Drtivá většina klientů na můj dotaz ohledně toho, kam umístí prarodiče, až nastane čas, odpověděla představou o deseti- či dvanáctimetrovém pokoji v přízemí označeným jako pracovna, v závorce pokoj hostů.

Ostatně výminek, často i prostorově větší, ba sem tam i s dvěma místnostmi, býval standardní součástí chalupy i statku už v 19. století. Bez vody a WC, zkrátka tak to tenkrát chodilo. A víte, proč se říká výminek? Inu, staří, nezřídka už ve věku mezi 40 a 50 lety, předali grunt potomkům a vymínili si jeho část k doživotnímu užívání.

Cesta jako cíl

Tenhle článek píši pár dnů před Vánocemi, rodinnými svátky, a tak mi promiňte, že budu trochu osobní. Probírám se tímhle pomalu končícím rokem a nemám ze sebe příliš dobrý pocit. V létě jsem k nám do domu přistěhoval svého tatínka, potom přijeli děti a vnuci. Také tchyně ohlásila svůj tradiční půlroční pobyt. Vydrželo to fungovat několik měsíců a pak mě skolil infarkt.

Teď jezdím za tátou do sice luxusního, avšak přece jen „cizího“ domova pro seniory, vše je v utěšitelném pořádku, ale... Teorie bydlení, architektonické a provozní koncepce a plány na rodinné štěstí jsou potřebné a důležité. Život sám si však prorazí cestu někdy velmi nečekaným směrem, daleko mimo hlavní řečiště. Jak praví klasik, Antoine de Saint-Exupéry: „Celý život je cestou, neustálou proměnou. Důležitější je cesta než cíl.“

Riziko překvapení

Co tedy dělat, jak uzpůsobit náš rodinný dům, abychom z cesty životem s našimi seniory měli dobrý pocit a panovaly u nás vztahy uspokojivě láskyplné? Abychom na tuhle otázku dokázali odpovědět co možná nejsprávněji a dožili se posléze co možná nejmenších překvapení, musíme zvážit dvě její základní hlediska.

„Cti otce svého a matku svou, abys dlouho živ byl a dobře se ti vedlo na zemi.“

Exodus 20,12

První a jednodušší je hledisko prostorové. Existuje-li volba mezi domovem důchodců či dokonce „eldéenkou“ se sestrami, jejichž empatie se blíží nule, a tím, že přijdu o svoji pracovnu, řešení se zdá být jasné. Když jsem dům před patnácti lety stavěl, tvrdil jsem sobě i manželce, že právě tohle bude pokoj pro seniora.

No, a teď nezbývá než to opravdu udělat a s notebookem na kolenou se přesunout do obývacího pokoje. To je ještě relativně snadné. Jenže si samozřejmě musíme v tu chvíli odkrýt i druhé hledisko, tedy pravdivě odpovědět na otázku, zdali je stav vzájemných vztahů v rodině opravdu takový, aby společné bydlení umožnilo všem zúčastněným těšit se z jejich bohatství a bezkolizního fungování.

Nerudové a hysterky

Nejdříve je třeba se rozhodnout v sobě, pak v nejužší rodině. Zhodnotit pravdivě a upřímně míru vzájemné tolerance, kterou jsem schopen investovat. To bývá fakt těžké. Je tu třeba také počáteční upřímné shody obou manželů. Vezmeme si k sobě maminku i s tátou, nebo posloužíme až tomu, kdo zůstane sám po smrti svého partnera? Budeme chtít nějaký příspěvek na „byt a stravu“?

Má-li jeden z partnerů opačný názor než druhý, nepřemlouvejme se navzájem. Nebude-li se společné soužití konat, bude to za daných okolností a osobnostních ustrojení lépe pro všechny. Ptejme se však také jich, našich seniorů, jak si představují soužití s námi. Letitější člověk mívá věru všelijaké podivnůstky, a nepodlehněme představě, že je kvůli nám bude trvale a radostně tlumit.

Starý bručoun, rejpal, škarohlíd či neruda je korunní dílo ďábla, říkával už sv. František z Assisi. Já dodávám: stejně jako opičí matka, hysterka, stará klepna či baba princmetálová. Vzdejme se představ o jejich nápravě na stará kolena a snažme se vyřešit vzájemné soužití co možná nejracionálněji. A nepřeceňujme vlastní síly. Vím, o čem mluvím. A mimochodem, v biblickém desateru stojí: „Cti otce svého!“ Nikoli: „Miluj otce svého!“

S babičkou v obýváku

Příklad ze života: jeden můj klient doufal, že si zaváže manželku, bude-li souhlasit, aby její maminka žila s nimi pod jednou střechou. Manželka však z toho soužití byla postupně nadšená čím dál tím méně. A on se nedokázal vždy dostatečně rychle postavit na její stranu ve sporech s matkou, která začala časem její kuchyň pokládat minimálně za společnou, ne-li přímo za svou. Po několika letech manželka utekla s potulným sokolníkem, zůstavivši matku v domě onomu dobrákovi.

„Když babička nemusela, do pokoje nešla. Když neměla ani v domácnosti, ani venku co šukat, seděla nejraději ve své sedničce, která byla hned u kuchyně... Sednička ta byla zařízena dle babiččiny chuti.“

Božena Němcová: Babička

A ještě jedna poznámka: ne vždy se staří stěhují k mladým, bývá to i obráceně. Příkladem budiž stěžejní opus Fan Vavřincové „Taková normální rodinka“. Babička s dědou, v jejichž vile mladí zakotvili, pomáhají s výchovou vnuků a společný obývací pokoj je pro rodinu úplnou samozřejmostí. Nedělejme si však žádné iluze: ze své architektonické praxe ani ze svého okolí žádný příklad takového soužití neznám. Dnes by Fan Vavřincová musela asi změnit název: „Taková nenormální rodinka“.

Předposlední diagnóza

A teď už k potřebám seniorů, které je nutné v rodinném hnízdě co nejpečlivěji naplnit. Tedy má-li být dům oním „zlatým domovem“ po vzoru Mikeše Josefa Lady.

Za vstupními dveřmi musí být dost místa na stoličku. Babička si přece neobuje kozačky, stojíc v povážlivém předklonu, bez pocitů potápěče, kterému právě lítý žralok překousl přívodní kyslíkovou hadici. Nebojme se sem umístit i starý dobrý zouvák, fixně přidělaný k podlaze a ovšem také co nejdelší lžíci na obouvání.

Je jasné, že pokoj pro seniora patří do přízemí, schody pro něj představují kromě nepříjemné překážky i možnost zranění. Taková zlomenina krčku bývá bohužel příliš často předposlední diagnózou člověka. Smiřme se s tím, že babička bude potřebovat také své objemné televizní křeslo a pohrdne vaší designovou sedací soupravou, která je všechno jiné, jen ne pohodlná.

Vanu i WC je pak třeba opatřit madlem a nemáme-li doma sprchový kout, co nejdříve to napravme. A ještě jedna zkušenost: příliš prosklený pokoj, od podlahy po strop, se babičce nejspíš moc líbit nebude. Okenní parapet a okno přiměřené velikosti, asi osmina podlahové plochy, významně přispěje k jejímu osvojení nového domova. Uvážíme-li, o kolik jistot náš senior přestěhováním k nám přišel, snažme se jich alespoň pár zachovat a akceptujme, že si přivezl s sebou i svůj nábytek.

Senior jako ostraha

Movitější investor pro své rodiče vybuduje někdy i samostatnou garsoniéru nebo třeba i dvojpokojový byt s kuchyní, sociálním zařízením a vlastním vstupem zvenčí. Ostatně, rodinný dům může obsahovat až tři byty. Při takovémto řešení se za samostatný vstup velmi přimlouvám, neboť tu nejde jen o zřetele provozní povahy, nýbrž i o posílení pocitu seniorů, že bydlí „ve svém“, a jsou tak svým hostováním mladým na obtíž co možná nejméně. Vlastní vchodové dveře tak mohou přispívat k vědomí osobní důstojnosti i v pokročilém stáří.

Ideální také je, když máme možnost zeptat se dědy a babičky, kterým směrem chtějí, aby mířila jejich okna. Není totiž ani zdaleka jasné, že okna musejí mířit do klidu zahrady a k jihu. Dost starších lidí upřednostňuje výhled na ulici, mnohdy i docela rušnou. Hledět celý den do tújí, kde se nic neděje, snad kromě rozmnožování slunéček, je nudí k uzoufání.

Zatímco na ulici se zatím udála spousta zajímavých věcí: to žluté dodávkové auto projelo tudy dnes rekordně čtyřikrát, u sousedů byl hodinový manžel dvě hodiny a mladá paní z osmačtyřicítky je nejspíš zase těhotná. Takový senior může tak sloužit často efektivněji než placená ostraha.

A ještě jedno doporučení: v každém případě orientovat okno z ložnice dědy a babičky jinam než na zahradní terasu před obývacím pokojem. To je stejné jako s orientací dětských pokojů. Rozdíl je jen v tom, že dítka mají večer spát, ale stokrát raději poslouchají, co si na terase vykládají dospělí. Staříčci by zas večer stokrát raději spali, zatímco musejí poslouchat, co si vykládají dospělí. Na terase.

Jen architekt nestačí

Ať už nabídneme svému seniorovi jakoukoli z možností společného soužití v jednom domě, od pokoje až k samostatnému bytu, měli bychom se vždycky citlivě ptát, zdali o něco takového vůbec stojí. A nebýt naštváni, ba zavaleni pocitem, že je nevděčný, odmítne-li.

Možná, na rozdíl od nás, jen ví, co dělá. Pořád si musíme uvědomovat, že společné bydlení může být jen tak dobré, jak dobré jsou vzájemné vztahy všech členů rodiny. K nim může architektonické, stavební a provozní řešení hodně přispět. Avšak základní výbavu pro společné soužití se seniorem si musíme přinést ve svém srdci.

Tento článek jste mohli najít v časopisu Dům&Zahrada 3/2019.