GLOSA VOJTĚCHA KRISTENA | Poslední dny zřetelně ukazují, kde leží hranice hranice Trumpova ega. Tedy alespoň toho ekonomického. Samozvaný byznysový génius má (naštěstí) záklopku v brutálních reakcích finančních trhů, které mu jeho neortodoxní politiky dávají pořádně sežrat.
„Rozhodně nemám v plánu guvernéra Powella odvolávat,“ zaklínal se v noci na středu (23. 4.) americký prezident Donald Trump před novináři. Pro mnohé překvapivě. Pokud totiž Trump v posledním měsíci mluvil o americké centrální bance, většinou nevynechal jedinou příležitost se do jejího guvernéra Jeroma „Jay“ Powella pořádně opřít. Případně dodat, že by se jej ze všeho nejradši úplně zbavil.
Jenže to podle amerického práva úplně nemůže, byť Trumpovi právníci tuto možnost určitě důsledně zkoumají. Trump totiž po Powellovi chce jedinou věc, kterou mu guvernér (zatím) odmítá dát – nižší úrokové sazby. Ty by pomohly ekonomice a silnější ekonomika by zase pomohla Trumpovi.
Je zde ale problém: Nižší sazby by přinesly i silnější inflační tlaky a inflace v USA stále není úplně pod kontrolou. Ostatně právě proto Powell vyčkává.
V Americe nejde o žádné unikum. Prezidenti či premiéři se od vzniku prvních centrálních bank snažili na jejich rady tlačit s tím, aby jejich rozhodování bylo – řekněme – politicky uvědomělé. Až po čase všichni pochopili, že ekonomika se řídí úplně jinými pravidly než politika a že bude nejlepší, když se tyto dvě složky moci nebudou příliš ovlivňovat. Šlo by totiž o scénář, který nemá vítězů.
Ti chytřejší státníci a ministři financí to – byť velmi neradi – postupně pochopili a ponechali centrálním bankám jejich autonomii měnové politiky. Zjednodušeně řečeno tak platí, že zatímco vláda má na talíři ekonomický růst, centrální banka inflaci (a v případě amerického Fedu i starost o zaměstnanost).
Státníci méně prozíraví, jako je třeba Recep Tayyip Erdoğan, šli jinou cestou. Právě turecký prezident v posledních letech několikrát vyhodil guvernéra centrální banky jen proto, že nesnižoval úrokové sazby. Nepřekvapí, že výsledkem takové politiky je turecká inflace, která se pohybuje v řádu středních až vyšších desítek procent.
Trump (naštěstí pro Američany) není tak úplně jako Erdoğan. Ovlivňovat by chtěl, tlačit umí, ale poslední dny a týdny ukázaly záklopku, před kterou kapituluje i takový neomylný „génius byznysu“, jakým je Donald Trump. Tou záklopkou jsou finanční trhy, které Trumpově politice nastavují zpětné zrcadlo.
Když Trump minulý týden naposledy mluvil o tom, jaký je Powell strašný guvernér a že by se jej nejradši zbavil, výsledkem byl výprodej amerických dluhopisů i akcií. Přeloženo do lidštiny: financování amerického dluhu zdražilo o desítky miliard dolarů a byznysmani byli pořádně naštvaní. Právě tato léčba šokem Trumpa donutila otočit – a přijít nyní s ujištěním, že odvolání Powella není úplně na stole.
Když si vzpomenete, podobné to bylo se cly. Během „Dne osvobození“ Trump uvalil obchodní tarify v zásadě na celý svět a eskaloval obchodní válku s Čínou. Znovu však ustoupil krátce poté, co výnosy amerických dluhopisů zamířily na sever a investoři se začali zbavovat amerických akcií. To pak Trump cla rychle pozastavil a nyní dokonce nabízí i Číně uzavření obchodního příměří.
Je v tom jistá útěcha. Trump se sice k americké i globální ekonomice chová jako k opotřebované hračce pro vlastní potěchu – což v případě politika, ve kterém se mísí mesiášský komplex a ekonomický diletantismus, není dobrá zpráva.
Na druhé straně ale Trump nejde přes mrtvoly – alespoň ty tržní. Pokud ho trhy dostatečně vytrestají, je ochotný své ekonomické politiky upravit. Stále nám sice zbyde jeho nepředvídavost a „odezdikezdismus“, ale zároveň je tu vědomí, že i pro Trumpa existuje určitá červená čára.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
