KOMENTÁŘ MARTINA KOVÁŘE | Když v roce 2015 vydal známý spisovatel Michel Houellebecq (* 1956) svůj šestý román Podvolení (Soumission), vyvolalo to senzaci, div ne skandál, a to jak ve Francii, tak ve světě. Příběh bytostného intelektuála, univerzitního profesora z pařížské Sorbonny, který se po vítězství muslimského kandidáta v prezidentských volbách v roce 2027 rozhodne akceptovat nabídku nového rektora, rovněž muslima, na pokračování v kariéře i za nových podmínek a chystá se na konverzi k islámu, byl samozřejmě provokativní; odmítavé reakce části literárních kruhů i čtenářů ale nebyly úplně racionální.
Hluboká krize páté republiky
Dnes, deset let od vydání románu, není kandidatura muslimského politika na prezidentský úřad aktuální (žádná relevantní muslimská strana ve Francii neexistuje, natož aby mohla „vygenerovat“ adepta na hlavu státu). Ale přesto o tom, že je země na cestě k houellebecqovskému „podvolení“, mluví stále více lidí.
Hluboká krize páté republiky je zčásti chronická a sahá přinejmenším již do časů vlády Jacquesa Chiraka, konkrétně do jeho druhého prezidentského období (tj. do roku 2007), do něhož jej Francouzi v roce 2002 zvolili jenom proto, aby se prezidentem nestal nacionalista, xenofob, rasista a antisemita Jean-Marie Le Pen (1928–2025).
Chirakův nástupce Nicolas Sarkozy (v Elysejském paláci v letech 2007–2012) už ale nedokázal svůj mandát v roce 2012 obhájit a v roce 2017 pohořel i jeho nástupce François Hollande (2012–2017) – ten byl dokonce tak neoblíbený, že podruhé ani nekandidoval.
Současný prezident Emmanuel Macron (* 1977; v úřadu od roku 2017) sice relativně slušně zvládl svůj první mandát (včetně některých důležitých ekonomických a sociálních reforem), ve druhém období od roku 2022 se však v nemalém míře „zasloužil“ o aktuální vnitropolitickou krizi, která propukla po předčasných volbách z loňského léta, v nichž přišel o už tak křehkou většinu v Národním shromáždění.
Od té doby je Francie vnitropoliticky neobyčejně rozkolísaná a premiér François Bayrou (v čele kabinetu od prosince 2024; „Bayrou je mimořádný, a zejména tím…, že je dokonale hloupý…; nikdy neměl, a ani nepředstíral sebemenší vlastní názor…; díky své hlouposti je ostatně velmi oblíbený u katolických voličů,“ píše o něm Houellebecq na stranách 116–117 prvního českého vydání Podvolení, taktéž z roku 2017, mimochodem ve skvělém překladu Alana Beguivina) je pouhým udržovatelem „stavu před bouří“.
Budou ve Francii znovu parlamentní volby?
Výroku prezidenta Emmanuela Macrona z tohoto týdne, že zvažuje vypsání dalších předčasných voleb, tentokrát na podzim letošního roku, se logicky věnovala všechna média, o sociálních sítích nemluvě, ve skutečnosti se ale nejedná o žádné překvapení. Jak jsem již řekl, o stabilitě vlády nelze od již zmíněného loňského léta mluvit a jedinou zásadní otázkou je, zda příště už opravdu vyhraje Národní sdružení (Rassemblement national; RN) Marine Le Penové (* 1968), či nikoli.
V červenci 2024 ještě před druhým kolem (v prvním NS vyhrálo) zafungovala Macronova „mobilizace“ proti „krajní pravici“, tentokrát už se mu to ale nejspíš nepodaří, a to tím spíš, že Le Penové spíše prospělo, než uškodilo zatím nepravomocné (pokud jde o odnětí svobody a finanční trest) odsouzení za finanční podvody s „evropskými penězi“.
Většina francouzských politických komentátorů soudí, že kdyby se volby do Národního shromáždění konaly na jaře nebo na začátku léta tohoto roku, jak se očekávalo, bylo by vítězství Národního sdružení téměř jisté.
Podzimní termín, o kterém mluvil Macron a o kterém uvažuje právě proto, aby se NS nedostalo k moci, je ještě příliš daleko, než abychom mohli vyslovit jakékoli relevantní soudy. I tak ale bude strana Marine Le Penové a Jordana Bardelly (* 1995), který je jejím formálním šéfem, jejich favoritem.
