Pohřeb polárníka Oty Kříže na Zemi Františka Josefa

Pohřeb polárníka Oty Kříže na Zemi Františka Josefa Zdroj: Wikimedia

Nejsevernější český hrob: Polárník Ota Kříž spoluobjevil Zemi Františka Josefa, kde odpočívá dodnes

Jiří Holubec
Diskuze (0)

Ota Kříž má pomníky dva. Jeden najdete před kostelem svatého Martina v Pačlavicích na Hané. Za druhým byste se museli vypravit na 3700 kilometrů dalekou cestu až na Wilczekův mys v souostroví Země Františka Josefa. Český mořeplavec a polárník byl pod něj uložen v roce 1874. Jeho život byl krátký, devětadvacet let však bylo naplněno dobrodružstvím.

Ota Kříž (někdy psáno Krisch) se narodil před 180 lety 12. června 1845 v městečku Pačlavice do rodiny panského lékaře. V Kroměříži vychodil reálku a za dalším vzděláním se pak vydal do Vídně. Nešel však ve stopách otce, protože ho zajímala technika a lákalo ho cestování. Vyučil se strojníkem, po kterých bylo ve „století páry“ velká poptávka. Zručnost uplatnil hned záhy, když ve 20 letech nastoupil do vojenské služby a byl přidělen k námořnictvu.

Fascinace mořem mu zůstala i po odchodu do civilu, kam odcházel v hodnosti hlavního strojníka. Nastoupil k paroplavební společnosti Adria v Terstu a těšil se na plavby po prosluněných vodách Jadranu. Osud ho ale vyslal úplně jiným směrem. Mladý šikovný námořník padl po několika týdnech do oka kapitánovi Carlu Weyprechtovi. Německý mořeplavec a geofyzik právě chystal výpravu daleko na sever a Křížovi nabídl, aby se jí zúčastnil jako strojník. Kříž prý nabídkou nebyl zrovna nadšen. Zlákala ho pravděpodobně vidina dobrodružné výpravy do neprobádaných krajů a také možnost podílet se na konstrukci a vystrojení expediční lodi.

Sen o severovýchodní cestě

Carl Weyprecht se do zamrzlých moří vypravil už jednou. Jeho hlavním cílem bylo najít splavnou trasu ze Severního moře podél pobřeží Ruska až do Beringova průlivu a na Dálný východ. O nalezení severovýchodní mořské cesty se Evropané snažili už od středověku, kdy se rozběhl obchod s Čínou a Indií. Cesta po vnitrozemské hedvábné stezce byla příliš zdlouhavá a jižní trasu podél pobřeží Afriky ovládali Portugalci. Plavba územím věčného ledu pokusům dlouho odolávala a objevitelům se otevřela až díky parním strojům. Této skutečnosti si byl vědom i Weyprecht, jehož první výprava na plachetnici Isbjörn uvázla už několik dní po startu v ledu u Medvědího ostrova. Přivezl si z ní ale důležité poznatky o mořských proudech, klimatických podmínkách a také tušení, že kdesi mezi Špicberkami a Novou zemí leží další, dosud neobjevené souostroví.

Nová Weyprechtova loď Viceadmirál Tegetthoff měla sice také plachty, v podpalubí se ale skrýval parní motor a zásoba 130 tun uhlí, které mělo loď pohánět a námořníkům zároveň poskytovat životodárné teplo. O jeho konstrukci a obsluhu se měl starat právě Ota Kříž – jeden ze tří Čechů na palubě. Kromě něj a topiče Josefa Pospíšila se k severu vypravil i teplický rodák nadporučík Julius Payer. Weyprechta doprovázel už na první výpravě, měl na starosti kartografické záznamy a velel pozemnímu průzkumu.

Plnou parou na sever

Přípravou lodi a strojního vybavení strávil Ota Kříž celé tři měsíce. V červnu 1872 do přístavu Bremerhaven dorazilo dalších třiadvacet členů posádky, do podpalubí byly uloženy zásoby na tři roky a Viceadmirál Tegetthoff vyplul směrem k severnímu pobřeží Norska. Po třech týdnech plavby loď doplnila v přístavu Tromsö zásoby a 14. července 1872 zamířila na sever k Nové zemi.

Plavba k nejsevernějšímu obydlenému ostrovu trvala jen několik týdnů, kličkování mezi krami ale bylo obrovsky náročné a prověřilo hned zpočátku schopnosti celé posádky. Ota Kříž vynikal vynalézavostí, schopností improvizovat a významně přispěl k tomu, že loď 12. srpna úspěšně zakotvila u severního pobřeží Nové země. Závěr první etapy strávila posádka lovem tuleňů a ledních medvědů a nácvikem jízdy na psích spřeženích. Po devíti dnech vyrazili polárníci dál na severovýchod. Takřka okamžitě uvízli v ledu.

V zajetí ledu

Organizátoři výpravy s nástrahami ledového moře počítali. V podpalubí vezli páčidla, mohutné pily a dynamitové patrony, ze kterých vynalézavý Kříž připravoval improvizované miny. Led ale veškerému úsilí odolával. Parník Tegetthoff se z něj vyprostil jen na chvíli, kdy kry rozlámala prudká bouře, o několik kilometrů dále ale opět uvízl a v říjnu zamrzl natrvalo. Posádce nezbývalo než deset měsíců čekat, jestli je letní tání z ledové pasti vysvobodí. Zatímco vyčkávali a modlili se, aby pohyb ker plavidlo nerozdrtil, unášel je drift dále na sever.

Země Františka Josefa

„Ach, není-li to ten blažený a povznášející pocit po jedenácti měsících, v nichž se skrývaly tak strašlivé zážitky, že konečně můžeme opět vidět a pozdravit zemi, i když neobydlenou!“ Tato slova si Ota Kříž zapsal do deníku na konci srpna 1873. Loď byla stále zamrzlá, mořské proudy ale celý ledový krunýř donesly daleko na sever, kde se posádce zjevilo pobřeží dosud neznámého souostroví. Expedice mu dala jméno Země Františka Josefa. Prvním člověkem, který neprobádané mysy a zátoky zakreslil do map, byl Julius Payer. Díky tomu na nejsevernějším souostroví zní jména českých měst – Teplická zátoka, Brněnský mys, Šanovský ostrov.

Payerových výzkumných výprav na pevninu se účastnil i Ota Kříž. V jeho deníku se ale stále častěji objevují zápisy o zhoršujícím se zdraví. Loď s sebou sice vezla zásobu citronové šťávy a nakládaného ovoce, jednotvárná strava ale u několika členů posádky vyvolala onemocnění kurdějemi. Jedním z nich byl i Kříž, kterému lodní lékař navíc diagnostikoval i začínající projevy tuberkulózy. S další přicházející zimou se Křížův zdravotní stav zhoršoval a Vánoce roku 1873 proležel v horečkách. Na jaře se mu poněkud ulevilo, oslabený organismus ale zanedlouho vypověděl službu.

Osamělý kříž

Ota Kříž zemřel 16. března 1874. Spoluplavci ho uložili do pukliny v čedičové skále nedaleko Wilczekova mysu a nad jeho hrobem vztyčili prostý dřevěný kříž. S jeho smrtí jako by zemřela i naděje na úspěch celé mise. Na lodi začaly docházet zásoby a posádka věděla, že další zimu již nepřežije. Zamrzlou loď proto na konci května opustila a se zbytkem zásob a třemi záchrannými čluny naloženými na saních se vydala k otevřenému moři. Cesta ledovými poli a mořskými průlivy trvala nekonečné tři měsíce. Až 15. srpna vypluli polárníci směrem k Nové zemi. Po devíti dnech je zachránila ruská rybářská loď.

Výprava sice severovýchodní cestu neobjevila, fakt, že polárníci dokázali v krutých podmínkách přežít a zmapovat neznámé souostroví ale vyvolal v monarchii senzaci. Oba velitelé byli povýšeni do rytířského stavu, většina dalších členů posádky se dočkala úcty, lukrativních postů a zaměstnání. Jen Ota Kříž se uznání nedočkal. Dobrodružství statečného strojníka připomíná jen deník, který jeho bratr Anton přeložil do němčiny a vydal v roce 1875 knižně. V dějinách je však dodnes zapsán jako člověk pochovaný na nejsevernějším místě na Zemi. Místo jeho posledního odpočinku stále připomíná dřevěný kříž s tabulkou, na níž stojí: „Zde odpočívá Otto Krisch, strojník rakousko-uherské severopolární výpravy. Zemřel 16. března 1874 na palubě lodi Viceadmirál Tegetthoff, stár dvacet devět let. Pokoj jeho ostatkům.“

Začít diskuzi