhat. Armády NATO se v oblasti zásobení municí pohybují od horizontu „vydržíme několik dní“ (bundeswehr) až po „vydržíme několik týdnů“ (polské ozbrojené síly).
Původně francouzský požadavek, aby se pro evropskou obranu nakupovalo výhradně v Evropě, se může ukázat smrticí pastí, pokud by se měl rovnat administrativnímu odstranění konkurence neevropských výrobců.
Národní vlády by měly dát jasně najevo, že pokud evropští zbrojaři hodlají ve zlomové době prodávat munici desetkrát dráž než jiní, není žádný problém nakoupit masivní zásoby jinde – například v Indii.
