Globální řád se mění, pokud budeme obcházet pravidla, vrátíme se do džungle, varuje Róbert Vass z Globsecu
Vedle Světového ekonomického fóra v Davosu a Mnichovské bezpečnostní konference patří setkání organizace Globsec mezi největší akce, na kterých diskutují politici, podnikatelé a další experti o tom, jaká bude budoucnost světa. Letošní Globsec se uskuteční 12.–14. června v Praze, kam se loni přesunul z Bratislavy. Do české metropole přijedou stovky účastníků ze 78 zemí. „Podle mezinárodních ohlasů je zřejmé, že úroveň Globsecu i jeho vnímání se přesunem do Prahy zlepšily. Proto už zde zůstaneme, pokud o to bude zájem,“ říká v rozhovoru pro Reflex.cz Róbert Vass, zakladatel a prezident této organizace.
Může být letošní konference Globsecu i místem nečekaných setkání? Třeba kvůli válce na Ukrajině?
Určitě budou probíhat diskuse velmi důležitých aktérů o Ukrajině, protože kromě hledání globální bezpečnosti a stability je naším letošním hlavním tématem výzva pro Evropu, aby přešla k činům. Budeme se bavit o tom, jak by měla pokračovat jednání o míru na Ukrajině, kam u toho směřuje Evropa i co bude dělat často zmiňovaná evropská koalice ochotných. Silná bude samozřejmě také ukrajinská delegace.
Jenže globální řád, který jsme znali, se po zvolení Donalda Trumpa i vlivem dalších událostí otřásá. Podle mnohých eroduje a vytvoří se něco nového. Jak to vnímáte vy?
To, co sledujeme, je největší změna globálního řádu a mezinárodní politiky za posledních několik desetiletí. Není to období, které by se dalo jen tak přečkat a u toho si myslet, že se vrátíme k „starým dobrým časům“. Zažíváme změnu, která natrvalo ovlivní nejenom transatlantické vztahy, ale i vývoj v celém světě. Je to zásadní transformace, u které zatím nevíme, co bude na jejím konci. Je to ale příležitost pro Evropu, abychom tu změnu spoluformovali.
Mohly by Spojené státy při takovém turbulentním vývoji vystoupit z NATO?
To si nemyslím. Na blížícím se summitu Severoatlantické aliance v Haagu bude přijat závazek na zvýšení obranných výdajů a členské země se na tom domluví. Dohoda bude.
Ale transatlantické vztahy určitou krizí procházejí. Co je toho příčinou?
Byl to souběh několika věcí. První byla rétorika nové americké administrativy k Dánsku. Tato skandinávská země byla přitom vždy vzorným spojencem v rámci NATO a zúčastnila se všech velkých spojeneckých misí. Dánové na nich měli na počet obyvatel dokonce více ztrát či zraněných než jiné země. Pak to byla Kanada a slovní útoky na ni. Asi nejhorší moment přišel, když se americká administrativa na několik dní rozhodla pozastavit sdílení zpravodajských informací s Ukrajinou a evropskými partnery. To mnoha Evropanům otevřelo oči a byl to budíček, že musíme být v mnoha obranných věcech soběstačnější. To platí obecně pro celou problematiku bezpečnosti.
Dají se transatlantické vztahy, které byly tak silné od druhé světové války, zachránit?
Pokud to chceme udělat, tak na konci té změny musí být jiný princip fungování transatlantických vazeb. Z naší strany musí být založeny na vlastní evropské vnitřní síle. Na to se teď musíme maximálně soustředit. Pokud nebudeme dostatečně silní a soběstační, tak nás Spojené státy nebudou brát vážně. Vlastně to odpovídá tomu, co Amerika od Evropy již léta chtěla. Ale tentokrát to musíme udělat ne proto, že to někdo chce, ale protože v sázce je naše evropská bezpečnost.
Dopady na světový řád ale budou hluboké a dramatičtější. Vidíme posun od světového řádu postaveného na pravidlech, které spoluvytvářela Evropa a USA po druhé světové válce. Byl to řád založený na mezinárodním právu, který je provázaný s různými mezinárodními institucemi. Například s NATO, Evropskou unií, různými agenturami OSN, Světovou obchodní organizací či Světovou zdravotnickou organizací. Tyto instituce byly pilířem dosavadních pravidel, ale Amerika od nich různým způsobem odchází nebo je chce změnit.
Co to konkrétně znamená?
Hrozí, že vznikne světový řád založený na vojenské a ekonomické síle jednotlivých zemí. To vyhovuje i Putinovi, který by se chtěl s někým domluvit na tom, co bude se zbytkem světa. To nabízí Americe. Jenže to odporuje zájmům zemí, jako jsou například Česko a Slovensko. Naše suverenita totiž logicky nevychází z ekonomické či vojenské síly, ale ze síly mezinárodních pravidel, které byly garantované právě Spojenými státy, NATO a EU. Evropa proto musí vést v tomto transformačním období globální iniciativu na záchranu mezinárodních pravidel, na záchranu multilateralismu. Pokud to neuděláme a nebudeme u toho mluvit se zeměmi takzvaného globálního Jihu, tak to udělá někdo jiný.
Kdo jiný?
Může to být Čína a Rusko. Jasně to loni na Globsecu řekl finský prezident Alexander Stubb. Řekl, že ve světě jsou tři druhy zemí. Jednu skupinu tvoří globální Západ, který byl založený na dodržování pravidel a udržení statusu quo. Jenže dnes už Amerika není takovou zemí. Druhou skupinou je globální Východ, tedy Čína, Rusko, Írán a další. Tyto země se snaží změnit dosavadní status quo. Třetí skupinou jsou státy, které nebyly u vytváření těchto pravidel, ale dnes chtějí mít vliv na to, jaký jiný řád vznikne. Například Indie či Brazílie. S těmi budeme muset komunikovat a vytvářet partnerství. Pokud to nedokážeme, udělá to, jak jsem říkal, někdo jiný.
Bude to i hlavní téma letošního Globsecu?
Ano. Máme dva hlavní slogany. Prvním je Dvacet let globálního dialogu ve střední Evropě. Druhým je – Jak zvládnout globální chaos. U toho chceme nabídnout řešení, jak by se u toho měla Evropa postavit do čela procesu změn.
Někteří experti, politici i novináři si myslí, že starý globální řád se zase vrátí do původní podoby, až skončí ve funkci Donald Trump a zmizí ze scény Vladimir Putin. Já si myslím, že se to už nevrátí. Jaký je váš názor?
Nezažíváme periodu, která se dá jen tak přečkat, a pak se to všechno vrátí zpět. Je to transformační změna, která bude nezvratná. To neznamená, že transatlantické vztahy skončí a všechna pravidla přestanou existovat. Evropa a Amerika budou dál spolupracovat, ale bude to založeno na jiných principech. Na změnu budeme ale potřebovat nějaký čas.
Evropa ale není schopna ihned nahradit některé vojenské a zpravodajské kapacity, kterými disponují Spojené státy. Co s tím?
Okamžitě se nahradit nedají. Na druhou stranu si nemůžeme dál myslet, že o nás někdo bude pečovat. Musíme postupně vytvořit strategickou paritu s USA. Ocitli jsme se mezi mlýnskými kameny. Na jedné straně vidíme Rusko, které chce rozdělit a oslabit Evropu. Z druhé strany slyšíme z Ameriky, že Evropa musí udělat daleko víc, jinak že s námi Spojené státy ve stejné alianci nebudou.
Udělat takové velké změny vyžaduje čas, peníze i silnou politickou vůli. To všechno Evropa má?
Evropa nebyla po druhé světové válce formovaná tak, aby zde vládl jeden silný hráč. Byla postavena na tom, aby byla moc jednoho omezována, ne centralizována. Byla založena i na konsensu členských států EU. V tom byla a pořád je její síla. I v tom pozorujeme změny. Před několika lety hrála prim ještě Evropská komise, teď ji vidíme méně přítomnou například při jednáních s USA. Na druhé straně sledujeme vznik koalice ochotných. Ta se vytvořila kolem Německa, Francie, Polska a Velké Británie, ke kterým se připojily skandinávské a pobaltské státy a také Česko. Vidíme u toho posun od Evropské komise k mezivládním vztahům.
Co z toho může vzniknout?
Nové centrum evropské integrace založené na obraně a bezpečnosti. To rozhodně nebude namířeno proti NATO. Ale Evropská unie bude fungovat na základě více rychlostí. Ne každý členský stát EU má euro a na podobném principu bude založena i spolupráce v případě bezpečnosti.
Když se podáváme na mapu, může dělicí linie v otázkách bezpečnosti procházet střední Evropou?
Ano. Může se stát, že Maďarsko a Slovensko nebudou součástí toho, co se bude formovat. Osobně se domnívám, že dynamika mezinárodních vztahů je tak veliká, že země, které budou chtít jít v Evropě hlouběji v bezpečnostní integraci, nebudou čekat na státy, které s tím budou váhat nebo to nebudou chtít. Půjde to nad rámec současné evropské geometrie.
Kde bude při tomto procesu podle vás Česko?
Pro Českou republiku je velmi důležité, aby byla součástí nového jádra EU, je to v jejím životním zájmu. Ale taková věc je na rozhodnutí politických a ekonomických elit Česka.
Pak existuje praktická otázka, kterou ty zmíněné politické elity neřeší nebo o ní. nechtějí otevřeně hovořit. Pokud máme dávat daleko více peněz na obranu, tak se musíme buď více zadlužit, nebo zvýšit daně. Ani o jednom politici nechtějí slyšet, protože máme v Česku před volbami, ale současně říkají, že výdaje na obranu zvýšíme. To je nesrozumitelný a svým způsobem nebezpečný postup.
Otevřel jste klíčovou otázku. Některé země mají dostatečnou fiskální sílu, aby zvýšily své výdaje na obranu i na často zmiňovaných pět procent HDP. Polsko už se k tomu blíží, na dobré cestě jsou země Pobaltí nebo Finsko a Švédsko. U jiných zemí jsou vaše připomínky zcela na místě. Podle mě se přesune debata o výdajích na obranu na celoevropskou úroveň. Eurobondy na obranu byly kdysi tabu, to se ale mění. Začne se s menším balíkem, který bude v čase narůstat. Jednoduše proto, že v některých zemích to nebude v podstatě možné na politické úrovni řešit a diskutovat o tom.
Přesun peněz na obranu a bezpečnost může mít totiž sociální i politické dopady a to je vždy velmi citlivá otázka.
Ano, proto se debata více přesune na evropskou úroveň. To vytvoří větší tlaky na integraci vybraných zemí, jak jsme o tom již hovořili. Současně to vytvoří tlak na mobilizaci soukromého kapitálu, aby více vstoupil do celého procesu. Peněz ve světě je hodně, ale většinu z nich neovládají státy či veřejný sektor. V Evropě by měla vzniknout unie kapitálových trhů, aby Evropané více investovali tady, a ne jinde ve světě. Česko i celá střední Evropa může na něčem takovém nakonec profitovat, protože má vyspělý obranný průmysl. Může to být právě pro Českou republiku ekonomicky výhodná věc. Nezapomínejme rovněž na to, že velké inovace vždy vznikaly a vznikají kolem armádních zakázek. Měli bychom proto v Evropě do inovací a výzkumu, které se budou týkat obrany, daleko více investovat. A tyto procesy se musí podstatně zrychlit. Vidíme to na Ukrajině, kde nové systémy a poznatky rychle mění válčení. Ukrajina například dokázala vytlačit ruskou flotilu z většiny Černého moře díky technologickému pokroku. Viděli jsme to nedávno i při operaci Pavučina, kdy malé ukrajinské drony způsobily obrovské škody na ruském letectvu v hloubce ruského území.
Jak si poradit s bezpečností, když kritickou infrastrukturu, jako jsou satelity, datové sítě, telekomunikace, energetiku atd. ovládají často velké firmy a tím konkurují státům, i když s nimi spolupracují? I to zásadně mění globální řád.
Další část 21. století podle mě nebude ani tak obdobím Ameriky nebo Číny, ale konce státu, jak ho známe. Abychom si rozuměli, nebude to konec států, ale té známé podoby. Národní státy přestávají být schopné regulovat a udržovat kontrolu nad umělou inteligencí, technologickým inovačním procesem, který již není svázaný hranicemi. Některé soukromé firmy dnes mají větší rozpočty a vliv než několik států dohromady. Vidíme to třeba u globálních technologických společností. To, co bylo ještě před dvaceti lety doménou suverénních států, dělají často firmy. Podívejme se například na soutěž o ovládnutí vesmíru. Další příklad – firma Microsoft investuje do datových center více než jakýkoli stát v Evropě. Neříkám, že to je špatně, je to ale realita, je to směr, kterým se pohybujeme. Proto i diskuse o mezinárodních vztazích bude probíhat za účasti aktérů z více oblastí, nebudou to jen státy mezi sebou jako kdysi. Vidíme i autonomní systémy v obraně, které řídí umělá inteligence. Jak to budeme v budoucnosti řídit a regulovat? Protože Západ z etických důvodů říká, že na konci těchto systémů vždy stojí člověk a může to ovlivnit. Jenže Čína to tolik neřeší, jde jinou cestou. Pokud tedy nebude globální řád založený na společných pravidlech, způsobí to obrovské problémy.
Z toho je zřejmé, pro koho to bude výhoda, že?
Ano, bude to výhoda pro ty, kteří budou pravidla obcházet. To bude obrovský problém. Vrátíme se do džungle.
