KOMENTÁŘ KARLA BARTÁKA | Jak se Evropská unie zachová vůči již zcela evidentní snaze Donalda Trumpa a jeho týmu v čele USA „zařídit“ mír na Ukrajině tím, že přistoupí na ruské požadavky? Její manévrovací prostor je omezený, protože není součástí jednacího procesu vedeného v režii Američanů. Proto vyvolala tolik nadějí schůzka ministra zahraničí Marka Rubia s jeho protějšky z Ukrajiny a také z Francie, Británie a Německa minulý týden v Paříži. Vypadalo to, že Američané začínají brát Evropu vážně a jsou ochotni s ní aspoň do jisté míry „ladit noty“.
Zrušení následné schůzky svolané na čtvrtek do Londýna tak zapůsobilo jako studená sprcha. Ačkoli ukrajinská delegace cestovala na ministerské úrovni, Rubio na poslední chvíli účast zrušil a po něm logicky i šéfové diplomacií zmíněných evropských zemí. Jednalo se na nižší úrovni, tedy daleko bezvýznamněji.
Důvodem mohla být přestřelka mezi Washingtonem a Kyjevem ohledně amerických podmínek pro mírové urovnání, které mezitím unikly do médií.
Ukrajina by se podle nich měla trvale vzdát „de iure“ Krymu. Ruská okupace části Luhanské, Doněcké a Záporožské oblasti by byla potvrzena jako fakt. Ukrajina by se zřekla bezpečnostních záruk v podobě členství v Severoatlantické alianci. Spojené státy by zrušily hospodářské sankce uvalené na Rusko a obnovily s ním hospodářské styky. Záporožskou jadernou elektrárnu by provozovaly Spojené státy a dodávaly elektřinu jak Ukrajině, tak Rusku.
Mír by byl tedy uzavřen víceméně za podmínek diktovaných Ruskem; to by se zřeklo pouze „nároku“ na ty části zmíněných východoukrajinských administrativních oblastí, které vojensky stejně neovládá. Rovnal by se ukrajinské kapitulaci, což neodpovídá situaci na bojišti, kde se Rusku nedaří žádný významný průlom, a je v rozporu se zásadami mezinárodního práva.
Není tedy divu, že americký návrh, tak jak ho přinesla západní média, vyvolal v Moskvě značnou spokojenost. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov „vřele“ pochválil americkou „zprostředkovatelskou snahu“.
Spojené státy se nechaly slyšet, ústy Marka Rubia i viceprezidenta J. D. Vance, že o těchto podmínkách nemíní nijak zvlášť jednat; pokud se někomu nelíbí, přestane se Amerika o tuhle válku starat a „začne se zabývat něčím jiným“. I proto se Rubio nevydal do Londýna; nechtělo se mu nestravitelné americké ultimátum, postavené na ruských požadavcích, hájit vůči Ukrajině a evropským spojencům.
Prezident Volodymyr Zelenskyj zatím nepropadá skepsi. Vysvětluje, že oficiálně žádný návrh nedostal. A že mu ukrajinská ústava tak jako tak neumožňuje se vzdát části národního území ve prospěch jiné země. Chce, aby se napřed vyjednal klid zbraní a pak se zasedlo k jednacímu stolu, třeba i přímo s ruským prezidentem Vladimirem Putinem. Navrhl Donaldu Trumpovi setkání mezi čtyřma očima na okraji sobotního pohřbu papeže Františka ve Vatikánu. Odpověď nedostal.
Co na to Evropa? Američané jí nabízejí, že lze Ukrajinu přijmout do EU, to prý nevadí. Jako by o tom rozhodovali oni. Počítají také, že právě Evropa, nikoli Spojené státy, poskytne bezpečnostní záruky po uzavření příměří. Nikdo ovšem neví, jak by takové garance měly vypadat.
Rusko dopředu avizuje, že nepřipustí přítomnost cizích vojáků na území Ukrajiny, a vůbec už ne příslušníků armád Severoatlantické aliance. Je to důležité, nebo ne? Lze to udělat jednostranně, jak připouští francouzský prezident Emmanuel Macron? Bude se o tom také jednat?
Jakékoli narušení územní celistvosti Ukrajiny by bylo v rozporu s opakovanými usneseními Evropské rady. Většina evropských lídrů zatím drží tuto linii – ano mírovému ujednání, nikoli však za cenu územních ústupků vnucených Ukrajině.
Budou však mít odvahu a sílu se postavit Donaldu Trumpovi a pokusit se vynutit vyhlášení příměří jako podmínky pro vícestranné seriózní jednání? A co se stane, pokud nebudou vyslyšeni a Američané se obrátí k Ukrajině zády? Budou mít sílu se zhostit své odpovědnosti?
Takový scénář totiž není vůbec vyloučený. Donald Trump s dohodou spěchá, jde na ruku Putinovi a spatřuje v Zelenském překážku jejího dosažení. „Takováto vznětlivá prohlášení činí vyřešení této války obtížným,“ reagoval na jeho slova o Krymu. Podotkl, že dohoda je na spadnutí a neměl by ji mařit ten, kdo „nemá v ruce žádné karty“. Obvinil Zelenského, že když mu na poloostrově tolik záleží, měl se o něj bít v roce 2014 (kdy ještě nebyl u moci).
Vysoká představitelka EU pro zahraniční politiku Kaja Kallasová prohlásila, že Evropská unie „nikdy neuzná ruský Krym“; kdyby to udělala, posvětila by tím všechny ruské územní nároky. Je to však skutečně postoj EU?
Britové, Francouzi a další jsou veřejně ochotni uvažovat o jistých územních ztrátách v neprospěch Ukrajiny, výměnou za bezpečnostní záruky, ekonomickou pomoc a urychlené jednání o přijetí země do EU. Neveřejně něco takového připouštějí sami Ukrajinci, ovšem jako výsledek seriózního vyjednávání, které by zahrnulo také ruské reparace za napáchané škody a mnoho dalších věcí, včetně návratu tisíců unesených ukrajinských dětí.
Trump však jaksi staví vůz před koně, spěchá, formuluje podmínky dohody, aniž jednání vůbec začalo, a uráží a vyhrožuje, když na ně Ukrajina (případně Evropa) nechce a priori přistoupit. Pokud bude v této taktice pokračovat, žádná londýnská ministerská schůzka se už konat nebude.
Poradí EU Zelenskému, aby americký návrh odmítl, pokud se nepodaří rozběhnout opravdové vyjednávání? Bude schopna ustát kritiku Ruska i Ameriky, že maří mír? Že vlastně podněcuje pokračování ničivého konfliktu? A má sama dost sil na to, aby Ukrajinu v dalším boji podpořila?
Nikdo v Evropě si nepřál, abychom si museli klást takovéto otázky. Po rozpadu jednoty Severoatlantické aliance, jejíž nejmocnější člen se přiklání na stranu agresora, čelí Evropa vlastní nejednotě. Maďarsko a Slovensko otevřeně žádají mír za jakoukoli cenu. Veřejné mínění se postupně přiklání k podobnému postoji v řadě dalších zemí. Už nikdo nemluví o scénáři, podle něhož by Západ rázně a urychleně dozbrojil Ukrajinu a umožnil jí průlom na frontě, a tudíž silnou vyjednávací pozici.
V nejbližší budoucnosti nebude EU doufejme politickou linii měnit. V rukávu má pořád trumf v podobě hospodářských sankcí, které Rusku hodně vadí. Příslib jejich odvolání by mohl zapůsobit ve prospěch vyhlášení příměří a následného jednání o míru, jak si to přeje Zelenskyj – a jak to odpovídá diplomatické praxi i zdravému rozumu. Je to pouze slabá karta, zvláště pokud by USA své sankce odvolaly. Jinou však Evropa nemá.
🔥🗞️ Přidejte si INFO.CZ do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Díky.
