Signalgate, Hútíové a klauniáda v Pentagonu: Pod Trumpovým „televizním ministrem“ se houpe židle

Donald Trump si do své druhé administrativy – na rozdíl od té první – vybral i na klíčové bezpečnostní pozice nekompetentní loajalisty, jejichž jedinou kvalifikací je často jen víra v ideologii trumpismu, ochota v jejím rámci porušovat společenské normy, schopnost dobře vypadat v televizi a v neposlední řadě bezvýhradná oddanost oranžovému vůdci. 

Dva největší amatéři, zcela nezpůsobilí pro výkon funkce, jsou bohužel umístěni na dvou zcela klíčových postech: Tím prvním je falešný ekonomický expert Peter Navarro, na jehož ekonomické pseudovědě stojí Trumpův ekonomický program, který už stihl za necelých sto dní této administrativy zdevastovat americkou ekonomiku zcela nevídaným způsobem, ale tomu se budu věnovat příště. 

Dnes se podíváme na šéfa největšího amerického zaměstnavatele se zhruba třemi miliony civilních zaměstnanců a příslušníků ozbrojených sil a úřadu s rozpočtem cca 800 miliard dolarů (tedy výrazně více než je celkové HDP většiny zemí světa).

Ministrem obrany druhé Trumpovy administrativy se stal televizní moderátor Pete Hegseth – zcela prost jakýkoliv relevantních zkušeností, které by ho kvalifikovaly pro patrně nejnáročnější ministerský post v americké vládě; tedy vyjma výše jmenované sady kvalit, jež Trump ve svém druhém funkčním období požaduje.

Hegseth sloužil jako voják nižších hodností v Národní gardě a jako styčný důstojník pro styk s civilní administrativou na radnici v irácké Samaře; jeho působení v armádě bylo prosto zkušeností nebo vynikajícího hodnocení průběhu služby, které by znamenalo možnost velké kariéry v ozbrojených silách a Hegseth se následně po krachu v investičním bankovnictví vydal na dráhu profesionálního politického aktivisty.

Díky schopnosti dobře vypadat a používat mírně rozvité věty – byť v šablonovitých myšlenkových zkratkách, ponižujících konzervatismus na intelektuálně lenošný performativní třídní boj – se stal zástupcem silně konzervativních think-tanků Concerned Veterans of America a Veterans for Freedom. Z obou však byl následně jejich konzervativním vedením odejit pro neschopnost, opilství, finanční nesrovnalosti a sexuální obtěžování. 

Z doby jeho působení v konzervativních organizacích existuje velice detailní papírová stopa jeho opravdu konzervativních kolegů, kteří si neustále stěžovali na to, že se Hegseth v práci opíjí pod obraz do bodu, kdy musí být pravidelně odnášen pryč; že neustále podvádí všechny tři své manželky s kolegyněmi, přičemž ty, které o něj nejeví zájem, přesto sexuálně obtěžuje; že utrácí peníze veteránů za konání zbytečných akcí, jejichž hlavním účelem byla vždy afterparty ve striptýzovém baru, kde namol opilý Hegseth obtěžoval personál, popř. vykřikoval o nutnosti zabíjení těch či oněch etnických skupin.

Jeho kariéra v záležitostech veteránů nakonec končí obviněním ze zdrogování a znásilnění kolegyně, které Hegseth raději vyřešil mimosoudním finančním vyrovnáním, než aby nechal situaci přezkoumat nezávislý soud. Zde je nutno podotknout, že Hegseth se nestal obětí „vnějších zásahů ideologických nepřátel“ a národní kontroverze; konzervativní hnutí jeho případ řešilo „in-house“ a jeho vyhození si vynutili donátoři veteránských organizací, které měl Hegseth zastupovat.

Po neúspěchu své následné politické kampaně, kdy nedokázal přesvědčit konzervativní voličskou základnu o své serióznosti, se vrhl na dráhu „mluvící hlavy“. Jelikož jeho největší devizou byl vzhled, mělká, ale kovaná pravicová ortodoxie a respektabilní zkušenost veterána, logickou kariérní volbou byla televizní stanice pro konzervativní americké důchodce, televize Fox News. (V době jeho příchodu do televize byl mediánový věk diváka v prime-timu 68 let).

Hegsethovou primární funkcí na Fox News bylo z pozice pěšáka kulturní války horečně kritizovat levicové excesy v americké byrokracii a zákonodárství na všech úrovních, což je jistě bohulibé – ale zkratkovité štěky na téma všeobjímajícího a nekonečného šílenství nové levice slouží spíše jako forma zábavy a kanalizace rozhořčení daňových poplatníků, kteří jsou nuceni celý špás levicového záboru veřejného prostoru financovat. 

Proti tomu těžko něco namítat, ale jako základ pro reorientaci největšího institucionálního kolosu v americké vládě je to zoufale málo; zvláště pak proto, že se ukazuje, že Hegseth nejenže nic hlubokého a odborného nikdy nedělal, ale že na to ani nestačí.

Za standardních okolností byl se člověk Hegsethova formátu ministrem nikdy ani nestal (natožpak ministrem obrany!), protože by jeho nominaci pro početné skandály v minulosti a nedostatečnou kvalifikaci nikdy neschválil Senát. Jenže republikáni v Kongresu byli začátkem roku stranou ovládající obě komory parlamentu a zároveň zcela v rukou jednoho muže. 

Dokud nezačal Donald Trump systematicky ničit americkou ekonomiku, bylo pro ty republikánské senátory, kteří budou v následujících letech čelit dalším volbám, rozhodující si velkého vůdce nepohněvat před vlastní kampaní za znovuzvolení. 

Většině jeho nominací tak bylo tentokrát vyhověno – a to těsnou většinou i v případech, kdy do citlivých pozic nanominanoval zjevně nekompetentní klauny s pochybnou minulostí nebo sympatizanty nepřátel Spojených států, jako je např. ředitelka národního zpravodajství Tulsi Gabbardová. Ta by byla stejně jako Hegseth za jakékoliv jiného republikánského prezidenta, který neprovozuje maoistický kult osobnosti, na svou pozici také absolutně neprůchozí.

Ostatně Hegseth se o vládní angažmá ucházel už v první Trumpově administrativě, kde měl zastávat relativně neškodnou funkci ministra pro záležitosti veteránů, proti čemuž lobovali právě zděšení zástupci veteránů, kteří ho už znali z jeho skandálního působení v jejich řadách. 

Jenže tenkrát si Trump ještě aspoň na zásadní pozice vybíral zkušené profesionály a Hegseth nakonec vybrán nebyl – jakkoli primárním důvodem bylo, že byl příliš mladý, což by nevypadalo dobře v televizi (bylo mu tehdy 36 let).

Připomeňme, že ministrem obrany a národním bezpečnostním poradcem se na začátku stali vynikající vojenští intelektuálové a zkušení generálové James Mattis a H. R. McMaster, kteří se s Trumpem neshodli ve většině jeho názorů na národně-bezpečnostní otázky, k nimž Trump přistupuje se vskutku „hurvínkovským“ nadhledem (což detailně vysvětluje např. jeho jiný bývalý spolupracovník té doby a šedá eminence republikánského bezpečnostního establishmentu, John Bolton). 

Zejména u ministra obrany Mattise se pak směrem k Trumpovi otevřel intelektuální a názorový příkop – a jediným vysvětlením jeho angažmá v ministerské roli nutně byla jeho přezdívka Mad Dog (šílený pes), což je prostě skvělé pro televizi… Nepřekvapí, že všichni tři nakonec „zcela vysátí“ rezignovali.

Jak připomíná mimo jiné skvělý historik Stephen Kotkin: Donald Trump vnímá výkon úřadu jako velkolepou wrestlingovou show, kde je na prvním místě povrchní dojem, a snažit se dešifrovat jeho protichůdné signály je často jako zkoušet věštit budoucnost z kávové sedliny...

Když jsme u signálů – ve Washingtonu ještě neutichla vřava po šokující story novináře Jeffreyho Goldberga z magazínu The Atlantic, že byl v rámci donebevolajícího amaterismu nejvyšších představitelů americké vlády omylem přidán do skupinového chatu v aplikaci Signal, kde se diskutovalo o chystaných amerických útocích proti Hútíjům v Jemenu, a skandál už má pokračování.

V chatu, jehož pravost nakonec Bílý dům neochotně potvrdil, ministr obrany Hegseth na nezabezpečeném osobním telefonu probíral operační detaily nadcházejících úderů, včetně informací o cílech, zbraních, které USA nasadí, a pořadí útoků. 

Připomeňme si, že republikáni naprosto milují podobné bezpečnostní skandály, aby skrze ně mohli napadat své politické oponenty, prostřednictvím vyšetřování a slyšení před Kongresem; ostatně jedná se o běžný prostředek politického boje. Ale ticho mezi republikánskými senátory bylo tentokrát ohlušující.