State of fashion: Aleš Hnátek

State of Fashion navazuje na článek z květnového vydání ELLE sérií rozhovorů s designéry, značkami, mladými talenty a pedagogy, kteří udávají směr československé módy. Mapuje tuzemskou módní scénu a její klíčové hybatele – a podává zprávu o tom, v jakém bodě se československá móda nachází právě teď.

Když se řekne State of Fashion v Česku nebo na Slovensku – co to pro tebe znamená?

Zdá se mi, že se scéna zlepšuje. Lidé jsou otevřenější, více sledují lokální design a víc ho podporují. Pořád ale často nerozumějí tomu, co všechno za tím stojí. Vnímám také rozdíl mezi svou sociální bublinou, kde panuje velká otevřenost, a zbytkem společnosti, která je stále poměrně konzervativní.

Čím si podle tebe naše módní scéna prošla? V čem jsme dál a v čem podle tebe pořád tápeme?

Podle mě se stále vyvíjí a posouvá dopředu. Lidé začínají brát módu vážně. Možná je to ale i můj osobní pohled, od chvíle, kdy jsem odešel ze školy, mám větší chuť věnovat se tomu naplno.

Jaká témata v módě aktuálně vnímáš jako klíčová?

Rozhodně lokálnost a etická výroba. Aby lidé, kteří se na výrobě podílejí, byli spravedlivě ohodnoceni a nebyli nijak vykořisťováni. Důležitá je pro mě také udržitelnost, a to jak materiálová, tak environmentální. Věřím také v princip „méně je více“, tedy mít méně věcí, ale kvalitních a trvanlivých. Pracuji převážně s deadstockem nebo darovanými látkami. Občas se mi ozve někdo, kdo má pozůstalost po švadleně, nebo sbírám staré potahy z gaučů. Nové materiály kupuji jen výjimečně.

Co konkrétně hýbe tvojí vlastní tvorbou?

Tvořím na základě atmosféry nebo aktuálního rozpoložení. Pracuji hodně intuitivně, často ani nezačínám skicou, ale rovnou přemýšlím nad střihem. Záleží mi na tom, aby byly věci nositelné a současné. Neříkám, že občas neudělám něco extravagantnějšího, ale primárně chci tvořit oblečení, které funguje v každodenním životě.

Kdybys měl vyjmenovat tři věci, které tě nejvíc inspirují, jaké by to byly?

Každodenní život, atmosféra určité situace a náhody. Třeba poletující sáček na ulici, někdo v tramvaji s nezvyklou kombinací oblečení nebo starší člověk s nečekaně sladěnými vzory. Spíš než konkrétní zdroje mě inspirují momenty, které náhodně zahlédnu a které mi zůstanou v paměti.

Máš pocit, že móda má u nás pořád spíš „okrajové“ postavení? Nebo se to podle tebe mění?

 Určitě se to zlepšuje. Díky sociálním sítím má každý možnost snadno se prezentovat, a tím se mění i vnímání módy. Lidé se chtějí oblékat lépe, více si vybírají materiály a vnímají, co je jim příjemné. Přesto tady pořád přetrvává určitá představa, že móda je něco povrchního. Mnoho lidí netuší, kolik práce stojí za každým jednotlivým kouskem.

Co podle tebe do módní scény přinášíš ty sám?

Doufám, že hezké a zajímavé produkty. Pro mě je to více o tom oděvu než o nějakých konceptech za tím, to tolik neřeším. Chci, aby věc vypadala dobře, měla smysl a fungovala. Takže doufám, že přináším věci, které přežijí svého nositele a budou se dědit i dál.

Jak pracuješ se svým vlastním stylem jako značkou?

Myslím, že je v mé tvorbě znatelná určitá linie. Nechci skákat z jednoho stylu do druhého. Už na UMPRUM, někdy ve druhém ročníku, jsem začal pracovat s potahovými látkami ze starých křesel a i když se to postupně vyvíjí, ten základ zůstává. Svůj přístup postupně aktualizuji, ale zároveň se držím toho, co mě definuje. Tvořím tímto způsobem už zhruba šest let.

V poslední kolekci představené na MBPFW jsme pro tebe typické látky z křesel neviděli. Proč tomu tak bylo?

Měl jsem je připravené, ale pocitově mi k danému momentu nesedly. Mám doma krabice plné látek a vybírám z nich podle toho, co aktuálně cítím jako vhodné. Někdy se k nim vracím, jindy ne. Pracuji intuitivně a potřebuji, aby to se mnou souznělo právě v tu chvíli.

Na kolekci jsi spolupracoval se šperkařkou Magdalenou Šťastníkovou. Jak vznikl tento nápad?

Spolupracovali jsme už dřív, když jsem měl svou první větší přehlídku po výhře Van Graaf. Tehdy dělala šperky a fungovalo to skvěle. Takže jsem ji oslovil znovu. Mám radost z toho, jak to celé dopadlo.

Vyrábíš i vlastní boty – jak jsi tedy řešil obuv pro tuto konkrétní show?

V rámci časového vytížení jsem je tentokrát nestihl vyrobit sám. Koupil jsem tedy secondhand boty přes Vinted a upravil je, některé jsem obrousil, jiné přestříkal. Nechtěl jsem nic nového z běžného obchodu. Boty jsme doplnili provázky, které se objevily i na taškách a špercích, čímž vzniklo vizuální propojení. Prakticky to navíc pomohlo i u modelek, kterým boty neseděly úplně přesně. Letos jsem se tedy soustředil hlavně na kabelky, které během přehlídky více vyniknou. Boty je podle mě lepší prezentovat samostatně, třeba v rámci výstavy nebo pop-upu.

Jak si myslíš, že se bude módní scéna u nás vyvíjet v dalších 5–10 letech?

Doufám, že se zvýší povědomí o tom, co móda vlastně je a kolik úsilí vyžaduje. Že se přestane vnímat jako něco povrchního a získá větší respekt i u širší veřejnosti. Zároveň se ale trochu obávám, že se toho moc nezmění.
 

Co by sis přál, aby si z tohohle rozhovoru odnesl někdo, kdo českou nebo slovenskou módu zatím moc nesleduje?

Aby se o ni začal zajímat. Máme tady spoustu šikovných lidí, kteří pracují poctivě a kvalitně. Myslím, že někdy stačí mít méně, ale lepších věcí a podpořit tím lokální tvorbu.

Aleš Hnátek

Ve své tvorbě klade čerstvý absolvent Ateliéru designu oděvu a obuvi na pražské UMPRUM důraz na řemeslo a udržitelnost, kolekce často vznikají z archivních textilií a čalounických látek. Roku 2021 získal ocenění Van Graaf Junior Talent. Diplomová kolekce Wardrobe 1, v níž zkoumá principy italského uměleckého hnutí Arte povera a filozofie wabi-sabi, ho dostala mezi finalisty kategorie Módní designér roku 2024 v Czech Grand Design.