I když jsme zrovna sami, někdo nás doprovází na každém kroku! Ví o všem, co děláme, na co myslíme, co cítíme… Kdo to je? A proč nezmizí?
Přečtěte si ještě jednou název tohoto článku. Slyšíte, jak vám ho někdo potichu přeříkává? Přistihnete se někdy ve chvíli, kdy si sami se sebou podíváte?
Když se vám něco nepovede, chcete si něco připomenout nebo se pro něco rozhodnout, také vám kdosi ve vaší hlavě radí či hodnotí situaci? A vnímáte svoje myšlenky jako celé příběhy, které jako by vám někdo četl z knihy?
Ten někdo jen váš vnitřní hlas a ke většině lidí přesně takto po celý život promlouvá! Možná budete namítat, že ten tento vnitřní proces v mysli přeci žádným hlasem není. Naopak, má s ním společného víc, než by se mohlo zdát…

Jenom pro mě!
„Náš vnitřní hlas vznikl jakýmsi ztišením skutečné řeči,“ je přesvědčen už ve 30. letech 20. století průkopník studia tohoto těžko uchopitelného jevu, ruský psycholog Lev Vygotskij (1896–1934).
Schopnost porozumět vnitřnímu hlasu se podle něj vyvíjí společně s učením se mateřského jazyka. Zhruba od 2 nebo od 3 let si děti začnou při hře mluvit jen tak samy pro sebe, kolem 5 let se toto klábosení uzavře do hlavy. Pokračuje ale pořád dál!
Pokud má však Vygotskij pravdu, mělo by platit, že naše vnitřní řeč používá v mozku ty stejné mechanismy, jako když mluvíme nahlas. Je to skutečně tak? A jak se to dá zjistit?

Mozek chtěl promluvit, ale…
Když chceme něco říct, naše hlasivky rozechvívají vzduch vycházející ústy z těla a vytvářejí z něj zvuky o různých frekvencích. Tím však řeč hotová není, do konkrétních slov tyto zvuky tvaruje hrtan, jazyk, zuby i rty. A samozřejmě ne jen tak náhodně – pokyny, co mají vyslovit, dostávají od mozku!
Za artikulaci je zodpovědné Brocovo motorické centrum řeči, nacházející v čelním laloku koncového mozku. A když v 90. letech 20. století použijí vědci metodu neurozobrazování, potvrdí se, že přesně tato oblast je aktivní i při vnitřním rozmlouvání!
Ještě před tím však zjistí vědci pomocí elektromyografie (měření elektrických signálů vycházejících ze svalů), že náš vnitřní hlas doprovázejí drobné svalové pohyby v hrtanu.
Skutečně to tedy vypadá, jako by byl mozek připravený na běžnou řeč, ale na poslední chvíli si to rozmyslel.
Proč někdy schází?
Vnitřní hlas může mít mnoho různých podob. Někdo slyší celé věty, jiný jen útržky či samotná slova. Někdo má vnitřní hlas jen jeden, jinému se v hlavě přehrávají celé dialogy.
U jednoho člověka může tento hlas přijít, jen když ho vyvolá, u druhého se vůbec nezastaví.
Našeho vnitřního průvodce už desítky let zkoumá Russell Hurlburt (*1945), profesor psychologie z Nevadské univerzity, a zajímavé zjištění přinese především jeden experiment.
Dobrovolníci jsou vybaveni jakýmsi pípákem u ucha, a pokaždé, když uslyší pípání, mají si zapsat, co jim právě probíhá v mysli. Většina to zvládne bez problémů, někteří si ale vůbec nevědí rady. Ukáže se totiž, že jim vnitřní hlas schází!
Podobné pocity potvrdí asi 7 % lidí, o handicap se však jednat nemusí. U některých zkrátka jen převažují vizuální představy nad sluchovými. Neslyší v hlavě zvuky, spíš se jim vybavují obrazy.

Tichá mysl
Přestavte si, jak houká siréna nebo jak štěká pes. Přehraje se vám zvuk v hlavě? Některým ne, ani kdyby se snažili sebevíc!
V takovém případě může jít o jev zvaný anauralie, neschopnost jakýchkoliv sluchových představ. A zároveň tedy o naprostou absenci vnitřního hlasu!
Zvláštnost, která se týká asi 0,8 % lidí, popíšou v roce 2021 psychologové Rish Hinwar a Anthony Lambert z Nového Zélandu. Někdo to má vrozené, jindy se vnitřní hlas může vymazat třeba po mrtvici.
Inauralie bývá často spojena i s neschopností vizuálních představ (tzv. afantazie). A někdy člověk není schopen ani vyjádřit emoce. Takovému stavu se pak někdy říká tichá mysl.