Iris Fojtíková má vystudované rytí kovů a velmi blízko má také k zbraním. Své zkušenosti dlouho předávala ostatním a nyní se jako podnikatelka věnuje ryteckému řemeslu pod značkou Umělecké rytectví Iris (registrovaná známka 1RIS).
Co se dozvíte v článku
Návrat do školy jí změnil život
Iris Fojtíková se k rytectví dostala přes uměleckou školu. Hlásila se však na obor zlatnictví, kde byl ale velký převis. Tehdy na začátku plakala a nechtěla tam vůbec nastoupit, protože pro ni rytectví bylo naprosto neznámé a nevěděla, co se tam dělá. Nechtěla se s tím smířit. Ale ta škola byla super. Měla jsem štěstí na učitele, který přišel z praxe a ukazoval nám, jak to máme dělat. Moc nemluvil, ale ukazoval a myslím, že to pro nás bylo dobře,
vzpomíná.
Do školy se po 20 letech Iris Fojtíková musela vrátit, a to na obor puškař v Uherském Brodě. To ji jejími slovy maximálně ovlivnilo, protože se tam po studiu odstěhovala, našla si tam manžela i práci, protože v té škole začala také učit. Začátek byl podle ní hrozný, protože neměla vůbec žádné zkušenosti s tím, že by něco předávala a vyučovala. Navíc jsem si nikdy nemyslela, že tu práci můžu dělat, protože je náročná na trpělivost a já jsem cholerik,
usmívá se Iris.
Dále vzpomíná, že na ni nezkušenost byla vidět a její první ročník to odnesl, na nich se vyučila. Nechlubí se tím, ale na škole získala i výuční list puškaře a na základě toho učila na půl puškaře a na půl rytectví. Hodně jí tehdy s puškařstvím pomohl právě manžel, který ji toho sám spoustu naučil. Na začátku dostala třídu třeťáků a byla hozená rovnýma nohama do vody. Bylo to hodně náročné, ale postupně se to uklidnilo.
Mám takový názor, že když se k těm dětem chováte slušně a jednáte s nimi narovinu, tak je s nimi většinou dobré pořízení. Naváže se tam vztah důvěry. Já si své žáky vždy chránila a byli jsme soudržnější,
doplňuje Iris. Učení si nakonec oblíbila a bavilo ji to. Této práci se věnovala 13 let a žáci ji dnes docela hodně chybí. Byla s nimi totiž legrace a také ji s nimi bylo dobře. Na vyučování však nezanevřela: učí stále, a to v rámci vlastních praktických kurzů rytectví, které osobně vede. Jsou skupinové i individuální.
Iris už tehdy kombinovala učení s prací na zakázku především v podobě zdobení zbraní. U toho mohla vypnout, protože to podle ní byla radost. Ve škole bylo potřeba dodržovat řád, navíc cítila jistou zodpovědnost. Volného času příliš neměla, chtěla se posunout dál, ale byla si vědoma, že člověk musí odpočívat, aby se z práce nezbláznil. Nyní to není o moc lepší, ale volný čas se snažím trávit aktivně. Jezdím na kole, chodím do posilovny a tančím flamenco,
vyjmenovává s úsměvem.
Obor jde dopředu
Iris Fojtíková prozrazuje své motto: Dělám z obyčejných věcí výjimečné
. Na rytectví ji tedy fascinuje, že dokáže vzít nějakou běžnou věc (ne nutně zbraň) a udělat z ní neobyčejný předmět, který je nějak ozdobený podle přání a představ majitele. Nástroje jsou při její práci docela problém, protože se hotové rytecké nástroje nedají koupit. Jedná se o nějakou tyčinku nebo kousek materiálu, který si musí člověk dotvořit nebo upravit, případně vyrobit sám. Je to tedy podobné jako například s řeznickými noži, které lidé nedávají z ruky a nikomu je nepůjčují.
Nástroj držíte v ruce, takže musí mít nějakou velikost, která vám sedí, protože když bude delší, tak je to hrůza a když je kratší než potřebujete, tak vás bolí ruka a ta práce je nepohodlná,
popisuje Iris. Sama pracuje především s nejrůznějšími rýtky dláty často malých rozměrů, aby byla schopna dělat nejrůznější detaily.
Stejně jako se všechny obory vyvíjí, tak i rytectví jde dopředu. V dnešní době se používají pneumatické nástroje. Je to vlastně takové kladívko umístěné přímo v tom nástroji. Vydává poklepy, ale tak rychle a jemně, že to rukou v životě nestihnete,
vysvětluje Iris Fojtíková s tím, že to hodně urychluje a také usnadňuje práci. Je však ráda, že umí i starou část, tedy tu ruční, která je výrazně levnější na vybavení. Když se tím však chce člověk živit, musí jít s dobou. O ruční práci se přitom nepřijde, protože konec nástroje je stále ovládán rukou.
Dobře vidět je základ
Neoddělitelnou součástí práce rytce je také mikroskop. Iris Fojtíková si myslí, že kdokoliv si jej pořídí, tak ho to ohromně posune. Když totiž na práci dobře nevidíte, nejste schopný dělat dokonale detaily. Navíc například na zbraních není příliš místa, často se jedná o malé plochy. Proto je potřeba si to místo zvětšit, aby byla práce pohodlnější. Ale je potřeba si na to zvyknout, protože když se začnete dívat do nového přístroje, tak mozek je z toho úplně zmatený. Po pár hodinách koukání do něj je člověk jako levně opilý. Někoho z toho bolí hlava,
podotýká s tím, že pak už to přejde do krve a člověk nepočítá s tím, že by to dělal jinak.
Bez dobrých očí to podle Iris vůbec nejde. Ona má štěstí, že má dobrý zrak, protože pořád čte bez brýlí a bere si je jen na hodně jemnou práci. Ale od dětství mám brýle na dálku, takže možná už se to tehdy formovalo, že budu dělat něco nablízko,
směje se a dodává, že lidský svět je založený na tom, že vidíme. I ta práce, kterou já udělám, je založená na tom, že ji potom někdo vidí a že se mu to líbí. Takže bez očí to prostě nejde,
přidává.
Rytectví je náročné také na ruce a člověk si na něj musí zvyknout. Podle Iris nemůžete pracovat osm hodin v tahu, je potřeba udělat si přestávky a dělat mezitím něco jiného. Je zde spousta prací, které nejsou rytím, ale musí se udělat. Je tedy potřeba odpočívat, ale v každém případě ruce ze začátku bolí, a to například svaly mezi prsty. A mě osobně nejvíc bolí záda, proto každé ráno poctivě 15 min cvičím,
upřesňuje Iris Fojtíková. Rytectví je podle ní většinou bezpečná práce, člověk se může jen při nepozornosti píchnout nebo škrábnout, ale není to nic hrozného.
Na začátku je nervozita
Během rytectví se samozřejmě mohou objevit nějaké chyby. Zatímco například u plechů se dají opravit vyklepnutím a zapilováním, u zbraní toto udělat nejde. Je tak podle Iris potřeba si to uvědomit, než se člověk na zbraně odváží. Měl by mít za sebou řádnou praxi. I svým žákům jsem říkala, prosím vás, začínejte na zbraních svých rodičů a dědů a svých příbuzných, protože tam je nejnižší možnost, že vás budou žalovat a budou po vás chtít náhradu škody,
směje se a přiznává, že začátek je hrozný. Člověk se klepe, potí a z nervozity chyby vlastně přitahuje.
Iris však neví, jaká strašná chyba by se musela stát, aby se předmět musel vyhodit. Rýtko je malé a jemné a když se například ulomí špička a ono nekontrolovaně někde škrábne, většinou se to dá zabrousit nebo takzvaně roztemovat, což znamená zahladit poklepem, kdy se rýha zatáhne. Anebo se tím směrem udělá nějaký lísteček tak, aby rýha byla součástí ornamentu. Chyby se dělají, a to hlavně na začátku. Ale jsou další zkušenost a přinutí vás v růstu tím, že si s tím člověk musí umět poradit,
podotýká Iris a připomíná, že chyba nesmí zasáhnout do funkčnosti jakékoliv věci. Ozdoby jsou však povrchové, takže to ani nejde a většinou se tak jedná jen o škrábanec, který není žádnou katastrofou.
Lidé jsou konzervativní
Na Iris se nejčastěji obrací myslivci, protože na loveckých zbraních je nejvíce místa pro ozdoby a je v tom i tradice. Že historicky ozdobené zbraně byly většinou myslivecké a odpovídají tomu i výjevy, kde jsou zvířata, která se tou puškou většinou loví. Mezi její klienty patří také sběratelé replik, historických zbraní, nebo ti, kteří chtějí zdobit originály. Pak se na sítích rozvinou debaty, protože to jsou dva nesmiřitelné tábory. Jedni mi nadávají, že jsem zbraň nenávratně zničila a druzí mě chválí, že jsem ji zvelebila. Ale je to jako ve všem,
usmívá se Iris a zdůrazňuje, že nechává na zákazníkovi, ať si sám rozhodne, co s předmětem chce.
U zakázek je především důležité, kolik do chtějí lidé investovat do výzdoby. Na tom se začíná stavět, protože čím víc do toho zákazník chce dát, tím bohatší a dražší techniky může Iris použít. To je první věc a druhou je představa. Podle Iris je zajímavé, že většina lidí za ní přijde kvůli tomu, aby měli něco, co nemají druzí. Povětšinou jsou však konzervativní a chtějí stále to samé. Zvíře s nějakým ornamentem a v nejlepším zvíře v nějaké typické pozici postavení. Je to pak docela těžké udělat to stokrát jinak,
popisuje Iris s úsměvem. Občas tak zákazníky jemně přesvědčuje, že bude lepší něco, co není úplně typické s tím, že to bude opravdu jiné než tradiční výzdoba.
Nesmí to být prasopes
Nejčastěji lidé poptávají právě realistické ztvárnění zvířat. Iris to má ráda a přiznává, že už jako malá holka si vytrhávala z časopisů nejrůznější obrázky zvířat, tehdy hlavně koní. Dneska už je hledá na internetu a často si ukládá také snímky, které zveřejňují fotografové. Ukládá si je a potom je využívá v návrzích, protože některé záběry jsou unikátní a kvalitní a ona díky tomu vidí, jak zvíře vypadá v různých pozicích. A pak hledám a skicuju. A někdy, když je to potřeba, tak chodím s fotákem a fotím třeba hlavu psa seshora nebo ze strany, abych věděla, jak to mám vlastně dělat,
popisuje.
Podle Iris je k dobrému výsledku potřeba zachytit dobře charakteristické rysy konkrétních zvířat, aby si byly podobná. Na zbraních nebývá moc místa, a ještě když zvíře má být v nějakém ornamentu nebo v nějaké scéně, třeba v lesíčku, tak je opravdu malinkaté. Je tedy nutné zachytit hlavní rysy zvířete a například nevypíchnout oko tak, aby bylo přes půl hlavy. Já vždycky říkám, aby to nebyl prasopes. Snažím se o to, aby ta zvířata vypadala, jak mají a aby to souhlasilo s tím, co si zákazník přeje,
shrnuje Iris.
Iris Fojtíková si za ty roky hodně osvojila takzvanou anglickou arabesku. Je podle ní líbivá, takzvaně letí a doprovází jakoukoliv ornamentální výzdobu na čemkoliv. Objevuje se už od gotiky a dodnes ji můžeme najít například na povlečení, rámech obrazů nebo v tetováních. Jedná se tak o nesmrtelný motiv.
Nejlepší je vždy poslední práce
Iris se směje, že žádného šejka jako zákazníka ještě neulovila. Vždy se jí líbí a je hrdá na její poslední velkou práci, protože ta poslední je vždy ta nejlepší. Je to díky tomu, že roste tréninkem a odvede tak nejkvalitnější práci. Je ráda, že rytectví není jednotvárné. Sice tou hlavní prací, kterou dělá, je zdobení zbraní, ale je to i grafika, zdobení různých jiných předmětů, šperků, psacích potřeb nebo například dýmky. Zdobila jsem v souladu s jednou pražskou výtvarnicí umělecký předmět v podobě takového glóbusu velkého jako basketbalový míč. Bylo to inspirované středověkem a výjevy na něm byly ryté. To byla příjemná změna,
popisuje Iris s tím, že to jsou pro ni takové příjemné odbočky do jiného světa.
Nezdobí přitom jen zbraně od myslivců nebo střelců, ale také předměty od různých sběratelů historických věcí, jako jsou například nože nebo koše u kordů. Také dotvářela přezky na harlej, tedy na tašku na motorku. I na motorkách se toho podle zkušeností Iris dá hodně ozdobit, tedy víčka, nebo kryty motorů, kde je docela velká plocha.
Dělala jsem pečetidlo pro nově zvoleného litoměřického biskupa, protože každý biskup má svůj znak a bylo potřeba nové. S velkou slávou jsme jej poté předávali na Velehradě. Bylo to zajímavé setkání, navíc veselé a příjemné, jak si to zkoušel pečetit,
vzpomíná v závěru s úsměvem Iris a dodává, že jsou to okamžiky, co ji zavedou do úplně jiných sfér a k jiným řemeslům, kdy spolupracuje s různými lidmi. V tomto případě například krabičku pro pečetidlo dělala paní z vedlejší obce, knihařka Pavla Slunečková Surá.
Tip na další příběh
Značku založila na popud svých synů. Ti jí pomáhali prodávat první oblečení
Cesta Drahomíry Piskové k vybudování silné oděvní firmy začala v roce 1998, kdy se rozhodla proměnit svou vášeň pro módu v podnikání. Více v článku.
