Přestože patří malpy kapucínské mezi nejchytřejší primáty, a dokonce používají nástroje, vědci u nich teď popsali společenské chování, jež nepředpokládali. Malpy unášejí mláďata jiného druhu. Měsíce pozorování nenabídly jasnou odpověď na otázku, proč tak činí, vědci ale mají hypotézu.
Malpy unášejí mláďata jiného druhu. Možná kvůli módě
Zoë Goldsboroughová nemohla uvěřit svým očím. Výjev, který právě viděla, neodpovídal ničemu, co se za pět let studia primatologie naučila. A tak rovnou běžela za svým šéfem, profesorem, aby jí to vysvětlil. Ale i Brendan Barrett byl bezradný. Záběr na videu byl nevysvětlitelný.
Natočila ho fotopast na ostrově Jicarón u panamských břehů, která sleduje tamní populaci malp kapucínských. Nevelcí primáti, jejichž světlá hlava připomíná kutny kapucínských mnichů, jsou nesmírně inteligentní tvorové s občas svérázným chováním. Mimo jiné používají i kamenné nástroje, jimiž rozbíjejí tvrdá krabí brnění. Na videu, na něž se zatajeným dechem zírali oba vědci, se ale odehrávalo něco ještě divnějšího.
Mladý samec, kterého biologové znali jako Jokera, na něm prováděl každodenní sběr potravy, pozoroval okolí, interagoval s ostatními zástupci svého druhu. Jen přitom měl na zádech mládě jiného zvířete, konkrétně vřešťana. Sedělo mu na hřbetě, jako když si lidské děti hrají na koníčka.
Tato interakce byla tak divná, že se Goldsboroughová rozhodla podívat se jí pořádně na zoubek. A tak manuálně prošla všechny videozáznamy, které výzkumný projekt, jehož byla členkou, za několik let pořídil. Ukázalo se, že to nebyl promrhaný čas. Doktorandka našla rovnou čtyři situace, při nichž Joker na svých zádech nosil mláďata cizího druhu. Vždy to byli vřešťani.
Když se mladá vědkyně snažila Jokerovo chování dešifrovat, zjistila, že to je marné. Našla v záznamech, že v minulosti malpy kapucínské „adoptovaly“ mládě dalšího druhu primáta, kosmana. Jenže to se jednalo o samice, které se k mláděti chovaly jako k vlastnímu a podařilo se jim ho odchovat až do dospělosti.
Ale proč by se tak choval samec? Joker navíc mláďata střídal, na každém záznamu bylo jiné. Goldsboroughová se ocitla ve slepé uličce, pro další analýzu jí chyběla data. A navíc Joker v dalších měsících přestal o vřešťaní mladé jevit zájem. Jenže to nebyl konec příběhu. Ani zdaleka.
O pět měsíců později
Za necelý půlrok se ale na videu objevila stejná situace, a to rovnou opakovaně. Pokaždé se jednalo o odlišné mládě, jenže tentokrát se lišil viník. Nosičem už nebyl Joker, ale jiní mladí samci, kteří přenášeli mláďata vřešťanů po pralese.
Během patnácti měsíců, co vědci skupinku sledovali, napočítali čtyři mladé samce, kteří si na zádech nosili celkem jedenáct mláďat. Zatímco ale Joker se o malé vřešťany snažil starat, jeho „napodobitelé“ byli v péči laxnější, někteří vypadali podle vědců dokonce znuděně a otráveně. Když se mláďata snažila přisát k jejich prsům, dokonce je kousali. Nikdy jim ale neubližovali cíleně.
Zde je nutné zdůraznit, že samci mláďata kradli jejich rodičům. Dělal to Joker i samci po něm; že jde o únosy, vědci pochopili ze zoufalého křiku vřešťaních rodičů. Samci samozřejmě nebyli schopní mláďata kojit, takže se vědci domnívají, že všechna uhynula, přičemž důkazy mají o smrti čtyř z nich. „Kapucíni mláďatům neubližovali,“ zdůrazňuje Goldsboroughová, „ale nemohli jim poskytnout mléko, které mláďata potřebují k přežití.“
Móda, která se zvrhla
Díky této „druhé vlně“ měli primatologové nyní dost materiálů, aby mohli podivné chování prostudovat a nabídnout i nějaké pokusy o vysvětlení. Přiznávají, že jednoznačnou odpověď nemají, nicméně stanovili poměrně zajímavou hypotézu.
U některých druhů savců se podařilo v posledních letech odhalit něco, jako je obdoba lidské módy. Nejslavnější je divná móda kosatek, které z neznámých důvodů nosily na hlavách mrtvé lososy, u šimpanzů se zase objevily ozdoby uší z trávy.
Vědci proto předpokládají, že o něco podobného se mohlo jednat i nyní u malp. Tedy, že jedno zvíře si vytvořilo bizarní zvyk, který ostatní zaujal natolik, že ho bez větší motivace napodobovali.
Tento výzkum podle jeho autorů přináší první známou dokumentaci sociální tradice, kdy zvířata opakovaně unášejí a nosí mláďata jiného druhu, aniž by z toho měla jasný prospěch. Poukazuje na způsoby, jakými se zvířecí kultura může podobat té naší.
Barrett doplňuje: „Ukazujeme, že i zvířata, která nejsou lidmi, mají schopnost vyvíjet si kulturní tradice bez jasných funkcí, ale s destruktivními důsledky pro okolní svět.“ To podle něj ukazuje na zajímavý směr zkoumání – otázka nezní „Proč vznikla tato tradice?“, ale spíše „Proč právě tady?“.
