Každého to jednou čeká: Jak si správně vybrat písně na vlastní pohřeb
Od gymnaziálních let jsem tvrdil, když na to náhodou přišla řeč, že chci, aby moje rakev jednou zajížděla za zvuků ryčné písně Pal vocuď, hajzle! od Hudby Praha. Za poslední rok jsem ale zažil trochu moc pohřbů a začínám chápat, že nemístný humor není lékem na všechny neduhy tohoto světa a občas stojí za to zůstat i vážný nebo se dokonce, ó hrůzo, nebát patosu.
Se zájmem jsem se tedy zahloubal do standardní hudební nabídky obřadních místností. Vkus je samozřejmě ryze subjektivní, ale jak si můžete sami ověřit, u některých položek je zcela zřejmé, že při jejich poslechu mrtví ožívají – a rozhodně nemají dobrou náladu. Není třeba se ovšem bát – na pohřbu vám ochotně pustí, co si vyberete a příbuzní donesou. Problematiku výběru soundtracku posledního rozloučení jsem tedy na sociálních sítích zkonzultoval s přáteli a mohu vás seznámit s výsledky tohoto krátkého průzkumu.
Lidé, kteří vědí, co chtějí zahrát na pohřbu, se dělí na tři přibližně stejně velké skupiny. Skupina první, říkejme jí normálové. Nebojí se patosu, nebojí se známých melodií. Zcela bez okolků si říkají o pláč. Kdyby to šlo, objednají jako květiny krájenou cibuli. Velké, silné, ale krásné písně o smrti a umírání. Nick Cave, Pink Floyd, Leonard Cohen, z českých třeba Navarová, Nohavica nebo Baumaxa (litvínovský buránek má pro někoho možná překvapivě spoustu něžných a citlivých písní, třeba hrabalovské Parapety). Tento přístup nemá v podstatě žádná rizika, neurazíte nikoho, všichni si popláčou a na karu si budou dojatě sdělovat, že to měl nebožtík moc hezký.
Skupina druhá — hipsteři až za hrob. Lidé, kteří touží po tom, aby je ostatní obdivovali pro vybraný hudební vkus. Volí tedy písně na pohřeb rovněž vhodné, ale od interpretů, kteří hitparádu nikdy nevyhráli. Písně, které standardní návštěvník pohřbů nikdy v životě neslyšel. Uvádět jejich příklady nemá smysl, stejně byste je neznali, navíc poslední dobou mají ty nejvíc hip skupiny názvy, které ani nejdou napsat.
Rizikem téhle volby je, že se výběr jaksi mine účinkem. Samozřejmě si můžete představovat, že celá smuteční síň bude nejprve okouzleně naslouchat a v závěru si i jemně pokyvovat hlavou do rytmu - koneckonců vy v tom okamžiku už budete mrtví. Jestli ale nejste hudební novinář se zálibou v alternativní hudbě, vaši přátelé budou spíš nervózně přešlapovat a místo “ó, to je ale originální výběr” si říkat spíš “co to sakra je” a během té fenomenální kódy v sedmé minutě už jenom “kdy to kurva skončí?”. (Pokud jste hudební novinář se zálibou v alternativní hudbě, toto pro vás samozřejmě neplatí, alternativní hudební novináři žádné přátele nemají.)
No a pak skupina třetí - ironici a čistokrevní hejtři. Jejich cíl je jednoduchý: Předložit pozůstalým něco, co budou mít problém byť jen vydržet. Oblíbený je norský black metal, solidní techno rychta nebo cokoliv od Front 242, Nitzer Ebb či jiného zástupce žánru EBM. Ani tento výběr ovšem není bezproblémový. Jednak málokterá obřadní síň je vybavena solidními subbasovými reproduktory, jednak většina písní těchto žánrů vynikne zejména s volume vytočeným opravdu hodně doprava – a většina zřízenců obřadních síní odmítá jakoukoliv debatu o limitech hlasitosti a dovede zmíněný potenciometr poměrně zuřivě bránit.
Zvolte si tedy vlastní cestu – ti, kteří se na smrt připravují nejsvědomitěji, si mohou samozřejmě vytvořit seznamy tři, průběžně je aktualizovat a pro jeden z nich se rozhodnout až v rámci posledního pomazání. A pak v klidu zemřít a přitom doufat, že vaši příbuzní dokážou písničky někde sehnat v empétrojkách a nahrát na flešku, kterou stařičký počítač v kanceláři obřadní síně dokáže načíst. Protože jinak nebude zbytí a vy půjdete pod drn za zvuků Až mě andělé od Petra Spáleného – stejně jako tenkrát vaše babi.
