Velký bílý žralok je známý svou efektivitou při lovu. Jak dokáže využít své smysly a strategie k úspěšnému chycení kořisti? Prozkoumejme jeho lovecké techniky a jak se přizpůsobuje svému prostředí.
Krvavá polévka. V Číně a dalších asijských zemích je oblíbeným luxusním jídlem polévka ze žraločích ploutví. Stala se – bohužel pro žraloky – symbolem společenského statusu. V některých restauracích za ni můžete zaplatit až několik stovek dolarů.
Jiné části žraločího těla se nejedí, takže rybáři uloveným zvířatům osekají ploutve a jejich zmrzačená těla naházejí zpátky do moře. Tam se žralok pomalu udusí. V mnoha zemích je tato praktika nelegální, jinde to nikoho moc netrápí. Spotřeba žraločí polévky se ale naštěstí celosvětově snižuje.
Čelisti. Žralok bílý dovede skousnout pětadvacetkrát silněji než člověk. Přesto to není nejsilnější stisk ve zvířecí říši. A ani to není potřeba – paryba spoléhá spíš na své ostré zuby, které jí umožní snadno vytrhnout velkou část těla kořisti.

Zásobárna těžkých kovů. Žraločí krev a maso jsou pro jiné živočichy nezdravé. Obsahují rtuť, arzen a olovo, tedy jedovaté těžké kovy. Kde se tyto látky v tělech žraloků bílých vzaly? Získávají je z kořisti.
Protože jsou to predátoři na vrcholu potravního žebříčku, hromadí se v jejich organismech tyto látky z těl všech živočichů, které snědli. Čím víc těžkých kovů je v prostředí, tím víc jich nakonec skončí i v tělech žraloků. Jim samotným to ale, zdá se, nijak nevadí.
Oči v sloup. Aby si bílí žraloci při lovu nepoškodili oči, dovedou je zarolovat do hlavy, tedy otočit „dozadu“.
Teplokrevný živočich. Velký bílý žralok si udržuje tělesnou teplotu bez ohledu na teplotu v okolí, podobně jako člověk. Částečně ji ale dokáže snižovat nebo zvyšovat.
Vždy je nicméně teplejší než prostředí, aby i ve studené vodě měl ve svalech dostatek energie na rychlý pohyb.
Měkká kostra. Tělo tohoto živočicha vůbec nemá kosti – kostra bílého žraloka je chrupavčitá. Proto ho také vědci a vědkyně řadí mezi paryby. Chrupavka je pružná a také mnohem lehčí než kost, což žralokům umožňuje šetřit energii.
Rychlý maskovaný obr. Jakkoli nás žraloci bílí můžou děsit, jsou to velmi zajímaví tvorové. Dorůstají délky až šesti metrů, což odpovídá asi tak polovině běžného autobusu.
Mají šedý hřbet a bílé břicho, takže se dokážou velice dobře ztratit v prostředí – při pohledu shora splývají s barvou mořských hlubin a zdola zase nejsou k rozpoznání při mihotání slunečního světla na hladině.
Dovedou plout rychlostí až 40 kilometrů v hodině, což se dá přirovnat k rychlosti cválajícího koně. Windsurfer nebo plachetnice mohou být rychlejší, ale plavec ne. Na krátké vzdálenosti při útoku dokážou vyvinout rychlost ještě vyšší.

Vystřelí jako šíp. Maskovací barvy i rychlost využívají žraloci bílí hlavně při lovu. Nechtějí se zbytečně nadřít, takže si svou kořist pečlivě vyhlédnou a potom ji delší dobu pozorují. Nenápadně se přitom pohybují v hloubce pod ní a čekají na vhodnou chvíli.
Pak se v určitý moment vrhnou prudce vzhůru a udeří. A pak zase čekají. Jejich první mocné kousnutí, mířené obvykle doprostřed těla, vyhlédnutého živočicha často usmrtí hned.
Pokud se to nestane, kořist obvykle velice rychle vykrvácí – a na to právě žralok čeká. Nechá zraněné zvíře nejdřív zemřít, aby s ním nemusel zápasit, a teprve potom si pro něj připlave zpátky.
Velký bílý žralok je mistr v lovu, který dokáže využít své smysly a strategie k úspěšnému chycení kořisti. Jeho studium nám pomáhá lépe porozumět roli predátorů v ekosystémech.