Cyril Höschl: Měřidlo našich životů máme namalované na gumě od trenýrek
Každý z nás je schopen zabít. Významný psychiatr Cyril Höschl (74) v rozhovoru z prosince 2023 rozebíral, zda se rodíme s geny pro zlo, sadismus či fanatismus, proč se tak ošklivě hádáme na sociálních sítích a proč nás neštěstí druhých přitahuje jako světlo můry. A co znamená, když deset tisíc lidí poslouchá v jedné aréně jednoho muzikanta, cítí se při tom dobře, jásají a padají do transu? Šimrají se a opečovávají. Profesor Höschl zemřel v pondělí 21. dubna ve věku 75 let.
Ještě nedávno jsme si mnozí mysleli, že svět kolem nás je docela pěkné místo k životu. Teď je rozkmitaný, byla tu pandemie, máme válku na Ukrajině, energetickou krizi, teroristické napadení Izraele, strašíme se třetí světovou válkou. Cítíte nějaký dějinný zlom?
Ano, bohužel cítím. A zároveň mám i pocit, že by nastat nemusel, nebo alespoň, že bude bolet méně, než se teď obáváme. Přání otcem myšlenky.
Kde se v lidech bere zlo? Ruští okupanti či bojovníci Hamásu, zmíníme-li současné konflikty, se jako zlí snad nenarodili, přinejmenším jako děti byli stejní lidé jako já, vy.
Do značné míry je pravda, že jsme všichni stejní a záleží jen na okolnostech, zda a kdy se v nás zlo projeví. Ale nedávno jsem slyšel jednoho experta z Blízkého východu, který na příkladu Gazy ukazoval, že tamní civilisté nejsou tak nevinní jako civilisté jinde. Žijí tam lidé vychovávaní od plenek k nenávisti. Když dospějí do puberty, klidně ufiknou šavlí hlavu Židovi, volají pak domů mamince, pouštějí jí záběry té useknuté hlavy a chlubí se, že mají zářez na pažbě. Spáchá-li zlo někdo tady, někoho zavraždí, mívá výčitky svědomí nebo se jde přinejmenším ožrat do hospody, protože ze sebe nemá dobrý pocit, byť si ho nechce připustit. Oni jdou zabíjení oslavovat, jsou ve zlu vychovaní, je to jejich svaté poslání. Ideologie fanatické podoby náboženství coby snímač hříchů se do nich pumpuje od dětství. Alláh to chce, já nic, já muzikant. Právě na jejich příkladu lze ukázat, že jsou na planetě ostrůvky, kde je zlo zakořeněno hlouběji než jinde.
Má ale zlo někdo přímo v genech, že se narodí s negativní, dokonce se sadistickou povahou?
Není žádný gen pro zlo, gen pro sadismus, gen pro depresi nebo gen pro schizofrenii. Ale jsou takzvané kandidátní geny, které se u konkrétní duševní poruchy či úchylce vyskytují ve zvýšené míře. Samy ji však nespustí. Pokud tyto kandidátní geny v sobě máme – třeba u schizofreniků jsou jich kolem stovky –, je větší pravděpodobnost, že nepříznivé životní události nemoc spustí. Takže když se říká, že Pepíček býval hodný kluk, dokud se nechytil špatné party, nepřepadl by v parku stařenku, je to částečně pravdivé hodnocení. A buď máte vysokou vlohu pro selhání a stačí málo, aby se něco projevilo, anebo máte nízkou vlohu a musí být hodně vlivu, aby se to projevilo. To je i důvod, proč někdo přežije koncentrák, holocaust či komunistické lágry a zemře ve sto letech s doutníkem v puse a někdo má život jak ve vatě a je pořád na psychiatrii.
Tedy něco jako setkání nabídky a poptávky?
Obdobně. Uvedu příklad z pokusu na potkanech, kdy vnější prostředí zmodifikovalo chování mláďat. Michael Meaney z McGillovy univerzity v kanadském Montrealu na brilantních experimentech prokázal, že když potkaní maminky hned po vrhu svá mláďata hodně olizují, vyrostou z nich odvážnější, méně ustrašení, při pohybu v labyrintu chytřejší a zvídavější tvorové. Málo olizovaná mláďata se víc bála, v bludišti víc chybovala, byla méně zvídavá a v novém prostředí ustrašenější. A když ta odvážnější mláďata měla posléze svoje potomky, také je víc olizovala, a tím pádem z nich opět vyrostli odvážnější a schopnější potkani. Meaney si položil otázku, zda jsou ta odvaha a chytrost v genech, anebo získané tím olizováním...
Tipnu si, že olizováním.
Ano. Prokázal to geniálně tím, že všem matkám mláďata ihned po vrhu proházel tak, že žádné nemělo vlastní mámu. Dostal tak čtyři skupiny mláďat podle toho, z jaké biologické matky pocházela: hodně lízané z hodně lízané, hodně lízané z málo lízané, málo lízané z hodně lízané a málo lízané z málo lízané. Zjistil, že odvahu, schopnosti či chytrost mají mláďata podle toho, jak moc je matka po vrhu olizovala, nikoli podle toho, kdo je jejich biologická matka.
Recept na dobro je mazlit se?
Určitě se mazlením nic nepokazí, naopak. Na lidi se ale tenhle pokus nedá z mnoha důvodů automaticky aplikovat. Adopce dětí neprobíhají těsně po porodu, dítě leží nejprve někde v babyboxu, nedej bože v popelnici, k „mazlícím“ rodičům se dostane až po jisté době a nezřídka pak mívá osobnostní problémy. Navíc těžko můžete v nějakém experimentu maminkám v porodnici proházet novorozence a za dvacet let se podívat, co z nich vyrostlo.
A co je příčinou fanatismu, toho destruktivního, který přiměje lidi vraždit i děti a třeba kvůli tak absurdní myšlence, jako je, dejme tomu, „eliminace bezvěrců po celém světě“?
V genech může být sklon k agresivitě. Ale jak už jsem řekl, není to gen „pro agresi“, ale gen „k většímu sklonu pro agresi“, která může nebo nemusí být vnějším podnětem vyprovokovaná. Fanatikem se člověk stává, sejdou-li se tři okolnosti: pocit vnějšího ohrožení, přítomná postava nějakého vůdce a vlastní zaostalost tváří v tvář prosperitě. A naolejovat se to může nějakým náboženským fanatismem či bojem „za spravedlivou věc“. Pokud se tyto tři faktory sejdou, je na nenávist zaděláno. Kdekdo nenávidí Ameriku a Izrael, a přesto se tam všichni hrnou. Amerika je největší ďábel na světě, ale právě v zemích, kde ji nenávidí nejvíc, stojí lidé frontu před americkými ambasádami a chtějí dovnitř.
Podle proslulého amerického psychologa Zimbarda je prý až devadesát procent lidí schopných za jistých okolností páchat krutosti, nad nimiž se tají dech. Je to s námi lidmi skutečně tak vážné?
Ty jeho pokusy byly dost přesvědčivé. Účastnili se jich ctihodní občané a univerzitní studenti, a přesto nakonec ti v rolích dozorců mlátili hlavou o topení ty v rolích vězňů. V jiném vědeckém experimentu zase přiměli běžné slušné lidi „zabít“ elektrickým proudem jiného člověka jen proto, že se špatně učil. Experimentátor stál nad testovanou osobou, jež měla trestat za chyby/stimulovat elektrickým proudem člověka za zdí (testovaný nevěděl, že je to herec), který se měl cosi naučit. „Nějak se to nedaří, přidejte,“ opakoval experimentátor a pokusný jedinec opravdu přidával na intenzitě proudu, přestože herec skučel stále víc a víc. Několik zkoumaných lidí, maminy od plotny, dokonce pod vlivem atmosféry a autority vedoucího experimentu zašly s páčkou až tam, kde bylo označení smrtelné intenzity proudu křížkem.
I já, byť jsem hodná holka, tedy mohu zabít?
Když vám bude třeba někdo vraždit dítě, nepochybně. Ale to je jiný typ zla. Zabít někoho je sice zlo vždy, ale jeho hranice je posuvná jako na barevné škále.
Dnes nás na planetě žije přes osm miliard, do roku 2080 to má být 11 miliard, což znamená, že na Zemi stoupne potenciál negativních lidských vlastnosti ještě o více než třetinu. Bude svět tedy o třetinu horší?
To je zajímavá otázka. Odpověď je ano, ale zároveň přibude o třetinu víc dobra. Když dovolíte, připomenu ještě jeden experiment na potkanech a na myších. Slavný americký etolog čili odborník na chování John Calhoun pro ně postavil klec, která byla dostatečně velká, aby mohla pojmout 2500 potkanů. Dal do ní potkaní skupinku a pozoroval, jak se množí. Prostor klece nazabydleli rovnoměrně, ale stahovali se do teritorií a dělili na skupiny maximálně po dvanácti. Jakmile jich bylo víc než dvanáct, rozpadali se zase na další skupiny. Pak pokusy opakoval na myších, zařídil jim žrádlo, vodu, úkryt, dal jich do klece pár, nechal je se množit. Zprvu populace myší rychle rostla a každých 55 dní se zdvojnásobila. Ve 350. dni dosáhl počet myších obyvatel 620, poté se růst populace výrazně snížil. Poslední přeživší mládě se narodilo 600. den. V období mezi tím 315. a 600. dnem došlo k rozpadu sociální struktury a normálního chování. Mezi odchylky chování patřilo vyhánění mláďat před ukončením odstavu, zraňování mláďat, nárůst homosexuálního chování, neschopnost dominantních samců udržet si teritorium a samici, agresívní chování samic, pasivita nedominantních samců se zvýšeným počtem vzájemných útoků, jimž se nebránili. Po 600. dni sociální rozpad pokračoval a populace klesala až směrem k vyhynutí. Samice přestaly rodit, samci se stáhli, nezapojovali se do námluv ani do bojů, žrali, pili, spali a starali se o sebe, což byly všechno osamělé činnosti. Tihle samci se vyznačovali hladkou zdravou srstí a absencí jizev. Říkalo se jim krasavci. Chov se nikdy neobnovil, vzorce chování se natrvalo změnily a celá ta civilizace vyhynula.
To má být paralela k lidstvu?
Tenhle slavný experiment se skutečně používal jako memento pro lidstvo, předvídaly se děsy a běsy, až bude planeta přelidněná. Tehdy v šedesátých letech nás byly ovšem jen necelé tři miliardy. Dnes je nás osm miliard a neděje se pořád nic. Každopádně podobné experimenty alespoň ukazují, že počet nahromaděných jedinců na určitém místě je zásadním faktorem ovlivňujícím sociální chování. A co si budeme nalhávat, mnohé prvky potkaního chování jsou patrné i v dnešní západní společnosti. Calhoun má zastánce i odpůrce, jako byl například můj strýc žijící na druhé straně zeměkoule. Říkal mi: „Letěl jsi někdy z Austrálie do Evropy?“ Já na to: „No letěl, jednou.“ „A všiml sis, že po celé trase concordu přes Austrálii je dole jeden jediný dům? A letěl jsi někdy přes Sibiř, kde je nula nula nic? A přes Brazílii, kde je pár měst – São Paulo je galimatyáš, Rio de Janeiro taky a pak jsou prázdný pustiny, džungle?“ Místa je pro množící se lidstvo zkrátka pořád ještě dost.
Vy nemáte obavy, když vidíte vlny migrantů, které se valí do Evropy? Demograf Kučera nedávno říkal, že se stěhování národů nevyhneme.
Mé někdejší obavy z éry kancléřky Merkelové teď poněkud polevily. Se změnou zejména německého postoje vůči migraci nemusí situace dojít přespříliš daleko. Tehdy jsem si ovšem myslel, že se takové Francouzské islámské republiky klidně dožijeme. Teď si to myslet přestávám, ale vyloučeno to není. Kdysi se totiž konkrétně imigrantská islámská populace rozmnožovala mnohem rychleji než původní evropské obyvatelstvo. Příroda zatáčku však vždycky nějak vybere a imigranti s postupující evropeizací ztrácejí původní vysokou porodnost.
Mnoho lidí se kvůli běžencům strachuje o udržení hodnot západní civilizace, jako jsou zaručené svobody, rovnost, lidská práva, soudní principy. Sdílíte ty obavy také?
Obávám se, že se mnohé změní. Částečně hodnoty měníme i my sami, kupříkladu ve vztahu k sexuálním menšinám. Ale západní hodnoty zřejmě úplně nepadnou, to by se celá naše civilizace musela úplně překlopit. Do Evropy by se musela navalit celá Afrika, my bychom se museli přestěhovat do Afriky a takový experiment nejspíš nenastane. Čili vrůstáním exotičtějšího elementu do evropské populace se budou měnit podmínky, to ano, ale zároveň se příchozí budou aspoň částečně adaptovat na to, co je tady. Vznikne jakýsi kompromisní mix, v němž se zavedením práva šarí’a nepočítám.
Existuje nějaká sociální a kulturní dědičnost, již nelze ani po generacích vygumovat?
Jsem přesvědčený, že ano. Uvědomil jsem si to na příkladu někdejší Jugoslávie. My jsme dlouho žili v domnění, že Jugoslávie je celistvá země, rozdíly mezi Chorvaty, Srby a Bosňáky jsme zas tak moc nevnímali. Když jsem po začátku války v Jugoslávii zkoušel na medicíně studentku, ptal jsem se jí, odkud je. Odpověděla, že z Bosny a je muslimka. Ptal jsem se, zda byla muslimka vždy. A ona na to, že ne: „Byla jsem vždycky Jugoslávka, ale až teď jsem si uvědomila, že jsem muslimka.“ Prozřela, jako když opadne omítka a objeví se stará fasáda. Ve válce se obnažila stará hranice osmanské a habsburské říše, kdysi bodří taťkové si najednou řezali hlavy na cirkulárce, přestože předtím bývali dobří sousedé. Jakmile oprýskaly fasády, v lidech se objevily staré fresky, které, jak říkáte, ani po generacích nelze vygumovat.
Čím se dá strach z cizího, pudové rozdělování na „my“ a oni“ překonávat? Vzděláním to nejspíš nebude, Evropa je vzdělaná jako nikdy předtím, a přece obavy rostou.
Je na to jeden osvědčený způsob: osobní pouto. Kdyby u dvou znepřátelených národů, třeba jako kdysi bývali Češi a Němci, měl každý svého nejlepšího kamaráda na druhé straně, tak by konflikt mezi nimi nebyl možný. Osobní pouto je nejlepší rozpouštěč předsudků a agrese, ale musel by být mnohonásobný. Čím víc kontaktů je, tím je menší xenofobie. Podívejte, jak jsme se, my Češi, chovali kdysi k Vietnamcům, dělali jsme si z nich legraci, tykali jim a teď je akceptujeme jako rovnoprávné spoluobčany. Prostě se už známe. Když se na vesnici přižení černoch, místní strejci by ho nejradši propíchli, ovšem když v hospodě zjistí, že je to prima kluk, stane se z něj jejich Mireček.
Stále se ve veřejném prostoru ozývá, že společnost je rozdělena. Máme velké oči a nadměrnou přecitlivělost? Přece v historii bývaly společnosti rozdělené mnohem víc.
To jistě, ale dnes se dějí věci dosud nepoznané – bezprecedentní šíření nekonečného množství informací bleskovou rychlostí. Dřív jste dostala řetězový dopis s výhrůžkou, že když to nepošleš dál na deset adres, potká tě neštěstí. Dnes můžete takový dopis poslat jedním kliknutím na milión adres, dát ho na sociální sítě. Přitom pro lidi jsou nejatraktivnější ty nejhorší zprávy. Jsme přitahováni neštěstím jako můry ke světlu. Zřejmě to slouží jako trénink nanečisto, kdyby se nám to v budoucnu reálně přihodilo. Navíc nás uspokojuje, hoří-li chalupa někomu jinému než nám. Když se takové špatné zprávy rozšíří jako blesk, dostanou se do mozků dřív, než se ověří jejich pravost. V každé sociální bublině se ještě připumpují, třeba, že Putin je skvělý chlápek, Země je placatá, dobroseři jsou zlo, antivaxeři jsou zlo, nikdo to nekoriguje… To máte hluboké příkopy ve společnosti raz dva.
Lidský mozek se vyvíjel milióny let a na takový fičák informací není nejspíš stavěný?
Informace se záplavou znehodnocují, stejně jako záplava peněz způsobuje inflaci. Pravda a lež stojí vedle sebe v jedné řadě a mozek je nestačí rozlišovat. Čím je víc informací, tím víc se jede po povrchu, protože se nelze u každé zastavit a promyslet ji. Jako když porovnáte život ve městě se životem na samotě. Bude-li vám ve městě někdo bušit pětkrát denně na dveře, budete toho mít plný zuby, kdežto když vás na samotě navštíví někdo jednou za pět let, budete šťastná. I v přírodě, je-li podnětů moc, receptory přijímání mizí a stanou se necitlivými.
A do toho ještě vtrhla umělá inteligence, která si nás v horším případě ochočí, nebo přinejmenším znejistí, že nebudeme vědět, co je skutečný svět a co fikce.
Zní to velmi pravděpodobně. Když přišly mobilní telefony, ztratili jsme schopnost pamatovat si telefonní čísla. Kolegyně dělala experiment s Google brýlemi a navigací ve městě. Za tři měsíce se dotyčným zmenšil hipokampus, což bylo patrné i na magnetické rezonanci. Hipokampus je část mozku, která je jakousi naší GPS. Zlenivěl podobně, jako když zaslepíte oko a začne se vám zmenšovat zraková kůra, protože je nepotřebná. Schopnost násobit nám odebraly kalkulačky, schopnost pamatovat si čísla mobilní telefony a schopnost orientovat se ve městě nám odebraly skutečné „džípíesky“. Co nám odebere umělá inteligence? Inteligenci! To je pesimistický výhled; oponenti jako třeba můj syn zase tvrdí, že se nám naopak uvolní mozek na jiné věci. Jsou studie, které tvrdí, že kvůli digitálním technologiím jsme zblbli, říká se tomu digitální demence, jsou i opačné studie, jež ukazují, že inteligence neklesá, spíš stoupá. Neumíme sice recitovat Íliadu v řečtině, umíme však spoustu jiného. Když vám zamrzne počítač, rozhýbe vám ho pětiletý vnouček.
Mimochodem, tušíme, jak se člověk změní za další milión let? Myslím podle potenciálu, který jeho mozek má.
Psychiatři se tím zabývají. Ale co se stane s mozkem za milión let, nikdo neví, protože za předchozích milión let se s ním nestalo skoro nic. Přesněji, stalo se asi před čtvrt miliónem let, kdy se rozvinul tzv. sociální mozek (neokortex), objevil se gen FOXP2 a současně vznikla potřeba efektivnější komunikace ve skupině. Všimněte si opic, které se v zoo vzájemně šimrají. Opečovávání je vlastně sociální lepidlo, kterým se skupiny udržují pohromadě. Když se v pradávnu ty skupiny zvětšily, přesáhly určité množství jedinců a vzájemné šimrání už nebylo fyzicky možné, zabíralo by totiž příliš času potřebného pro život nezbytné činnosti, jako je obživa, obrana či množení, přešli naši předci hominidi, neandertálci a jiní na vokalizace, tedy jakési hýkání, což byl předstupeň zpěvu a poté i řeči. Řeč je fakticky ono šimrání, sociální opečovávání. Potkají-li se dvě dámy na pavlači a jedna říká té druhé: „To máme dneska hezky,“ není to přenos informace, obě přece taky vidí, že je hezky, nýbrž je to sociální kontakt, lepidlo společenství. Kdyby řeč sloužila jen k přenosu informací, bylo by ticho. I třeba takový velký koncert je oním šimráním. Deset tisíc lidí v aréně poslouchá jednoho Michaela Jacksona, cítí se při tom dobře, jásají, padají do transu, protože jsou sociálně opečovávaní, šimrají se, jsme tu spolu a máme se rádi. Tím chci říct, že mozek je schopný se změnit. Za milión let se může objevit jiný gen, který způsobí zase nějakou zásadní proměnu lidí.
Vraťme se do současnosti. Už jste zmínil, že na sociálních sítích padají zábrany, svět je tam prošpikován nenávistí. Čím si vysvětlit to moře zloby mezi námi?
Už jsme o tom částečně mluvili. Upřímně řečeno, i pro mne jako psychiatra je to záhada. Původně jsem si myslel, že anonymita kanalizuje naše nejtemnější myšlenky, agresi. Jenže když sleduji, jak se dotyční pod své odpudivé příspěvky klidně podepíší, nechápu to. Určitě je v tom nějaký mindrák, pocit méněcennosti vůči někomu úspěšnému, který je v každém z nás. Závist je hnací motor pokroku, ale nesmí jí být moc. Má-li soused kytky a natře si barák, tak mám-li tu možnost i já, také zasadím kytky a natřu si barák. Ale když na kytky a na barvu nemám, začnu sousedovi jeho dům počmárávat a kytky zalejvat horkou vodou. Potřebuju to zkrátka srovnat. A nemůžu-li srovnávat směrem nahoru, srovnám to směrem dolů. Tenhle mechanismus udržuje evoluci v chodu, má ovšem i stinnou stránku.
Zeptám se tady možná nepatřičně: je naše společnost po třech dekádách od revoluce na svobodu už zralá, anebo jsme pořád trochu infikováni socialismem?
My jsme si zpočátku mysleli, že za třicet let zralí budeme. Nepředvídali jsme ovšem, co se všechno mezitím se světem stane. Totiž že na tu svobodu přestává být zralý i takový svět, jako je Severní Amerika, uvážíte-li, co se tam děje na univerzitách nebo co vymýšlejí někteří členové vlády demokratů. Svět se mění s námi. V některých ohledech se nyní stávají lídry někdejší otloukánci, jako Polsko či Česko, ve vztahu k Ukrajině jsme se zachovali zásadověji a svobodymilovněji než Němci a různí chcimírové ze západní Evropy. My se pořád počítáme k outsiderům, jenže ono to přestává platit. Mezitím se ale začaly vracet resentimenty lidí, kteří jsou nepoučitelní, a v momentě, kdy cítí sebemenší diskomfort, volají po starých dobrých časech. To je nejnebezpečnější, co se může dít. Kdo si to neprožil, neví, co by ho čekalo ve chvíli, kdybychom o všechny svobody přišli. Odvolávají se na svobodu slova, ale to by bylo to první, co bychom ztratili, kdyby oni zvítězili. Abych tedy odpověděl krátce na vaši otázku: Ano, jsme stále inifikovaní, a co hůř, moment zralosti jsme možná prošvihli a začínáme být reinfikovaní.
Neroste v západních demokratických společnostech zase touha po rázném vůdci? Četla jsem, že ta touha je nám víceméně vrozená, ale přece jen tady, v Evropě, bychom měli mít v sobě obranný mechanismus při znalosti historie 20. století.
Taková touha roste většinou tam, kde padá životní úroveň, a také v krizích. Napsal to už Fareed Zakaria v Budoucnosti svobody, že pod určitý HDP není možná liberální demokracie a otevřená ekonomika. Není žádný chudý liberální stát. Typickým příkladem byla volba Hitlera, který slíbil, že vše vyřeší a konečně se budeme mít dobře. Ale proč vzniká i v relativně bohatých zemích, toť otázka. V takových zemích, jako je Británie nebo Amerika, myslím, ještě nevzniká, byť se hlavně v Americe čím dál větší počet lidí cítí na hranici chudoby a nedoceněni. Ne ještě tolik, aby se zrodil nesvobodný socialismus nebo komunismus, ale možná tolik, aby se zrodila potřeba silného vůdce. A tuhle roli může hrát Trump bez ohledu na jeho soudní kauzy.
Nejsou postavy vůdců či vůdcíčků náhražkou za neexistující autority, na nichž by se rozdrobená individualizovaná společnost byla schopná shodnout?
Do určité míry ano. Ale není to proto, že by se neshodla, nýbrž proto, že přirozené autority vymizely. Kde jsou nové Thatcherové, noví Reaganové a Churchillové? Vzdali to. Snad je to proměnou hodnot ve společnosti nebo možná i tím, co jsme viděli v oněch Calhounových experimentech.
Dá se jednoduše říci, že většině z nás, řekněme rovnou lidskému druhu, je jistota nesvobody bližší než nejistota svobody?
Bohužel ano. Ale zase to závisí na situaci a na prosperitě. Já bych řekl, že v prosperující společnosti je příjemnější nejistota svobody než jistota nesvobody. Ve chvíli, kdy začne klesat prosperita, začne boj o koryto, je příjemnější mít jistotu nesvobody než nejistotu svobody. A ještě dodám, že nezáleží jen na objektivní situaci, zda to je, či není pravda, ale na subjektivním pocitu každého z nás.
Vy ostatně ve své nové knize píšete, že se naše společnost má nejlépe v historii. Nemáte růžové brýle, spousta lidí se dobře nemá?
Už jsem to zmínil: je rozdíl mezi tím, jak se objektivně máme a jak se cítíme. Vy máte pravdu v tom, že spousta lidí se dobře necítí, a to uznávám. Ale vezmete-li si jakékoliv objektivní ukazatele, dejme tomu dětskou úmrtnost, je nejmenší v našich dějinách. Před 120 lety v každé rodině polovina dětí zemřela, než se dožila školního věku. Podíl fyzické práce? Nejmenší v dějinách. Volební práva žen, obecně lidská práva? Nejlepší v dějinách. Doba, jakou musíte pracovat na pecen chleba? Nejkratší v dějinách. Ano, rozevírají se nůžky mezi bohatými a chudými, ale i ti chudí dnes se mají mnohem lépe, než se měli chudí před sto lety. Jenže my naše životy poměřujeme, jako kdybychom si měřili objem pasu centimetry namalovanými na gumě od trenýrek: břicho roste, ale já se mám pořád stejně, stejně blbě. Protože našinec „před pány stýská si, za vraty výská si“. Navíc se poměřujeme s těmi úspěšnějšími, třeba s Němci, nikoli s Moldavany. A jsme zase u fenoménu závisti.
A co je podle vás naším největším ohrožením?
My sami. Zejména ti z nás, kteří riskují návrat autoritativního režimu.
