Brian Wilson

Brian Wilson Zdroj: Profimedia.cz

Brian diriguje nahrávání svého mistrovského kusu Pet Sounds
Promo shot ze srpna 1962. Do kamery se usmívá rodinný přítel David Marks, který od února 1962 do srpna 1963 vystřídal na rytmické kytaře Ala Jardina.
V roce 1983 navštívil Brian Wilson (uprostřed) na Broadwayi představení muzikálu 42nd Street
Nejšťastnější byl za mixážním pultem v nahrávacím studiu
S první manželkou Marilyn, kolem roku 1965, v Los Angeles
5 Fotogalerie

Brian Wilson: Duševní zdraví popového génia a frontmana legendárních Beach Boys smetla tsunami psychedelie

Adam El Chaar
Diskuze (0)

Kalifornská kapela Beach Boys v první polovině šedesátých let bourala hitparády písněmi jak ze žurnálu. Za drtivou většinou melodií, harmonií i aranží Plážových kluků stál Brian Wilson. Psal texty a zpíval antidepresivním falzetem snižujícím úzkost, který byl poznávací značkou skupiny. Na pravé ucho byl hluchý, v tom levém měl sluch absolutní. V půlce šedesátek si dal jointa, pak LSD a začal tvořit dosud neslýchanou hudbu, kterou vstoupil do dějin, zároveň si ale přivodil psychotickou poruchu. V hlavě mu začaly brebentit hlasy a od závislosti na kokainu a zmrzlině ho zachránila až intervence excentrického psychoterapeuta. Brian Wilson zemřel ve středu 11. června 2025.

Mozart atomového věku Brian Wilson se narodil 20. června 1942 v kalifornském Ingle­woodu, v dvouletých intervalech ho na svět následovali bratři Dennis a Carl. S otcem Murrym a matkou Audree se brzy přestěhovali do čtvrti Hawthorne. Už v batolecím věku se nadšeně vrtěl při poslechu písní George Gersh­wina. V jedenácti letech se u něj při zkoušce sboru přišlo na to, že na pravé ucho téměř neslyší.

Doktor zjistil poškození nervu, o příčinách se spekuluje. Mohlo být vrozené anebo způsobené úderem – buď od otce ve dvou letech, nebo od kluka na ulici, když bylo Brianovi deset. Deficit se projevoval na jeho typickém úsměvu, který zahrnoval jen levou stranu obličeje a zvýrazňoval hudebníkovu skromnost…

Naučil se hrát na několik nástrojů, složité melodie zvládal reprodukovat už po pár posleších. Jeho nejoblíbenější kapelou byli vokalisté Four Freshmen (Čtyři prváci); na příkladu jejich tenoristy Boba Flanigana se učil zpívat ve vysokých tóninách. Nižší přenechal bratrům, s nimiž začal zkoušet v pokojíčku. Otec Murry byl sám hudebník (v muzicírování syny podporoval), ale také násilník. Vychoval ho surový alkoholik, a tak v sobě neměl lásky nazbyt. Na své chlapce křičel a za prohřešky je švihal řemenem. Citlivého a přemýšlivého Briana, který po otci zdědil skladatelský talent, to poznamenalo.

 

Na hawthornské střední byl zdatným fotbalovým zadákem, ale do slohové práce na téma Má filozofie v říjnu 1959 napsal, že jeho cílem je být hudební superstar. Když na jedné zábavě vystoupil s bratrancem Mikem Lovem, v publiku seděl okouzlený spolužák Al Jardin. Stačilo už jen přesvědčit brášky a sepsat nějaké ty písničky. První byla Surfer Girl. Murry zařídil studio a v létě roku 1961 ji nahráli. Brianovi chvíli trvalo, než se zbavil strachu, že si posluchači kvůli jeho zpěvu budou myslet, že je gay…

Surfař bez příčiny

Když píseň psal, myslel na Judy Bowlesovou, do níž byl právě zamilovaný. Surfařkou nebyla, ale bratr Dennis, který kapele udával rytmus za bicími, přišel s návrhem lukrativní image – budou se tvářit jako surfaři. Brian měl pláž rád, ale spíš mu šlo krocení vln zvukových než mořských. Ve svých pamětech I am Brian Wilson (Jsem Brian Wilson), které vyšly roku 2016 v bostonském Da Capo Pressu, podotýká: „Jednou jsem to zkusil a prkno mě bacilo do hlavy. Los Angeles a Kalifornie byly spíš o myšlence na to, jít do moře, než doopravdy do moře jít. Rád jsem se na ně díval. Bylo to trochu jako hudba: každá vlna se pohybovala sama za sebe, ale zároveň všechny dohromady.“

Surfování bylo právě na vzestupu a dodávalo jejich melodickému zboží komerční obal. Nejdřív se jmenovali podle typu svetru, jenž byl tehdy v módě, The Pendel­tones, Beach Boys z nich udělal až promotér nahrávací společnosti Candix Records, jíž se nakrátko upsali. S texty Brianovi pomáhal Mike a Dennis je špikoval surfařským slangem. První singl Beach Boys, který vyšel na sklonku roku 1961, se jmenoval Surfin’ a line se jím mantra: „Surfování je jediný život, jediná možnost pro mě.“ Když se Brian cestou autem poprvé uslyšel v rádiu, podle bratra Carla se tvářil, jako by právě objevil Ameriku. A Amerika pomalu objevo­vala jeho.

Brzy začali vydávat alba, jako by je trhali ze stromu – do roku 1965 jich stihli deset. Brian se přitom v tvůrčím rozletu neomezoval jen na svou kapelu. Pro dvojici Jan and Dean napsal píseň Surf City, jež duo v červenci 1963 vynesla na vrchol americké hitparády. Nová mateřská společnost Beach Boys Capitol Records z toho byla logicky v rozpacích. Murry, který Beach Boys dělal manažera, Brianovi další podobné výstřelky výslovně zakázal, ale syn toho nedbal.

Už v srpnu 1962 se plachý dvacetiletý frontman po koncertě seznámil se čtrnáctiletou zpěvačkou Marilyn Rovellovou a Judy poslal k vodě. Začal psát písničky pro kapelu The Honeys, v níž Marilyn zpívala se sestrami Barbarou a Diane. K dívkám se nastěhoval, aby unikl z osidel dominantního otce.

„Zlatíček“ se zhostil také producentsky. Vzorem mu byl Phil Spector, který stál za hitem Be My Baby od slavnějšího dívčího tria The Ronettes. Od té doby, co ho Brian v srpnu 1963 poprvé uslyšel, lámal si hlavu, jak se Spectorovi podařilo vykřesat tak geniální zvuk. Koncept „zvukové zdi“ (wall of sound), při němž se nástroje i vokály pro hutnější výraz nahrávají vícekrát, převzal a alchymii mixážního pultu dál studoval. Spector později produkoval sólová alba Johna Lennona a od roku 2009 pobýval za zastřelení herečky Lany Clarksonové v kalifornském vězení, kde v roce 2021 zemřel (Causu Phil Spector jste si přečetli v Reflexu č. 3/2021).

Invaze Beatles

Do povědomí širší veřejnosti se Plážoví kluci dostali singlem Surfin’ USA ze svého stejnojmenného druhého alba. V létě 1963, když atakovali první desítku hitparády, zrovna vyšel z vězení prorok rokenrolu Chuck Berry. Strávil tam rok a půl za to, že odvezl čtrnáctiletou Janice Escalantovou z Arizony do St. Louisu, aby ji zaměstnal ve svém hudebním klubu jako servírku (dívka ho také obvinila ze znásilnění). Všiml si, že nová kalifornská senzace zkopírovala melodii jeho Sweet Little Sixteen z roku 1958.

Jejich coververze se mu líbila, ale žádal tantiémy. Mladíci mu bez protestů připsali práva, vždyť šlo o jejich idol. Berry v textech svých tanečních fláků naskicoval moderního teenagera a oni ho vybavili zářivými barvami. Kromě plovoucího prkna v té době zpívali ještě o škole, autech, tančírnách, krásných holkách a impozantních chlapcích.

Manažer Murry je brzdil v rozletu. V lednu 1964 je doprovázel na australském turné a zvedl pokutu za pití alkoholu v práci ze sta na tisíc dolarů. Nezbývalo než mu dát padáka. „Byl surový, odměřený, děsivý a naháněl hrůzu,“ řekl o něm Mike Love, ale přiznal, že v začátcích kapele pomohl prorazit v šoubyznysu. Brian se potřeboval emancipovat, ale zášť necítil. V roce 2007 prohlásil v rozhovoru s novinářem Harveym Kubernikem: „Pořád jsem s tátou kamarádil, i když už s námi nepracoval. Byl to dobrý kámoš.“

Zvuky domácích mazlíčků

Brian se na podzim 1964 odstěhoval od Rovellových do garsonky na Hollywood Boulevard a po­prvé v životě ochutnal nesnesitelnou lehkost bytí. Skamarádil se s hudebním agentem Lorenem Schwartzem, který ho zasvětil do filozofie, mystiky a marihuany. Pod jejím vlivem začal hudbu vnímat a skládat jinak. Zhulený napsal třeba love song Please Let Me Wonder, který posluchačům spolehlivě navozuje takzvaný ­eargasm. „Nahrál jsem ji o půl páté ráno. Do studia jsem přišel o půlnoci. Zavolal jsem technikovi Chucku Britzovi a své ženě a šlo se do studia. Jedna z mých nejoblíbenějších nahrávacích frekvencí v životě,“ zavzpomínal s Kubernikem. V prosinci 1964 Marilyn požádal o ruku a ona přijala. Krátce po svatbě se cestou na koncert v letadle prvně zhroutil. Pracovní vytížení, vypjatý vztah s otcem, chomout a psychotropní látky si vybraly daň na jeho křehké duševní konstituci. Schizoafektivní porucha, jež mu byla diagnostikována až mnohem později, v té době už propukala. Koncertoval pak jen sporadicky a své úsilí namířil do studia.

Na začátku roku 1965 od Schwart­ze ochutnal první dávku LSD a za pianem napsal sinusoidní hit California Girls, jehož úvod považuje za svou nejlepší kreaci. Marilyn referoval, že potkal Boha; ta novomanžela nepoznávala, jevil známky paranoie. Vinny byly hlasy, které se tehdy ozvaly a už nikdy neutichly. „Každých pár minut ty hlasy řeknou něco opovržlivého, co mě trochu zastraší, ale musím zůstat dost silný na to, abych jim řekl: ,Hej, mohly byste mě přestat pronásledovat? Běžte do prde­le! Nemluvte na mě, nechte mě na pokoji!‘ Musím tyhle věci říkat celý den. Je to jako bitka,“ svěřil se s trápením v roce 2006 magazínu Ability, jenž se zabývá duševními obtížemi.

S Marilyn se přestěhoval do domu v Beverly Hills s nádherným výhledem na město a zařídil si tam soukromé nahrávací studio. Drog se nevzdal, příliš se už spřáhly s jeho skladatelskou vášní. Na LSD měl pocit, že lépe chápe své vnitřní pochody. Zatímco kolegové byli v druhé polovině roku 1965 na turné, on fetoval a připravoval jedenácté album. Po vzoru Phila Spectora se snažil nahrávací studio využít jako samostatný nástroj. Když se chlapci vrátili a začátkem roku 1966 začali nahrávat, ptali se: „Proč neděláme normální písničky?“ Ale Brian byl duší kapely, nemohli než ho následovat.

Elpíčko Pet Sounds vyšlo v květnu 1966. Nestrhalo hitparády, ale kritikům a hudební obci spadla čelist. „Nikdo nemůže říct, že rozumí hudbě, dokud neslyšel tohle album,“ prohlásil Paul McCartney poté, co desku protočil gramofonem. Jima Morrisona do Los Angeles už o dva roky dříve přivábily sirény Beach Boys z Floridy. Jeho nová kapela Doors si z nich vzala příklad a po zvukových vlnách klouzala s pomocí varhan. Frontman Love Arthur Lee zase po Brianově vzoru odmítal opouštět domovské Los Angeles… Beach Boys prostě rozpoutali změnu v populární hudbě.

Výlet do okupovaného Československa

Na komerční neúspěch alba záhy dala zapomenout hymnická píseň Good Vibrations, která Beach Boys vrátila na vrchol potravinového řetězce. Brianova psychická kondice tehdy udržovala sestupnou tendenci. ­Album 20/20 z roku 1969 bylo ­první, na němž – až na hit Do It Again, svou poslední hitparádovou jedničku – nijak neparticipoval. Činit se museli ostatní a Dennis ukradl písničku Charlesi Mansonovi, který se k němu nakvartýroval se svou sektou, když nic netušícího muzikanta stoply dvě její členky. Ze začátku si Dennis užíval výhod Charlieho harému, ale když mu famílie začala demolovat dům, rychle se jich zbavil. Na revanš za výdaje spojené s jejich pobytem si vzal jeden z Mansonových songů, Cease To Exist, a předělal ho na Never Learn Not To Love.

Manson zuřil a v červnu 1969 před ním Dennis s kapelou prchl do čerstvě okupovaného Česko­slovenska (Briana nechali doma). Několik měsíců poté, co se na Václavském náměstí upálil Jan Palach, odzbrojili narvanou pražskou Lucernu a vyprodaný brněnský sta­dión Za Lužánkami svou uvolněností. Mike Love neustále ukazoval symbol véčka a vzýval ­Dubčeka, přestože ten už byl tehdy passé. Stihli i Bratislavskou lyru.

Po vystoupení Allena Ginsberga na pražském majálesu v roce 1965 šlo o další výjimečné setkání Čechů s americkým broukem. Pořadatelé muzikantům zaplatili solidních sto třicet tisíc korun, které se však nedaly vyměnit za dolary a kapela je na místě musela rozfofrovat.

Manson zatím běsnil kvůli ukradené písni. Jeden ze spřízněných producentů Beach Boys, Terry Melcher, jenž mu původně slíbil dopomoci k albu, raději zařadil zpátečku. Zneuznaný písničkář poslal 8. srpna 1969 své ovečky do domu, kde Melcher dřív bydlel. Nyní ho obývala manželka režiséra Romana Polańského Sharon Ta­teová, která byla v osmém měsíci těhotenství. Co se dělo dál, předznamenalo konec éry hippies.

V moří číhá žralok

Na přelomu šedesátek a sedmdesátek Brian ležel v posteli, listoval pornočasopisy a díval se na televizi. O patro níž občas nahrávala jeho odcizená kapela. Když ho přes stěny něco uhodilo do jeho absolutního ucha, sešel dolů jen v županu. V županu Brian také občas vystoupil z limuzíny na nějaké hollywoodské party, pročež je považován za předchůdce punku.

Marilyn v letech 1968 a 1969 porodila holčičky Carnie a Wendy, ale problémovému umělci se jen přitížilo. Bál se, že bude stejný jako jeho vlastní otec, a tak svou roli disocioval. Zapletl se se svou švagrovou Diane a také s telefonní operátorkou Debbie Keilovou, která k Wilsonovým běžně chodila domů. Podstoupil operaci, jež mu měla vrátit sluch do pravého ucha, ale nepodařilo se.

Když ho napadla nějaká píseň, zahrál ji přátelům a vzápětí ji zapomněl. Produkoval album nové kapely Marilyn a Diane American Spring, které se ale netěšilo dobrému přijetí. V létě 1972 vyrazil s Beach Boys do Nizozemska, kde nahráli album Holland; vyšlo v lednu 1973, o dva měsíce později zemřel na selhání ledvin Murry a Brian upadl do deprese. Čím dál víc se uzavíral do sebe, nezřízeně se ládoval alkoholem, nikotinem, kokainem i „kokiny“. Nezadržitelně bobtnal. V dubnu 1974 při návštěvě Los Angeles zabušil na dveře své spřízněné skladatelské duše Paul McCartney, ale Brian mu neotevřel. Balancoval na hranici lucidity, o finance se mu museli starat bratři. Někdy zavítal na party u zpěváka Dannyho Huttona, kde pařil s Johnem Lennonem, Alice Cooperem nebo Keithem Moonem. S různými muzikanty a Beach Boys už Brian spolupracoval jen nárazově. Kvůli hlasům měl problémy se soustředěním, jejich osočování ho přivádělo na sebevražedné myšlenky, které zaháněl heroinem.

Šílený a šílenější

V polovině sedmdesátých let vážil sto deset kilo, nevěnoval se skládání, k němuž se předtím smluvně zavázal, a hrozila mu žaloba a bankrot. Manažer Beach Boys Stephen Love ho zkusil spojit se svým bratrancem, basketbalistou Stanem, aby mu pomohl se životosprávou. Koučing byl úspěšný, ale Stana za pár měsíců angažovala NBA, a tak Briana ponechal osudu.

V říjnu 1975 Briana bratři přihlásili do experimentálního programu kontroverzního psychologa ­Eugena Landyho. Ten užíval metodu čtyřiadvacetihodinové totální kontroly, jež nebyla úplně etická a hraničila s brainwashingem. Landy razil názor, že Briana zachrání jen to, když z nich dvou bude právě Landy ten šílenější. Nutil muzikanta cvičit a nařídil mu přísnou dietu. Fungovalo to, kila šla dolů a za nějakou dobu byl pacient schopen se socializovat, pracovat, ba dokonce koncertovat. Beach Boys ale špatně nesli, že jim Landy zakázal styk s jejich guruem, a také to, že si účtoval dvacet tisíc dolarů měsíčně, a tak se ho zbavili. O pár měsíců později Brian dostopoval do gay baru ve West Hollywoodu a hrál tam na piano za drinky a drogy.

V roce 1979 se rozvedl s Marilyn, která dostala do opatrovnictví děti a polovinu autorských práv. Začal hodně pít a poté, co napadl doktora, ho zavřeli do blázince. Po propuštění na něj dohlížel zdravotnický tým. Svůj život označoval za vězení, v depresích nebyl schopen skládat a nevýslovně trpěl. Dennis se ho občas tajně pokusil motivovat hamburgery a kokainem.

V roce 1982 zavolali Landyho zpět a Brian se zase začal zlepšovat. Koncem roku 1983 se teprve devětatřicetiletý Dennis utopil, když se snažil vylovit z moře věci své bývalé ženy, jež tam během rozvodu o pár let dřív ve vzteku naházel. Brian informaci vytěsnil. Landy ho dopoval prášky a izoloval od okolí. Při vědomí své nepostradatelnosti se pokusil převzít kontrolu také nad jeho financemi, dokonce s ním skládal písně… Na legendárním charitativním koncertě Live Aid v roce 1985, pro který se Beach Boys po dlouhé době dali dohromady, ovšem Brian Wilson vystoupil ve skvělé formě.

Ne naživo, ale stále naživu

V roce 1988 kapela vydala singl Kokomo, jedinou hitparádovou jedničku bez Brianova přispění, a o dva roky později přišli Brian s Landym s albem Sweet Insanity. V tracku Smart Girls Brian fušuje do nastupujícího žánru hip hopu a fanouškům drásá uši, protože si v něm dělá legraci ze samplovaných hitů Beach Boys; je to další z důkazů jeho nezničitelné invence. V roce 1991 konečně dal Landymu košem. „Když někomu pomůžete tím, že ho vymažete, jakou práci jste odvedli?“ napíše později ve své knižní konfesi. Obnovil vztah s někdejší modelkou a dealerkou aut Melindou Ledbetterovou, v roce 1995 se vzali, o čtyři roky později se stala jeho manažerkou a vrátila ho na prkna. I díky ní přestál, že v únoru 1998 zemřel na rakovinu plic v pouhých jedenapadesáti letech i druhý bratr Carl – dva měsíce po matce Audree.

Až po rozchodu s Landym mohl Brian navázat vztah se svými dcerami, jež se potatily a proslavily v triu Wilson Phillips. V jedenadvacátém století se zbylí Beach Boys střídavě dávali dohromady nebo se vzájemně žalovali. V roce 2014 jejich příběh připomnělo životopisné drama Láska a odpuštění s vynikajícím Paulem Danem v hlavní roli.

„Jestli jsem zůstal silný?“ ptá se Brian Wilson sám sebe ve svých memoárech a odpovídá si: „Rád bych si to myslel, ale jediné, co vím, je, že jsem zůstal.“ V létě 2019 zahráli Beach Boys po padesáti letech opět v pražské Lucerně. Z původní sestavy byl přítomný jen sedmasedmdesátiletý Mike Love. Brian se koncertně odmlčel loni v červenci v Chicagu, kdy zrušil všechny zbylé štace svého turné. Zůstává žijící legendou.

 

Začít diskuzi